„… je zjevné, že člověk zbloudil a klesl ze svého pravého místa a není s to je znova nalézt. Neklidně a bez úspěchu je hledá všude, v neproniknutelných tmách.“
Blaise Pascal


HRAJEME! – hlásá nápis u Národního divadla po pandemické odmlce. Nezvyklé sdělení lze vnímat jako radostné, ale v širším kontextu může vzbuzovat rozpaky. Hráz byla protržena dávno před epidemií, záplavy i v tzv. kulturním provozu jsou mocné, hodnoty, které stojí za víc než chvilkovou pozornost, se v nich ztrácejí, jsou vším tím halasně a silově převažujícím, rychle se proměňujícím, a přitom stereotypním balastem všeho druhu nivelizovány, jde jim o integritu a život, co chvíli nějakou z nich nezvladatelný proud banalit a efemér strhne, přemůže, ušpiní, pohltí, a nebo odvrhne na dno či okraj jiným těžko dostupný. Obranné mechanismy jsou čím dál slabší, nároky kulturních konzumentů rychle klesají, protože výrobci „kultury“ všeho druhu, jejichž řady posiluje i čím dál víc osob se schopnostmi a cíli původně zcela odlišnými, si je předcházejí čím dál nestoudněji a cyničtěji a kritika coby tradiční nástroj k rozlišování a orientaci selhává, možná až ke svému zániku. A teď jako by už jen začínalo stačit, že se něco může konat – co a jak jako by se stávalo už zcela nepodstatným, radujme se, že se vůbec hraje (vydává, vystavuje, promítá atd.)! 

Divadla mohla, byť v omezeném režimu a na dobu nejistou, znovu otevřít a nabídka českých scén je ještě větší než obvykle, rok odkládané premiéry se navršily. První návštěvu jsem si vybírala dlouho a nelehko, protože se mi po divadle stýskalo. Nakonec jsem se rozhodla pro inscenaci, v jejíž anotaci stojí slova „Čím hlučnější je dnešní svět, tím mlčenlivější se zdá Bůh“. Vzhledem k současnosti případná, ale i mimoběžná, s širokým ohlasem se zde zjevně nakalkuluje. Ctižádost se tu otevírá jiná než připouštějí běžné ambice, nároky jsou vysoké a zároveň skromné. To vyjadřovala i komorní úprava prostoru Divadla v Dlouhé, vymezeného tentokrát jen pro nemnoho diváků, sedících navíc s předepsanými rozestupy – takové aranžmá pro inscenaci Vytržení panny z Barby, která vznikla ve spolupráci s divadelním spolkem JEDL (režie Jan Nebeský, prem. 23. a 24. 6.), mohlo spolu s vědomím titulu, jenž byl na programu, od první chvíle asociovat atmosféru malého, zpola zaplněného kostela.


Marie Turková, Lucie Trmíková, foto Martin Špelda


Východiskem se stala novela Gertrudy von Le Fort, dílo nevelkého rozsahu, ale hutného obsahu, vydané ve válečném roce 1940 (česky jen o dva roky později jako útlá knížka ve Vyšehradu, edici Vavřín, redigované Janem Čepem, v překladu Jaroslavy Votrubové-Koutecké a grafické úpravě Břetislava Štorma). V programu Josef Mlejnek spisovatelku přiléhavě charakterizuje jako autorku s výjimečným citem pro „mezní situace spásy“ v životě jednotlivců i společenství. K něčemu tak specifickému byla disponována nejen svým založením, ale i životními zkušenostmi a vzděláním: vychovaná v kalvinistické tradici „vyrostla do svého katolicismu ze svých protestantských kořenů“, patřila k významným konvertitům 20. století, studovala na univerzitě v Heidelbergu, blízká jí byla kromě jiných Edita Steinová – karmelitka sv. Terezie Benedikta od Kříže, která zemřela v plynové komoře spolu s dalšími pokřtěnými Židy z Nizozemska (do Osvětimi museli přednostně, byl to ostentativní trest za to, že se někteří biskupové otevřeně vymezili proti nacistické zvůli, což je fakt nikoli nepodstatný právě pro novelu o Panně z Barby). K tomu, aby se i ve své beletrii, jíž se začala věnovat až ve zralém věku, zabývala spirituálními a duchovními otázkami, měla tedy Gertruda von Le Fort nepovrchní základ. Z nebe ovšem nyní nespadla ani inscenace podle jejího textu: v naší zemi s převažujícím vlažným, ba nevraživým vztahem k víře a náboženství se dodnes kupodivu čas od času objeví výrazný divadelní počin, který s takto zaměřeným duchovním světem úzce souvisí. Není vzdálený tvůrčímu tandemu Hany Burešové a Štěpána Otčenáška (který je i dramaturgem Vytržení) z Divadla v Dlouhé a je předmětem dlouhodobého zájmu Lucie Trmíkové a Jana Nebeského (mateční pro tuto linii jejich divadelního působení byla inscenace hry Terezka od Lenky Lagronové o sv. Terezii z Lisieux v Divadle Komedie 1997, v posledních letech některé jejich scénické práce vycházely z textů a osudů Zahradníčkových, Čepových, Simone Weilové, Jany z Arcu nebo Matky Terezy). Lze ale v daném směru z relativně nedávné doby připomenout třeba i Calderónova Vytrvalého prince souboru Masopust a hlavně Dialogy karmelitek v režii Heleny Glancové v Divadle za branou II z počátku devadesátých let, výjimečnou inscenaci textu, který Bernanos napsal podle jiného díla Gertrudy von Le Fort.


Marie Poulová, Lucie Trmíková, foto Martina Špelda



Filip Kaňkovský, Lucie Trmíková, foto Martin Špelda


Děj Vytržení panny z Barby se sice odehrává za německé selské války v první polovině 16. století, v době divoké radikalizace reformního náboženského hnutí, ale Gertruda von Le Fort zde stejně jako v jiných svých prózách cílila především na hrůzný propad morálních a duchovních základů evropského světa ve 20. století. Herečka a autorka dramatizace Lucie Trmíková v nenápadné, osmdesát let staré novele dnes nepřehlédla nejen živý a silný, ale i vpravdě dramatický náboj situací, témat i postav. Sevřený tvar textu i inscenace sugeruje až aristotelské jednoty. Drama, napjaté mezi komorním a kosmickým, psychologickým a metafyzickým rozměrem, se soustřeďuje do útrob kláštera ve chvíli jeho krajního ohrožení mezi šest vyhraněných, přitom plných, neprvoplánových postav, v mnohém navzájem protikladných, ale i souladných, v prudce vyhrocených událostech na hranici života a smrti krystalizujících v nestrnulých, proměnlivých konstelacích a překvapivých peripetiích. Setkávají a střetávají se tu běžné a zdánlivě jednoznačné vlastnosti a schopnosti člověka, jako je pokora, pýcha, síla, slabost, odvaha, racionalita, citovost nebo empatie, v různých, často nečekaných podobách a valérech, a jsou tu dynamicky konfrontovány dvě cesty ryzí a neochvějné křesťanské víry: té, která je založena na tradičním řádu a pevných slovech a pojmech, daných hodnotami, jež se zdají být již dávno známé a neotřesitelné, a víry mystické, tajemné, intimní, hraničně průzkumnické, nesnadněji uchopitelné a znejisťující. Ve chvíli mezní zkoušky jsou v kondenzovaném čase prověřovány věci lidské, až příliš lidské, a zároveň se v každém okamžiku formulují a otevírají náročné otázky teologické, rozpínající se od útěšné teze „Bůh zůstává radostí duše, i když ji uniká“ až po ohromující vizi světa coby „pouště čirého Božství“. Nic, co by bylo možné tlumočit v několika větách, natož bez návodnosti a prozrazení toho, s čím má být až každý čtenář a divák bezprostředně konfontován sám.


Marie Poulová, foto Martin Špelda


Inscenace subtilní, nesnadná, vrstevnatá a dnes pro většinu i neobvyklá témata rozkrývá nejen nepovrchně a nezjednodušeně, ale také živě, není ani zapouzdřeně intelektuálská, ani nečaruje se svévolnými mlhovinami, jež by významy pouze předstíraly, dokonce si v drobných okamžicích dovoluje i přesvědčivý jemný humor, který bychom tu nepředpokládali. Velkou zásluhu na tom mají herci v čele s Lucií Trmíkovou, jejíž podíl na inscenaci je širší než herecký. I když suverenitě a dominanci této herečky stejně jako Matky představené, kterou ztělesňuje, není vůbec snadné být partnerem, tady se to daří – především Marii Poulové jako Panně z Barby, ale i Marii Turkové coby další z řeholnic, proboštovi Miroslava Zavičára, své místo má i čtvrtá z řádových sester v podání Štěpánky Fingerhutové. Filip Kaňkovský ovládl roli Kazatele, další podstatné postavy, kterou dramatizace knižní předloze připsala (jak dokládají videa ze zkoušek na stránkách divadla, měl ji původně hrát Karel Dobrý a lze litovat, že v ní nakonec nevystupuje, alternace by zdá se přinesla dvě velmi odlišná, ale pokaždé podnětná pojetí). Kromě zdařilých hereckých výkonů je neméně důležité, že všechna ta složitá a tajemná niterná, psychologická, ale především duchovní témata inscenátoři ohledavají, tlumočí a interpretují nejen zřetelně a sugestivně artikulovanými slovy pozoruhodného textu, ale ruku v ruce s tím silnou obrazností a smyslovostí – které jsou ukotveny především právě v oněch slovech, už samotné výchozí novely, ale působivě je nese i hudba Martina Dohnala, vycházející z gregoriánského chorálu a komponovaná na vybrané latinské texty mešního oratoria a žalm De profundis… („Z hlubin bezedných tě volám…“), v podání Miloslava Königa. A rovněž scénografie (Jana Preková a Jan Nebeský), která nemá nic společného s popisností, avšak míří přesně: 

Řeholnice na sobě mají obuv na vysokých platformách, skrytou pod overaly, asociujícími jak pracovní čety, tak mimozemšťany, ale někdy i oblečky pro neviňátka. Nejvýraznějším prvkem jejich i proboštova oděvu jsou ovšem průhledné plastové límce, připomínající ty, které se dávají domácím zvířatům kolem krku při zranění – stejně jako jim zabraňují v určitých chvílích postavám, aby sebe samy drásaly, nebo se zraňovaly navzájem, v případě řeholnic a probošta psychicky a emocionálně, někdy jim brání rovněž ve fyzickém kontaktu, těsnějším objetí, vězní je. Stejně intenzivně však tyto límce působí jako svatozáře a zdroje, ale také příjemci nadzemského světla-síly. Zvlášť abatyše přitom svou tvář i postavení celého těla občas na vteřiny soustředěně a umně nastavuje do nehybné, kontemplativní pozice – asociuje tak hrobky svatých či jejich obrazy, na nichž jsou pro věčnost zpřítomněny „horoucí postavy z dávno uplynulých dní“, jak je novela zmiňuje v popise klášterní křížové chodby. Řeholnice evokují už zjevem a pohybem vertikálu, transcendenci. Kazatel horizontálu, přízemnost – tak se často pohybuje po scéně, jako červ, v teplácích, brzy zpola obnažený, zdeformovaný, postupně znečištěný krví, exkrementy i zvratky, v přesvědčivě vybalancované míře expresivity, vůdce zdivočelé lůzy posedlý ctižádostí nastolit na tomto světě rovnost a spravedlnost pro všechny za jakoukoli cenu – a přesto i on v jednu chvíli sebezpytně říká: „Nejsem nic, lhář se zvrácenou pokorou a podělanou závistí!“ A varuje-li jen chvíli poté zas krvelačně před tím, aby se jeho přívrženci nedali ošálit dobrými slovy k milosrdenství, jeho duševní obzor se nečekaně zrcadlově dotkne vznešené abatyše s jejími zásadními pochybnostmi nad klíčovou myšlenkou křesťanské víry „Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“, které se mohou jevit velmi oprávněně nejen vzhledem k dané situaci, ale i v její přesné argumentaci.


Lucie Trmíková, Filip Kaňkovský, foto Martin Špelda


Scéna je vůči kostýmům a rekvizitám často jen pozadím, jednoduše (a snad v až příliš ležérním provedení) naznačuje klášterní minimalismus a strohost, spíš současné architektury. V průrvě mezi kulisami zdí s dvěma naznačenými vnitřními prostory jsou načrtnuty schody vzhůru, na vyvýšené ploše jejich vrcholu lze pocitově očekávat kříž – ale dlouho tam není nic, v novele se na jednom místě připomíná s pustými oltáři vypleněných kostelů i obraz „opuštěného svatostánku, zbaveného všech ozdob a okras, dojemného, ale hrůzného na pohled jako oltář o Velkém pátku“. Od určité chvíle je pak na tomto místě z výšky zavěšen objekt znázorňující naddimenzovaný orgán srdce, které krvácí. V okamžiku, kdy se má klášterní kostel hrdě, sebevědomě a s nastaveným čistým štítem na znamení veřejného výrazu odvahy vůči jeho nepřátelům otevřít ze své skrytosti, promění se přední plán scény v záhon vysokých lilií – do země je sestry zabodávají ostrými hroty jako šípy či oštěpy, ve své symbolické kráse a čistotě tu květiny nakonec stojí jako husté řady vzrostlých bojovníků.


Lucie Trmíková, foto Martin Špelda


Ačkoli inscenaci stejně jako výchozí novela nemá rysy vnější monumentality, v mnohém je naopak spíše črtou, otevírá zásadní otázky. Hraje se o víru v „čase, kdy je nutno přemáhat strašlivou noc opuštěnosti světa Bohem“. Hraje se o tom, jakými cestami je v takové době možné čelit masivní barbarizaci a vědomí, že fakta stejně jako dosavadní zkušenosti nemusí znamenat vůbec nic. Hraje se o tom, že slabost a síla jsou veličiny mnohem složitější a proměnlivější, než by se mohlo zdát, o osobních cestách a odpovědnostech a jejich důsledcích. O tom, jak „neobyčejnosti vždycky hrozí, že bude zneuznána“. O nízkosti i vznešenosti člověka.


Filip Kaňkovský, Lucie Trmíková, Marie Poulová, foto Martin Špelda


Citát z Blaise Pascala v překladu Miloslava Žiliny.