Masmediální svět je královstvím špatných zpráv, neboť ty ho nejlépe prodávají. I zprávy, které masmédia předkládají coby dobré, bývají pro soudného člověka zprávami špatnými, což ochotně dokládá také hájemství zdejších tzv. kulturních rubrik. Nebo je snad normální těšit se spolu s jejich redaktory třeba z nového klipu skupiny Kabát, z narozeninových TV oslav Jiřiny Bohdalové nebo z radostné zvěsti o tom, že „fotosoutěže LN se účastní vítěz World Press Photo“? Když se do zorného pole takové „kulturní rubriky“ naopak nějakým nedopatřením dostane zpráva skutečně dobrá, zase se tam zpravidla pro jistotu promění ve zprávu špatnou.

Nedávno vstoupil do kin český film, který výrazně převyšuje i to lepší ze současné české hrané kinematografie. V Osmdesáti dopisech režiséra Václava Kadrnky jde umělecká průraznost a přesvědčivost ruku v ruce s odzbrojující odvahou nevycházet ani v nejmenším vstříc dobové poptávce. Ve světle toho, jak Osmdesát dopisů evokuje cosi podstatného z doby pozdního komunismu u nás, se obraz oněch let v oslavovaných Poutech ještě zřetelněji jeví jako sice dobře poučená, ale také hodně opatrná filmařská báchorka. Nefalšovaná bezútěšnost doby v Kadrnkově filmu ale není hlavním tématem, jakkoli věrohodně je vyjádřena. Osmdesát dopisů představuje hlavně přesný – protože zároveň filmařsky výsostně podaný – výsek jednoho velmi intimního a svým způsobem velmi povzbudivého příběhu, vyprávěný empaticky tlumočeným pohledem kluka na samé hranici dospělosti.

Názor, že vzniklo mimořádné dílo, probleskl, byť ojediněle, i v místních „kulturních rubrikách“. Svět špatných zpráv si ho ovšem přizpůsobil obrazu svému. Kamil Fila na aktualne.cz (27. 4. 2011) označil film za „zjevení“, doložil to i chytrými argumenty a přesnými postřehy, co je to ale platné, když nad nimi trůní veliký titulek „Osmdesát dopisů mučí diváka prázdnotou 80. let“? Už vidím ty zástupy čtenářů, kteří článek s takovým názvem vůbec začnou číst, nebo dokonce na film poběží do kina. Irena Hejdová zas svůj vstřícný postoj vůči Osmdesáti dopisům v Týdnu obalila otravnou dávkou sýčkování: film má prý „před sebou těžký, ale ne nemožný úkol získat si i české diváky“, „nebude mít u diváků zrovna na růžích ustláno“, „je neokázalý, a to mu u líného českého publika, milujícího spíše komediální taškařice, může spíš ublížit“. (tyden.cz, 21. 4. 2011) Tolik ohledů a tolik obav! Co se takhle spíš pokusit dostát jednomu z úkolů dobré recenzentské služby a přesvědčivě zprostředkovat své zaujetí výjimečným dílem těm, kteří o něm ještě nevědí? To bychom se ale asi museli přesunout do jiného království.