V poslední době jsou mezi redaktory a autory kulturních rubrik a kulturních časopisů v kurzu i povzdechy a nářky nad úrovní či přímo absencí kritiky. Zaznívají povýtce v povšechné rovině, a tak nikoho nic nestojí a taky těžko mohou něco změnit, zvlášť když jim průchod zhusta dávají nedůvěryhodní adepti kritického řemesla, kteří by si měli nejprve sami zamést před vlastním prahem. Tato skutečnost ovšem nic nemění na tom, že kritika v současném kulturním a uměleckém světě nezažívá zrovna své hvězdné časy, což jistě jeho kultivaci a rozkvětu nepřidává. Neskrývá se za tím ale žádné nepojmenovatelné mystérium: situace má své konkrétní příčiny, projevy a důsledky.

K zřejmým příčinám například patří úroveň převažující redakční práce, přesněji její nedostatečnost, která má dnes již také celou škálu valérů a důvodů – od nekompetentnosti a nemohoucnosti přes pouhou únavu a nepozornost až po letargii, cynismus či zkorumpovanost. Vždycky ale v nějaké míře přispívá k rozostřování kritérií, ke stavu, v němž jako by bylo všechno dovoleno, a tudíž všechno jedno, a který představuje neobyčejně živnou půdu pro řádění nejrůznějších pseudokritických nedouků a hochštaplerů – v civilizovanějších a náročnějších rámcích by takové typy neměly šanci obstát, případně by se mohly přiučit něčemu kloudnému, tady naopak jejich diletantství může bez překážek bujet, díky čemuž se ještě posiluje jejich beztak nemalé sebevědomí a rozšiřuje se pole jejich působnosti.

V oblasti divadelní reflexe jako takový typ v současnosti přímo září Vojtěch Varyš. Jeden z mnoha příkladů jeho způsobu kritiky, dosud uplatňovaného především na stránkách Týdne a Divadelních novin, způsobu o to suverénnějšího, oč méně opodstatněného, jsem zmínila v posledním čísle Revolver Revue v souvislosti s Páclovou inscenací Křišťálové noci a neměla jsem v úmyslu kariéru této příznačné postavy dnešního kulturního provozu (Varyš mj. jako „kritik“ zasedá v divadelní komisi pro výběrová dotační řízení Ministerstva kultury) dále sledovat ani komentovat. O změnu mého rozhodnutí se zasloužili redaktoři časopisu Sad (Svět a divadlo). Když jsem otevřela jeho čerstvé číslo, nestačila jsem se divit: Hle Varyš, na čelném místě a s příspěvkem nikoli ledajakým. V úvaze Zloun z Loun si vzal na paškál Miroslava Bambuška a dospěl k závěru, že tento divadelník v sobě, kromě jiných špatných lidských vlastností, skrývá i „nebezpečnou oslavu násilí“, přičemž pro takto závažné obvinění nepředložil jediný argument. U autora dalšího z paskvilů, vydávajících se za kritiku, něco takového již nepřekvapuje. Kam se ale poděla soudnost v redakci Sadu, časopise, jehož úroveň dělí od periodik, v nichž se Varyš dosud producíroval, přímo světelné roky?

Karel Král - Ad Terezie Pokorná: Varyš v SADu