Letošní listopadové jubileum Divadla v Dlouhé je významné hlavně tím, že připomíná soustavnou dobrou práci. Ta není v českém divadelnictví už dlouho ničím běžným, natož když je dílem tak mnohaleté personální kontinuity. Za výsledky Dlouhé už čtvrtstoletí stojí soudržný, byť nikoli strnulý a uzavřený herecký soubor výborných kvalit, které zahrnují i věrnost divadlu (nejen co do adresy, ale také soustředěnosti, nerozptylující se každou seriálovou a filmovou příležitostí), i další spříznění spolupracovníci včetně externích a samozřejmě vedení: vedle ředitelky Daniely Šálkové je v něm od počátku až dodnes režisérka Hana Burešová, do letošního podzimu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem a s režisérem Janem Bornou až do jeho smrti před čtyřmi lety (zatím poměrně krátké působení „režijního dua“ SKUTR, které nastoupilo s Bornovým odchodem, je spíš samostatné téma). Práce Divadla v Dlouhé se zpravidla vyznačuje značnou, i když neostentativní náročností, která se nevylučuje s velkou vstřícností k většinovému publiku, často včetně dětského, a také jistým – zjevně vědomým – konzervatismem, který se tu ale nikdy nepropadl do nudné zteřelosti, kromě jiného díky nemalé dramaturgické vynalézavosti a žánrové pestrosti. Takové setrvalé hodnoty by v podstatě mohly a snad i měly charakterizovat dobré Národní divadlo, říkala jsem si v hledišti Dlouhé nejednou, i protože tomu našemu byly v posledních dvaceti pěti letech většinou vzdálené.

 


Zítřek se nekoná, foto Martin Špelda

 

První titul výroční sezóny zní Zítřek se nekoná (prem. 23. září), což důvtipně koresponduje s představou zaručeně radostných oslav v této podivné době. Inscenace znovu zaujme dramaturgickou objevností, volba textu, v Čechách uvedeného vůbec poprvé, zároveň v některých podstatných východiscích souzní s inscenací předcházející. I ve hře Juliena Greena Demain n’existe pas, kterou do češtiny přeložila Kateřina Lukešová, svět silně potemněl a Bůh se v něm zdá spíš mlčet. Děj je tu sice zasazen do doby o několik staletí pozdější než ve Vytržení Panny z Barby podle Gertrudy von Le Fort, ale to není podstatné. Tato nesnadno uchopitelná autorka byla jen o čtyřiadvacet let starší než snad ještě méně zařaditelný Green a přes jejich jedinečnosti je leccos důležitého spojovalo – oba byli vzdělaní a intelektuálně založení, oba konvertovali od protestanství ke katolicismu, oba žili téměř sto let, on skoro celé 20. století, jehož zkušenosti pro ně oba byly, to především, shodně určující.

 


Julien Green, foto z programu k inscenaci
 

Green, u nás dodnes známý spíš v užších kruzích, byl Američan narozený v Paříži a píšící francouzsky, věnoval se především próze. K dramatu ho patrně přímo podnítil proslulý divadelník Louis Jouvet – hru Zítřek se nekoná Green začal psát v polovině svého života, už na počátku padesátých let, ale dokončil ji až v roce 1979. Vychází z reálné události, jíž bylo zemětřesení, které udeřilo na město Messina 28. prosince 1908 v 5.30 místního času, vyžádalo si nejvíc lidských obětí ze všech dosud zaznamenaných zemětřesení v Evropě a obrovské materiální škody. Hra končí okamžikem zničujícího úderu a začíná o dva dny dřív, 26. prosince. I divák nebo čtenář, který historická fakta nezná, se o nich dozví z anotací či programu, a už proto je v tomto případě otázka, „jak to dopadne“, zcela vedlejší. Inscenátoři v Dlouhé z textu vyzdvihují dvě repliky. „Když věci jakžtakž fungují, je lepší si nestěžovat a do ničeho nešťourat.“ A: „Přihodit se může cokoli a kdykoli. A proto je třeba dělat, jako že se nikdy nic nepříhodí.“ Oba výroky naznačují myšlenkové i stylové rozpětí, v němž se Greenovo drama i jeho první česká inscenace pohybují.

 


Zítřek se nekoná, Martin Matejka, Magdalena Zimová a Tomáš Turek, foto Martin Špelda

 

Všechno se odehraje v jedné společenské místnosti sicilské vily, která má ale své zlaté časy za sebou. Scéna Martina Černého a především výmluvné a precisní kostýmy a líčení Kateřiny Štefkové atmosféru přiznaně evokují, samozřejmě v rámci hmotných možností tohoto divadla, v duchu Viscontiho Geparda a dalších podobně založených filmů – motiv a prostředky kinematografie, a také fotografie, jsou v textu a především v inscenaci, kde se různými způsoby pracuje i s projekcí, vůbec důležité. Lidé s příznaky ušlechtilé tradice se tu utápějí v bezvýchodné nenaplněnosti a točí v bludných kruzích nostalgických vzpomínek, privátních unikavých snů a krátkodechých sebestředných cílů. Přežívají přitom na dluh či z podstaty. To je dle individuálního založení buď příliš netrápí, nebo si to nechtějí a neumějí přiznat, a pokud, nejsou schopni z toho nic podstatného vyvodit, a když už snad ano, pak včas a důsledně jednat. Obdobně se tito v zásadě patrně nikoli zlí a hloupí, jen omezení, vyprahlí a sobečtí lidé staví k hrozbě zemětřesení, která na tomto území visí ve vzduchu odedávna a obzvlášť zdá se právě teď.

Je příznačné, že mnohem víc strachu než realita tu nahání její obraz: film o zemětřesení, který se ve městě právě promítá – zatímco v salónu se koncipuje dopis požadující zákaz jeho hrozivé existence. Společnost toto opatření podniká se stejnou vážností, s jakou se nechá dráždivě vyděsit působivým, leč banálním kouzelnickým vystoupením. Obdobnou sílu a vliv zde mají v dialozích často zmiňovaní jasnovidci, zaplňující právě tento svět stejně nápadně jako volnomyšlenkáři, anarchisté a ateisté. Je čas Vánoc, ale ty jsou ve znamení neobvyklé klimatické nepřízně, i ve dne setrvale zčernalého nebe a temných plískanic, zcela nečekaných v místě, kam se dosud vždycky cestovalo za vlídným sluncem. Nemnozí, co se ještě vůbec hlásí ke křesťanskému Bohu, ne-přítomnému zde právě ve svátku jeho narození, jsou v otázkách víry vlažní a formální – snad, avšak nikoli jistě až na jednu výjimku, která je v jistém smyslu ústřední postavou. Z této společnosti se vymyká, i když je v ní nejvíc uvězněná, protože je považovaná za nesvéprávnou. Mladík Stefano, nemanželský syn s charismatickými a prostě empatickými rysy, které se na pozadí navenek kultivovaného, ale pod povrchem vážně zdegenerovaného okolí jeví jako vysoce altruistické. Andělský outsider ve svátečním dětském obleku, z něhož vyrostl, je většinou vysmívaný jako „zjev“, protože je odjakživa němý a patrně také hluchý – a je tak i věcí každého diváka, jaké schopnosti a význam této záhadné figuře ve zdařilém podání Samuela Tomana přisoudí. 

 


Zítřek se nekoná, Magdalena Zimová, Jan Vondráček, Pavel Neškudla, Samuel Toman, Tomáš Turek, foto Martin Špelda

 

Greenův text je přitažlivý svou nepovrchností a neprvoplánovou aktuálností, ale je také vpravdě provokující, i protože má daleko do „dobře udělané“ hry. To je pro inscenátory výzva a v Dlouhé si při pokusu o její zdolání nic neusnadňují. Hraje se bezmála dvě hodiny bez přestávky a pozornost diváka může být chvílemi vystavena zkouškám. Inscenace především respektuje významové nuance textu i jeho stylovou a žánrovou neukotvenost, zvláštně mísící polohy ibsenovského, čechovského a symbolistního dramatu s prvky grotesky a absurdního divadla, a dokonce i hororu. Lze si dobře představit, že právě soubor v Dlouhé by výborně zvládl interpretaci založenou na jednoznačném posílení komiky a grotesknosti, která se tu nabízí a s největší pravděpodobností by dnes přinesla i velmi dobře stravitelnou zábavu. O to víc je možno ocenit, že režie Hany Burešové a dramatugie Štěpána Otčenáška volí mnohem těžší cestu, při všech rizicích ohledávající originální a nesnadnou, unikavou a nebrilantní, a tak někdy i iritující podstatu Greenovy hry.

 


Zítřek se nekoná, Jan Vondráček, Magdalena Zimová, foto Martin Špelda

 

Její klasické členění do tří dějství, zachovávajících v podstatě jednotu času, místa a děje, traktuje inscenace do řady plynule navazujících menších celků, s odkazem na kinematografické prostředky, po vzoru němého filmu: každá scéna je tu uvozena projekcí titulku s replikou vybranou z následující části hry (volba těchto replik přitom není v řádu celku důsledná, což může rušit stejně jako druh písem vybraných pro titulky – zasloužily by si větší rafinovanost a kvalitu, ostatně jako veškerý poněkud zanedbávaný grafický design Dlouhé). Titulky-motta hru zvnějšku zpřehledňují, rytmizují a dynamizují, částečně zdařile, po čase však princip může působit i poněkud stereotypně – je ovšem souladný s Greenovou hrou, jejíž dramatičnost se spíš skrývá v odéru neplodné rutiny, podivného bezčasí, nudy a bezvýchodnosti. Téma strnulosti a neživosti je evokováno i tím, že postavy občas na jevišti záměrně působí jako doslova živoucí mrtvoly (nehledě na nemocné, umírající a skutečně mrtvé, kteří se ve hře ještě před konečnou katastrofou vyskytují), a až hmatatelně je podtrženo i pojetím úvodní scény. Její dialogy a situace se jen zdánlivě paradoxně odehrávají zároveň s „nekonečnou“ přípravou a realizací skupinové fotografie – ve finálním okamžiku tu pak aktéři náhle „navždy“ strnou stejně jako na konci večera ve vteřině, která je zde vůbec poslední. Mrtvolnost, stopa, zadržená chvíle a vůbec čas, k němuž odkazují i slova, která jako odpověď průběžným, ale zcela neproduktivním obavám a strachům pronáší jedna z mála akčních postav zobrazené společnosti, a to nikoli s mudrlantskou vážností, ale bavičskou lehkostí, odpovídající jejímu pragmatickému, modernímu založení: „Chtěli byste žít tisíc let? (…) Být nemocní, pořád platit činži, dohadovat se s výběrčím daní, stárnout, stárnout, stárnout, dlouhých tisíce let? Čas je pekelná věc… Věřte mi, je lepší skoncovat to v rozumné lhůtě“. Zásadní otázkou nakonec zůstává, jak kdo s časem, který mu byl dán, na tomto světě, v němž smrt je daností mající jen různé podoby, naloží.

 


Zítřek se nekoná, Štěpánka Fingerhutová a Pavel Neškudla, foto Martin Špelda

 

K nesporným hodnotám inscenace patří herecké výkony, vynalézavě charakterizující jednotlivé svébytné postavy, avšak po celou dobu v rámci vyrovnané souhry celku, o který jde ve hře spíš než o individuality, jakkoli jedinečné a rozmanité. Hrají Eva Hacurová, Tomáš Turek, Jan Sklenář, Martin Matejka, Miroslav Závičár, Ondřej Rychlý a další. Magdalena Zimová excelentně využívá příležitosti obzvlášť vyniknout v celovečerním důsledném a jemném balancování na hranici stylizované expresivity a životní věrohodnosti. Jan Vondráček při obou představeních, která jsem viděla, potěšil tím, jak tentokrát dokázal vzdor všem pokušením držet na uzdě svůj sklon k živelnému bavičství. V epizodní roli jednoho z divných hostů vnesl na jeviště svou dávku kýžené dekadentní melancholie a tajemství Daniel Toman, jehož herecké dispozice jsem stejně jako u jeho bratra Samuela, vystupujícího zde ve zmíněné výrazné roli „zjeva“, už před pár lety zaznamenala v inscenacích souboru „Strop je nahoře, podlaha je dole“. Z ostřílenějších mladších herců především Štěpánka Fingerhutová a Pavel Neškudla prokazují, že na scéně Divadla v Dlouhé prozatím výrazně rostou s každou další inscenací.