Žijeme v době, kdy bývá dobré – opět, byť zas v pozměněném kontextu – zbystřit pozornost, je-li nějaké nové dílo či kulturní počin ignorován, okřídleným slovem dneška vymlčován, případně bagatelizován nebo nápadně negován těmi, kdo se jinak vyznačují náručí široce otevřenou kdečemu. Film Miroslava Bambuška Lidi krve se bezmála tři měsíce po své premiéře dočkal nemnohých recenzí. Z nich dvě masmediální byly napsány způsobem diskreditujícím, ovšem jejich autory. Nestorka místní filmové pseudokritiky z iDNES.cz (31. 10. 2021) by i v tomto případě neobstála ani jako studentka solidně vedeného uměnovědného oboru („naprostý chaos, změť symbolů a výkřiků“ – „zkrátka absurdní divadlo vynesené z jeviště do exteriérů, psychedelický trip na ostravský způsob“, „tvůrci si pletou kino s experimentálním expresivním divadlem“). Její mladší kolega publikující mimo jiné na Aktuálně.cz (6. 11. 2021) by si měl také především ujasnit některé elementární otázky a pojmy (třeba co je to „primitivita výrazových prostředků a téměř úplná absence syžetu“, nebo „hranice toho, co lze ještě považovat za kinematografii“) a vcelku snad víc vážit slova: uvědomuje si vůbec, jak silně informace, jakou částkou a z jakých zdrojů byl film podpořen, ve spojení s nápadnou starostlivostí o to, co mohou Lidi krve říci divákovi, připomíná mentální a mocenské stoky, v nichž se někdejší svazáci a soudruzi strachovali, čemu lze ze státních zdrojů dávat zelenou, aby to bylo dost vhodné pro „náš pracující lid“? Filmu se zastal Josef Chuchma (Právo, 16. 12. 2021), avšak jen do jisté míry v kratičké glose, kde napsal, že ho Lidi krve chvílemi taky „velmi iritovali“ a že na ně „jistěže přišla hrstka diváků“, ale přesto je dobře, že i tato „zhůvěřilost“ (slovo zdá se kupodivu neužil s pejorativním záměrem) vznikla. Stejnou obhajobou pouhého „práva na existenci“ se měla potřebu zaštítit autorka inteligentní zevrubnější recenze Zdena Mejzlíková – s ní ovšem na stránkách Divadelních novin (č. 19/2021) už opouštíme masmediální supermarkety, abychom poté příznačně zjistili, že dosud nejlepší text z chudičké recenzní sklizně nenápadně existuje na ještě menšinovější platformě, studentském „kulturním webu“ (Anna Ramzerová, klackoviste.cz, 22. 11. 2021).
V součtu je to další z bezpočtu dokladů, že úroveň kritické reflexe určené širší veřejnosti se tu v posledních letech z již beztak nevalné výšky propadla zas o hodně níž – nesamozřejmou se v takovém kontextu očividně stává už i tak banální skutečnost, že film v jedné své podstatné linii od pradávna náleží do kategorie uměleckého díla ve smyslu umělého výtvoru coby výsostně stylizovaného tvaru. Že je něco takového třeba připomínat zrovna nad filmovým dílem, které navíc o takový tvar jen bezmocně neusiluje ani se ho jen bezděčně nedotýká, ale velmi vědomě a suverénně předkládá jeho zdařilý jedinečný výraz, je tristní. A neschopnost vidět v něm na první zhlédnutí alespoň zřejmý syžet, ba dokonce vcelku jasný „příběh“ (který ovšem sám o sobě, jak by mělo být rovněž notoricky známo, nic hodnotného nezaručuje) vypovídá pouze o velmi vážném stavu všech obdobně indisponovaných diváků poškozených nadměrnou konzumací lineárně servírovaných prostoduchostí, které se tváří „jako ze života“, s nímž ve skutečnosti nemají společného skoro nic.
Pro práci Miroslava Bambuška jsou charakteristické smělé mety. V jejich základu stojí především setrvalé zaujetí pro velká a zásadní společenská témata (totalitní režimy, holocaust, devastace duší i země), úzce provázaná s otázkami osobní etiky a víry a tak či onak mimořádnými osobnostmi (Patočka, Céline, Zvěřina, Pound), i svébytně nekompromisní snaha je tvůrčím a velkorysým způsobem uchopit, často navzdory velmi omezeným hmotným podmínkám, příznačným pro kulturu tzv. okraje. V oblasti divadla, kde jako autor a režisér dosud působil nejvíc, se mu naplňování takových odvážných ctižádostí daří tu lépe, tu hůře, nikdy ale jeho práce nezavání kalkulem, opatrnictvím, uhlazeností, snadností, neautentičností úsilí – s čímž jde ovšem ruku v ruce i riziko slepých uliček a nezdarů, také klopotnosti nebo naopak vášnivé zbrklosti. Jako filmař byl před třinácti lety podepsán pod pozoruhodným opusem Jan Hus – mše za tři mrtvé muže, jehož kvality nový film Lidi krve ještě výrazně převyšuje, a to ze tří šťastných důvodů. Prvním je zdánlivě nepříznivá skutečnost, že se na něj několik let nedařilo získat patřičné prostředky – nečekaný čas se tu ale nestal prodlevou ani nebyl spotřebován k hledání kompromisních řešení, ale naopak dle všeho využit k precizování kýženého záměru a výsledku. Zadruhé film s Miroslavem Bambuškem (scénář a režie) vytvořil hodně dobrý tým, zahrnující kromě jiných producenta Sašu Dlouhého, kameramana Jakuba Halouska, autora hudby Tomáše Vtípila, dramaturga Kristiána Sudu, autorku kostýmů a masek Zuzanu Bambušek Krejzkovou, střihače Jana Daňhela, výtvarníka Josefa Bolfa a výborné nebo přiléhavě obsazené herce: Miloslava Königa, Karla Dobrého, Miloslava Mejzlíka, Juraje Baču, Terezu Hofovou, Jakuba Gottwalda, Jiřího Černého, Jakuba Folvarčného a Tomáše Bambuška. A zatřetí tak ohledávání tématu mohlo v tomto případě nakonec velice přesvědčivě srůst se zvolenou formou, výrazem, tvůrčí řečí.
„Pojď, ukážu ti prostor snů, / potkáš zničenej čas, jak prosí věčnost, / a uslyšíš hlas blesku, / potkáš na cestě lidi krve“… Svět Pavla Zajíčka a DG307 se ve filmu přiznaně nepropsal pouze do jeho názvu – je tu zásadní inspirace a spřízněnost, zdaleka nejen v hudební stránce, ale i ve vizualitě a především v mezním balancování na samé hraně přesvědčivého patosu, obřadnosti, halucinogenní snovosti a s nimi výrazné, silně obrazné stylizace, které ovšem nevyrůstají ze vzduchoprázdna a koketérií, ale z konkrétní, prožité, „na vlastní kůži“ reflektované osobní i společenské zkušenosti.
Tématem je, u Bambuška zdaleka nikoli poprvé, vyrovnání se s minulostí, kolektivní, a tedy především vlastní. Za ním se na vždy nejistou a přitom patrně nejpodstatnější pouť vydává dvojice antagonních protagonistů, jedinečných, těžko zaměnitelných postav, avšak s archetypálními rysy – mladík a stařec (zde ve dvojím smyslu doslova v posledním tažení), outsider a prominent, potomek zadupaného se stigmatem na rtu a zdánlivý vítěz obložený luxusem, otec dítěte a sebestředný sólista – doprovázeni suitou několika podivuhodných, rozličných, vysoce stylizovaných existencí. Základní osou je cesta, film je možno vnímat v žánru roadmovie, výrazně kořeněném prvky westernu (jedním z atributů mladšího z hrdinů je foukací harmonika), tragédie msty, rituálů různých proveniencí a důvěryhodností, také polohami mystiky, morality, ale i věcných dějinných faktů nebo běžného historického filmu, přičemž to vše je podáváno nikoli pouze smrtelně vážně – nenápadně, avšak nejednou je tu leccos s nemalým (dů)vtipem odkazováno do patřičných, pouze lidských mezí. Taková cesta se zcela přiléhavě odehrává v duchu nepřímočarého pronikání do vrstev paměti, jejího náročného dobývání, které není možné bez odboček, retrospektiv i zdánlivě bezvýznamých, anebo snad dokonce posledních zastavení, protože k cíli se tu lze těžko dostat nějakou snadnou jízdou po uhlazené a ověřené dálnici, k níž se tak často pohodlně, avšak zcela mylně uchyluje většina „zpracovávající“ ve filmu, ale třeba i próze stejné téma. Druhým principem je zde v úzké sounáležitosti logika snu v jeho nesčetných podobách – snu vábivého, tíživého, euforického, horečného, slastného, povznášejícího i trýznivého až k hranici konce. Klipovitost a princip koláže se tu pak zdá být nejpříhodnější formou, také si u tohoto filmu nelze nevzpomenout na nejlepší ze surrealistů – málokdy od děl Buñuelových jsem se setkala s tak přesvědčivou evokací snových trajektorií, u níž lze přitom tak snadno sklouznout k povrchnosti, mechaničnosti a otravnosti. Lidi krve se odvíjejí v přirozené, a přitom stále překvapující, vynalézavé a nestereotypní polyfonii četných vjemů, černobílých i barevných interiérů a exteriérů z nejrůznějších sfér znamého světa i fantazie, také animovaných sekvencí, s dynamickými švy důvěrně blízkými právě ze snů, kdy se člověk zničehonic ocitá oproti vší bdělé pravděpodobnosti i dosavadní zkušenosti a přitom s neúprosnou fatálností znovu a zas někde úplně jinde, s někým úplně jiným a často i cizím, a přece najednou bezpečně poznaným a daným. Polyfonickou koláž přitom v Lidech krve nezakládají zdaleka jen obrazové a hudební a vůbec zvukové roviny, ale nejrůznější další prostředky na cestě k poznání a uchopení, umělecké, racionální, halucinogenní, myšlenkové, faktografické, mystické… Nízké se tu střídá a prolíná s vysokým, úpadkové a banální s výsostným, realistické s fantastickým, cituje se a čerpá z klasiků různých druhů i žánrů, pracuje se zde s mnoha odkazy a symboly, používá se tu i v mluvě vícera jazyků – takže je až s podivem a zároveň bezpochyby dokladem značného umu, že tohle všechno v Bambuškově žhnoucím tavicím kotli za výrazného podílu sladěného tvůrčího týmu tentokrát nakonec vydá přesvědčivý celistvý tvar.
Něco tak nesamozřejmého se podařilo díky příkladné srostlosti obsahu a formy, proto, že se tu vzdor vší pestrosti a barvitosti nesetkáme s libovůlí a nahodilostí, že všechno promyšleně a artikulovaně slouží ke skutečnému hledání odpovědí na neuhýbavě danou otázku, že všechny zvolené prostředky jsou užívány při vědomí nejen vlastních možností, ale i vždy tak či onak daných omezení s velkou tvůrčí a řemeslnou jistotou, kterou kromě jiného charakterizuje vytříbený smysl pro detail ve všech složkách díla – je jen velmi málo okamžiků, které nás na tomto opulentním putování mohou co do věrohodnosti v rámci jeho světa lehce znejistět.
Otevřená temná a zlá rána, od níž a k níž se cesta v Lidech krve odvíjí, se týká skutečné události v českém poválečném pohraničí. Je to podstatné a zároveň vedlejší, protože je to jen jeden doložený případ obecné, ale především na tomto světě nesčíslněkrát osobně prožité situace, kdy člověk vykoná krutý, v podstatě bezdůvodný, nepochopitelný čin. Film nakonec ve svém celku s až průzračnou, byť neprvoplánovou názorností připomíná nejen zásadní ničivou sílu takových zejících, potlačovaných, nepřiznaných, zadupávaných, tabuizovaných, a proto neléčených ran, kterých je tato země plná, ale i to, že všechny tzv. společenské problémy se týkají především každého z nás, protože každý z nás je zodpovědný nejen tady a teď sám za sebe, ale krví spojen se svými předky, kteří i u takových okamžiků na tomto světě byli v nějaké míře přítomni a svým účastným či neúčastným podílem a postojem nemohli citelně tak či onak nepoznamenat nejen sebe, ale i své potomky, tak jako my sami poznamenáváme ty své – proto jsou otázky vyrovnání se s minulostí ve společnosti tak nejpříjemně živé a proto jsou odpovědi na ně, ve skutečnosti prosté a jednoduché, vždycky znovu tak těžké. Miroslav Bambušek je i jako tvůrce především moralistou, neortodoxním, avšak zřetelně ukotveným v křesťanství. Vážnost jeho filmu je temná – avšak jen natolik, jako je temný svět sv. Jana od Kříže, jehož slova o věčném pramenu, který utajeně prýští, třebaže noc je, tu rovněž zaznívají. Obrazy štvoucích psů evokují v Lidech krve na jedné straně Erýnie, Lítice, děsivé antické bohyně pomsty, neslitovně nastupující především tam, kde selhávají zákony lidské spravedlnosti, na straně druhé tyto záběry asociují svědomí každé lidské bytosti, které může být cestou ke světlu.
