V novém čísle Revolver Revue (104/2016), které bude uvedeno již zítra od 19 hodin v kavárně Liberál, vychází kromě jiného velký blok věnovaný osobnosti a dílu spisovatele JANA HANČE (1916–1963), od jehož narození letos uplynulo sto let. Vedle výboru z nově nalezených rukopisů, které objevil Dominik Mačas a k vydání připravil Michael Špirit, též autor čerstvé hančovské reflexe, a řady dosud neznámých fotografií obsahuje i esej Paula Wilsona o zkušenosti s překladem Hančových textů, příspěvky Terezy Sudzinové a Petra Jindry o obrazu Plzně, kde se spisovatel narodil, a Prahy, kde strávil většinu života, v Hančově díle či článek o jeho sprinterské ne/účasti na berlínské olympiádě 1936. Dva texty a obrazové strany představují soubor sedmi reliéfů Viktora Karlíka Cesta Jana Hanče, který byla k stoletému výročí slavnostně otevřena v Plzni, v Křižíkových sadech u Masných krámů. Blok otevírá úvod Terezie Pokorné, rekapitulující jeho vznik a upozorňující na jisté souvislosti a okolnosti, který dnes přinášíme i čtenářům Bubínku Revolveru.
RR
Jan Hanč, 1930
Terezie Pokorná
Shody okolností, jež lze těžko považovat za náhody (u příležitosti výročí sta let od narození Jana Hanče)
Úvodem nedávného sympozia, na němž řečníci a publikum spolu s redakcí Revolver Revue zaměřili pozornost ke kritikovi, editorovi a redaktorovi Janu Lopatkovi, byla zmíněna také jedna „věc, kterou lze těžko považovat za náhodu, i když vyplynula tak zvanou shodou okolností. Konference věnovaná jeho životu a dílu se uskutečnila pár dní poté, co uplynulo sto let od narození Jana Hanče“ (Bubínek Revolveru, 16. 6. 2016). Tedy autora, jenž pro Jana Lopatku nikoli náhodou patřil ke klíčovým.
Podobně nebylo a priori plánované, avšak ve výsledku nijak náhodné, že se na stránkách Revolver Revue Jan Hanč ocitl v těsném a nepřehlédnutelném sousedství s Janem Lopatkou už před dvaceti dvěma lety, totiž v jejím „černém“ čísle 26 ze září 1994. To kromě pozdních kreseb Aléna Diviše, bloků výtvarných prací i textů Karla Černého nebo Hanese Reegena a vedle tematického celku s názvem Pohřbívání v Čechách přineslo pod titulem „...a nastavit srdce dobře mířené ráně“ také komponovaný soubor příspěvků a pramenů věnovaných Janu Lopatkovi, který rok předtím odešel z tohoto světa, a rozsáhlý konvolut Hančových textů a kolážovaných stran, tehdy rovněž poprvé zveřejněných. Tyto, stejně jako další výpovědi hrdého solitéra a vědomého outsidera, vyslovené nebývale svobodně, silně a živoucně navzdory době a okolnostem zdánlivě omezujícím, beznadějným a umrtvujícím, přesahují svou tvůrčí a myšlenkovou přesvědčivostí, suverenitou a originalitou a koneckonců i tematikou místní prostor natolik, že kromě jiného staví před zásadní otázky drtivou většinu zdejšího (nejen) literárního dění, z Hančovy doby i z období následujících, včetně současného, nejzjevněji pak samozřejmě převahu výkonů a projevů nejhalasněji oceňovaných. (Je příznačné, jak i prostá připomínka, že existují také otázky tohoto typu, dokáže vzbudit v arbitrech zaběhaného kulturního provozu nevoli a špatně maskované podráždění, což příkladně ukázaly reakce na vystoupení Marka Vajchra na veřejné diskusi pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR a věnované „událostem“ české literatury za rok 2014, v němž konstatoval, že pro něj tou skutečně inspirativní pro dané období bylo knižní vydání faksimile Hančova rukopisného sešitu Události.)
Nároky, které Hanč kladl na svou tvorbu, a nároky, jež – při vší sdělnosti a zdánlivé obyčejnosti, vzdálené jakýmkoli oslnivým efektům a literátským zaumnostem – klade jeho tvorba, nejsou malé. Vážnost, s níž Hanč přistupoval k psaní a k lidskému životu, se sice vůbec nevylučuje s vtipem v několika významech toho slova, vede ale čtenáře především k zásadním otázkám uměleckého díla, jeho „měřítek“ a smyslu, a nakonec k otázkám etickým a existenciálním. To byl také jeden z důvodů, proč redakce RR zavrhla, když zhruba před rokem začala koncipovat pro své letošní jarní číslo (103/2016) příspěvky k výročí sta let od Hančova narození, formu ankety, o níž zprvu uvažovala. Zdá se, že reflektovat Hančovo dílo znamená víc než jindy potýkat se také s tím, čemu se říká osobní ručení, a to i na straně reflektujícího. Kolik asi respondentů by v době, kdy svodům „profánních hlasů“ všeho druhu podléhají i ti chytřejší, talentovanější a zdánlivě rezistentní, bylo možné s takovým úhlem pohledu vážně oslovit, si čtenář těchto řádek může zkusit zodpovědět sám.
Jan Hanč, 30. léta
Kroky redakce se tedy začaly ubírat jiným než extenzivně anketním směrem. Vyzvali jsme Michaela Špirita, který se po smrti Jana Lopatky začal jako editor starat o Hančovo dílo a podílel se i na RR č. 26/1994, aby v návaznosti na své předcházející hančovské texty napsal esej sumarizující a prohlubující dosavadní nálezy stran osudu Jana Hanče a jeho textů i interpretace jeho díla. Výsledek zařazujeme na úvod následující řady příspěvků; lze se v něm dočíst i o tom, do jaké míry byly Hančovy názory a postoje k vlastnímu psaní v posledku nezávislé na době a společenském kontextu, zdánlivě tak jednoznačně určujícím. Také jsme se domluvili s Paulem Wilsonem, že pro RR pojedná o tom, jak překládal Hančovy texty do angličtiny – a to na podnět Jana Lopatky, patrně ne pouhou shodou okolností právě v období kolem Charty 77 a zcela jistě nikoli náhodou s velkými obtížemi překladatelského rázu.
V době, kdy jsme o připravovaném čísle takto uvažovali, bylo také už relativně jisté, že k stoletému výročí bude v Hančově rodném městě Plzni slavnostně otevřena Cesta Jana Hanče, soubor sedmi reliéfů Viktora Karlíka, ukotvených v zemi na způsob kanálových poklopů, a jejich autor přislíbil, že i prostřednictvím obrazovo-textové zprávy o nich bude Jan Hanč v příslušné Revolver Revue připomenut. V souvislosti s tím se pak už přímo nabízelo oslovit Petra Jindru, aby pojednal o tématu Hanč a Plzeň. Když naší redakci studentka bohemistiky FF UK Tereza Sudzinová nabídla objevnou práci na téma Hanč a Praha, měli jsme z neplánovaného tematického sousedství dvou měst, pro Hanče klíčových, radost, stejně jako když poté ještě přispěla cenným zjištěním o Hančově sprinterské ne/účasti na berlínské olympiádě v roce 1936.
Tím však překvapení zdaleka nebyla vyčerpána.
Musím doznat, že když mi Petr Jindra už uprostřed uzávěrky čísla nečekaně zavolal, že jeho plzeňský spoluobyvatel Dominik Mačas pravděpodobně právě nalezl dosud neznámé Hančovy rukopisy, zmocnil se mě již lehký neklid – do té doby jsem stejně jako všichni zainteresovaní žila v představě, že žádné takové již neexistují a Hančovo dílo je co do nálezů uzavřeno (o Hančových dříve objevených a dosud nepublikovaných textech viz ve Špiritově eseji). Zprostředkovala jsem setkání Dominika Mačase a nalezených rukopisů nemalého rozsahu s editorem Hančova díla, který potvrdil, že jsou to skutečně dosud neznámé Hančovy texty, a konstatoval, že si bezpochyby zaslouží, aby byly zveřejněny, a to nikoli jako pouze literárněhistorická zajímavost. Stojí myslím za to zaznamenat, že mi tento závěr sdělil s lakoničností a věcností profesionála, nikoli nepodobného protagonistům filmů s Clintem Eastwoodem, což nebylo možné vysoce neocenit nejen proto, že pod povrchem jeho pokerového výrazu bylo lze tušit stejně jako u zmíněných hrdinů mnohem víc, ale i proto, že nové knižní vydání Událostí, jež s pečlivostí a akribií sobě vlastní po dlouhou dobu připravoval pro nakladatelství Torst, odešlo právě, anoncované jako „definitivní“, v těch dnech do tiskárny, aby stačilo být vydáno za pět minut dvanáct staletého výročí. (Nově objevené rukopisy budou spolu s ostatními dosud nezveřejněnými Hančovými texty obsaženy v následujícím svazku.)
Jan Hanč, 1940
Výbor z nalezených textů se ovšem v tu chvíli nemohl nestát neplánovaným, avšak úhelným kamenem chystané „hančovské“ RR; na dlouho připravované vydání přesně k datu výročí jsme se rozhodli resignovat. Jarní číslo, o němž jsme si mysleli, že bylo hotové, bylo třeba na poslední chvíli celé přebudovat a čím dál rozsáhlejší blok věnovaný Hančovi se musel přesunout do čísla následujícího – ediční příprava výboru z právě nalezených textů i jednání ohledně dědických práv k nim si žádalo svůj čas. Paralelně s těmito událostmi, v životě redakce nikoli nevýznamnými, vrcholily v RR přípravy na zmíněnou konferenci o Janu Lopatkovi, na níž byl zkraje června Hanč ve významných připomínkách a souvislostech přítomen často. Týden před sympoziem se ovšem ještě mnozí z nás účastnili slavnostního odhalení Cesty Jana Hanče v Plzni, přesně v den výročí – 30. května 2016.
Nad výborem z Hančových nově nalezených textů (editor jim dal titul Modré desky), připraveným k sazbě RR, která nyní vychází, jsem se pak těšila z dalších nečekaných souvislostí (jedna z nich se týká malíře Karla Černého, jenž s Hančem posmrtně sousedil v oné černé Revolver Revui před dvaadvaceti lety, aniž bychom tehdy mohli tušit, že spisovatel o něm pojednává v jednom z letos nalezených zápisů). A také mě nad nimi provázely nečekaně neodbytné myšlenky na deníky, aforismy a korespondenci jiného osamělého solitéra, který se po své smrti dočkal věhlasu jako málokterý z umělců na světě, popularity až obludné, takové, o kterou by těžko mohl stát, mimo jiné proto, že naprosto nesouzní s tím, čím a jak se ve své tvorbě zabýval – v tomto směru měl na rozdíl od Jana Hanče hořce paradoxní smůlu, že nepsal česky a jeho dílo nebylo odsouzeno k životu v místní totalitě a zdejším namnoze ubíjejícím prostředí vůbec. Kafkův způsob psaní, jeho hutnost, věcnost, vážnost-vtip, jeho druh prožívání vlastní určující osamělosti a zároveň nebývalé empatie, pochopení pro druhé, jeho specifický vztah k ženám a rodičům, především pseudo/autoritě otce, intenzivní vědomí pomíjivosti, promýšlení, co je a není v životě podstatné, tušení, že to nejpodstatnější je patrně v tom nejobyčejnějším, a zároveň nemožnost takový dobrý, plný obyčejný život sám žít, způsob reflektování vlastní tvorby, života i výlučnosti spojené s vědomím nepřekonatelné nekompatibility s většinou a zároveň neustálou touhou po blízkosti druhé bytosti – tedy to vše, co žádný spisovatel nemůže odnikud „vylistovat“ ani opsat, nemá-li to být na jeho papíře nakonec duté a směšné, se mi zdálo najednou natolik vnitřně blízké s psaním Hančovým, až mě udivilo, že si nemohu v hančovské literatuře vybavit místo tuto vnitřní spřízněnost explicitně naznačující, byť se tu nabízejí určité souvislosti, například přes osobnost Jana Grossmana, prvního z Hančových kritiků a nejpronikavějšího ze zdejších interpretů Kafky, nebo přes jednoho z Kafkových překladatelů do češtiny a zároveň někdejšího redaktora Odeonu, v němž Hanč vydal za jeho působení svůj výbor z překladů textů Petera Altenberga. V eseji Michaela Špirita, kterou čtenář najde na dalších stránkách, jsem se ovšem vzápětí poprvé dočetla i o Hančově překladu Doupěte a Procesu. Řekla bych, že se tu skrze nové shody okolností, jež lze těžko považovat za náhody, rýsují i podněty pro další plodná setkání Revolver Revue s Janem Hančem.
červen 2016