„Existuje málo dramatických typů, které mají jednoznačný výklad – typ ,mizantrop‘ mezi ně patří. Název hry dokonce můžeme použít s malým ,m‘ a mluvit o škarohlídovi, bručounovi, který nemá rád lidi,“ píše v časopise Národního divadla (č. 9/2019) dramaturgyně Marta Ljubková, která je spolu s režisérem Janem Fričem pod novou tamní inscenací Molièrova Mizantropa (prem. 23. a 24. 5.) podepsána i jako autorka textové úpravy. Její slova vzbuzují pochybnosti, neboť i když je interpretace této slavné dramatické postavy coby nelidy nejrozšířenější, připouští víc valérů, přičemž jedna z možností, jak ji vykládat, se mi zdá nejen pro současné Čechy obzvlášť příhodná. Mizantropa Alcesta lze chápat především jako někoho, kdo není lhostejný a přizpůsobivý všemu, jako někoho, kdo na rozdíl od ostatních intenzivně vidí a vnímá, jak nedobře – pokrytecky, nestále, vypočítavě, povrchně, devotně – se lidé chovají a jaké to má důsledky, a jako někoho, kdo se nechce nebo nemůže s takovými převládajícím způsoby společnosti smířit a ztotožnit. Alcest přitom soudí (v překladu J. Z. Nováka, s nímž pracuje i inscenace), že „spoustou neřestí, které teď v světě bují / jsou hlavně vinni ti, kdo lidem podkuřují“, tedy ti, jímž není vlastní otevřenost a kriticismus. A právě kriticismus je možné spolu s protagonistou chápat nikoli jako projev kazisvětského nelidství, ale naopak: „Čím víc má člověk rád, tím míň má lichotit. / Cit přísný, důsledný to je ten pravý cit.“ Jistěže Alcest také přehání a generalizuje: „V nenávisti mám zásadně všechny lidi. / Jedny, že špatní jsou, že jsou to lotří bídní, / druhé, že ke špatným jsou shovívavě vlídní.“ Tak ostentativní vyhrocenost je ovšem hyperbolou, kterou není třeba brát doslovně, a i kdyby, může hrdina k takovým výrokům docházet nikoli proto, že by nebyl schopen mít rád a že by mu na lidech a světě nezáleželo, nýbrž z důvodů zcela protikladných, v duchu proslulých slov F. X. Šaldy včetně jejich vypjatosti: „Ke kritice, přesně mluveno, má právo jen ten, kdo se narodil k obdivu a k uctívání, a byl v nich zklamán a zrazen.“ „Hodnota a noblesa kritikova jest v tom, že bere dobrovolně na sebe utrpení soudu a pravdy. Kritik činí ze sebe míru mnohých věcí, a tím trpí jimi všemi. Souditi jest poslední cesta, zoufalá cesta, kterou se může dáti silná duše v slabé a malé době, v době prolhané a epigonské [...].“


Vladimír Javorský, David Matásek (foto Patrik Borecký)

Roli Alcesta dostal ve Fričově inscenaci Vladimír Javorský. To může vzhledem k jeho hereckému typu a ustrojení překvapit, Javorského výkon ale naznačuje, že je to volba dobrá. Není však v jeho moci naplno to stvrdit, protože mu režisér s dramaturgyní připravili nemalá omezení. Na jevišti Stavovského divadla je tento Alcest nucen existovat jen jako v celku nevýrazná figura, často se ztrácející až k bezvýznamnosti, coby nepotřebný otrapa, obstarožní a neatraktivní reprezentant zaniklých časů, pro kterého nemají valného či hlubšího pochopení nejen ostatní postavy, ale hlavně režie s dramaturgií: jako by například nestačilo, že se od něj po závěrečném monologu odvracejí všichni kolem, inscenátoři vymyslí, aby si k svému proslovu a nemoderním a neelegantním svrškům ještě na svou strhanou a ustaranou tvář nasadil předimensovaně dlouhé šedivé vousy, v nichž se potupně stává čímsi mezi Vrchlickým, přerostlým trpaslíkem a parodií na poustevníka. Hlavní příčinou, proč pak Alcest, dovedený takto až k ponižující trapné bizarnosti, odchází od lidí, tu nakonec zřetelně tkví ve faktu, že dostane košem hned od dvou žen, což je jistě důvod lidský, ale v kontextu vyšších idejí a nároků, s nimiž se po celou dobu snaží operovat, hlavně banální a směšný. A navíc tento odchod, jak ještě zmíním, možná vůbec v jistém smyslu není odchodem, nýbrž krajní hysterickou demonstrací či poslední zoufalou snahou splynout se společností a jejími způsoby i kritérii, vůči nimž se po celou dobu vymezoval – také to by se ale vylučovalo se sice osamělou, ale do konce přinejmenším důstojnou a hrdou cestou, a bylo by to proto rovněž nejvíc hodné posměchu. I takové interpretace by ovšem mohly mít něco do sebe, potíž je v tom, že inscenátoři nejsou ve svém výkladu této postavy důslední, přesněji řečeno: protagonista je nakonec vlastně zas tolik nezajímá. Nedopřávají mu potřebný prostor, de facto ho odsouvají na vedlejší kolej – není to poprvé, obdobně před časem naložili s Faustem v Goethově dramatu. Stejně jako tam i v Mizantropovi volí zcela jinou perspektivu a staví do centra pozornosti svět – kolem hlavního hrdiny, ale především kolem dnešního publika, tady a teď. Právě v tomto směru chce být jejich aktualizační gesto razantní a nepřehlédnutelné.


Jan Bidlas, David Matásek, Jana Stryková, Kateřina Winterová, Vladimír Javorský, Martin Belianský, Jiří Suchý z Tábora​ (foto Patrik Borecký)

Obraz současného světa, který si inscenátoři neskromně vybrali jako hlavní téma, pak ale bohužel předkládají na mentální úrovni nezávazně starostlivých a široce populárních řečí, jaké si můžeme přečíst v jejich programu, stejně jako by mohly být, včetně příznačného a otravného plurálu, dnes už v kterémkoli lifestylovém magazínu a možná i v propagačním materiálu na nějaký výrobek či zážitek – a nebo jaké by koneckonců byl sám režisér Frič schopen jindy parodovat: pro „svět, v němž žijeme“ je „typická sebestřednost, zapouzdřenost, neochota vyhlédnout ven. Je to obraz naší společnosti, která nechce nic vidět – uspokojuje ji zábava a sebeobraz. Je to společnost bez dětí. [...] Jako bychom my všichni nebyli schopni vyrovnat se s citem, s láskou, s upřímností – jako bychom dokázali vnímat realitu jen zprostředkovaně, přes její obraz [...]. Snažili jsme se ukázat, co všechno dnes potřebujeme k životu, abychom se cítili ,šťastni‘.“


Jana Stryková, David Matásek​ (foto Patrik Borecký)

Postavy, které Alcesta v této inscenaci obklopují, jsou vcelku zaměnitelné bez ohledu na úroveň jednotlivých hereckých výkonů (Davida Matáska, Igora Orozoviče, Kateřiny Winterové, Jiřího Suchého z Tábora, Jana Bidlase, Jany Strykové, Aleny Štréblové a Martina Belianského). Vyznačují se příznaky prosperity a hlavně mládím, nebo přinejmenším tím, že se snaží držet s mládím krok. Pozná se to podle jejich tak či onak dotažené a pěstované image (kostýmy Ján Tereba) včetně atributů, jako jsou i zde především všudypřítomné iPhony (začíná být zábavné pozorovat, kdo všechno si v současném místním divadle není schopen odpustit klišé mobilů a „selfíček“), ale také třeba jízdní kola s košíky na ekopotraviny či žvanění o „tématech číslo jedna“. Aby bylo každému, ale opravdu každému zcela jasné, že tento výklad hry je aktuální, prokládají inscenátoři Moliérův text připsanými výrazy a pasážemi, v nichž se důležitě tlachá o Berlíně, kde se vše zřejmě odehrává, záchraně přírody, infrastruktuře, wifi, designu, elektroautech, globálních klimatických změnách, organických polích, záchraně hmyzu, karbonových stopách, Křetínském, recyklaci, feminismu, přelidnění, emisích a tak dál, to vše občas také ve slovenštině. Dojde i na krizi domácí prózy, neboť tato společnost se vyznačuje též zájmem o současné umění.


Vladimír Javorský, Igor Orozovič, David Matásek (foto Patrik Borecký)

Vše se odehrává na kýčovitě apartní scéně (Pavly Kamanové), asociující procovské bydlení stejně jako jakýsi „vystajlovaný“ veřejný prostor, který by mohl být i galerijní. Dominuje růžová, blyštivost, sterilita, objekt znázorňující lesní zvěř, jenž visí od pomyslného stropu hlavou dolů, obří umělá květina. V popředí se v dolním plánu povalují torza jakýchsi skulptur (kolikrát už jsme se v posledních desetiletích setkali s tímto obrazem, polopaticky napovídajícím, že současné umění žije na troskách toho minulého?). Ústřední scénografický a vůbec inscenační prvek tu ale představují velké obrazovky, které jsou tím, co je po celý večer hlavně v permanenci (pod položkou „video“ je v programu uvedeno hned pět zodpovědných osob): bez ustání v různých variacích, detailech, průhledech či na čas strnulých záběrech přenášejí naživo, zvětšené a v křiklavých barvách to, co se zrovna nachází a děje porůznu na jevišti. Stejně jako užití mobilních telefonů lze i obrazovky s přímým přenosem už vnímat coby snad efektní, ale bezpochyby hodně krátkodeché, brzy otravné klišé současných inscenačních prostředků. Ani Frič s tímto principem nepracuje poprvé a v jeho inscenaci Mizantropa na sebe navíc strhává takovou pozornost a je mu přisouzena tak výrazná role, že přebíjí všechno ostatní. Lze si kromě jiného klást otázku, co by vlastně z celé inscenace zůstalo, kdyby tato technologická bublina splaskla a režisér nechal na jevišti jen herce s textem ve zbylých kulisách.


Martin Belianský, Vladimír Javorský, Igor Orozovič (foto Patrik Borecký)

Na obrazovkách defilují tváře a pózy aktérů v jejich různých okamžitých podobách a situacích. Zhusta vidíme i pokrmy, které mají na stole a jaké si lze představit na dnešních rautech. S exotickým ovocem je přitom nakládáno způsobem, který vyvolává jednoznačně erotické, zpravidla více či méně perverzní asociace. Jiným motivem jsou růžové pilulky úlevy či spíš zapomnění a štěstí, v jednom okamžiku se na scénu snášejí jako vytoužený déšť v hustém přívalu. Vše stále a především v přímém přenosu, výrazně barevné, křiklavé, předimenzované. Výjevy na obrazovkách mohou evokovat nejen obrazy z prostředí sociálních sítí, ale také slabomyslnější výkony ze sféry videoartu, potažmo svět dnešního mainstreamového galerijního provozu. V programu píše Tomáš Pospiszyl o konceptuálním výtvarném umění – poučeně a svižně, ale i s velkou mírou zjednodušení: s nadhledem toho, kdo se nepostaví ani na jednu stranu a zároveň vede sice ostrou, ale také snadnou dělící čáru mezi těmi, kdo nové směry ve výtvarném umění přijímají, a těmi, kdo je odmítají; nezmíní, že mnohem zajímavější jsou tací, kdo rozlišují mezi uměním dobrým a špatným, ať už konceptuálním či jiným. Alcestův závěrečný odchod ze světa lidí má v této inscenaci podobu harakiri, je ho však v daném kontextu možno chápat i jako krajní (pseudo)umělecký akt – Alcest si v rychlé a překvapivé akci rozpáře břicho a své umírající tělo naaranžuje na stůl, který může být pitevní stejně jako jídelní a nebo také určený výstavním exponátům. Lze se upomenout třeba na Hermanna Nitsche. Společnost kolem takto umírajícího je možná trochu zaskočená a zaražená, avšak přesto napořád „cool“, nepřestává fotografovat, snímat, nahrávat – detaily orgánů i s mobilem, který do nich upadl, vidíme samozřejmě hned na obrazovkách. Celesta, Alcestova nešťastná láska, tklivě zpívá píseň Sinéad O'Connor Nothing Compares 2 U – zdá se být k nepřečkání, stejně úmorná jako Alcestovo umírání.

S příznačnými hrozivými i komickými, banálními i důsažnými jevy z výseků současného světa, zejména jeho popkultury, sociálních sítí, subkultur a trendů pracuje Jan Frič často, možná je to jeho hlavní téma. Pokud se mu přitom opravdu daří, tak zpravidla tehdy, když má k dispozici velmi omezené prostředky: s malými a málo movitými divadelními uskupeními v neokázalých prostorách jeho postřehy, scénické obrazy a vize nabývají působivosti, přesvědčivosti, zábavnosti i děsivosti také tím, že tu dostávají jedinečný přídech omšelosti nebo „zbastlenosti“, potažmo další bizarnosti a pokleslosti – a zároveň působí takříkajíc autenticky. S ekonomickým, prostorovým i technickým zázemím velkého divadla – jakým je i divadlo Národní, jehož se druhdy „punkový“ Frič stal před časem jedním z kmenových režisérů – kouzlo, jímž umí ve šťastných chvílích disponovat, nejednou rychle mizí, jen zdánlivě paradoxně. Režisér tu selhává jak v nezávazných hříčkách (Zbyhoň! na Nové scéně), tak v inscenování zásadních dramatických textů. Jeho režii Goethova arcidíla fatálně poznamenalo nezvládnuté okouzlení z možnosti nechat si na jeviště Stavovského divadla dopravit celý kamion a s ním takřka vše, co si jen může navymýšlet, skoro jako sám Faust využívající všech příležitostí, které mu nabízí Mefisto. V Mizantropovi předkládá divákovi obraz plytkého, vyprázdněného a nadesignovaného světa – dělá to ale na tak předvídatelné a povrchní myšlenkové úrovni a skrze tak nepůvodní a trendy prostředky, že se výsledek jeho práce nakonec v podstatě neodlišuje od toho, co má ve svém hledáčku. Inscenace je spíš jen dalším pokračováním oněch fragmentů současného světa, které i tohoto režiséra zdá se stejnou měrou fascinují jako děsí, a sama by mohla být předodbrazem další obdobné položky v seznamu jeho jevištních opusů.


David Matásek, Kateřina Winterová, Vladimír Javorský (foto Patrik Borecký)

Nakonec se nelze ubránit dojmu, že za takovým výsledkem stojí i interpretační a inscenační ukvapenost a ledabylost neodlučně spojené s rutinou, důsledek takového způsobu práce, který má čím dál tím míň společného s tvorbou. Řekla bych, že spíš než naléhavé téma tu byl na počátku jen další pracovní úvazek, kterému je třeba dostát, nebo příležitost, které by bylo škoda nevyužít. Mizantrop? Třeba. Ale co s ním? Něco už vymyslíme.

Před Mizantropem si Jan Frič odskočil na chvíli zpátky do sklepa, který mu podle mého názoru svědčí nesrovnatelně víc než Zlatá kaplička. V pražském Rubínu režíroval kus Burnout aneb Vyhoř! (prem. 1. 3.), inscenaci s autobiografickými a dokumentárními rysy, v níž také hraje. Nezdálo se mi, že je pro něj v tomto případě téma vyhoření jen dalším lechtivě atraktivním současným tématem, o němž by se klidně mohlo nezávazně plkat i v jeho Mizantropovi, ale čímsi podstatně naléhavějším. Je-li tomu tak, pak by se tento bezpochyby talentovaný divadelník, který nedávno překročil Kristovy roky, měl možná rychle zamyslet nad tím, jestli méně opravdu neznamená více, a to v jeho případě hned v několika směrech.


Vladimír Javorský (foto Patrik Borecký)