Rezignaci Petra Hrušky na členství v porotě Státní ceny za literaturu coby reakci na Babišovu novou vládu mezi jinými zcela nepřekvapivě komentoval Jiří Peňás. Žvanivé, rádoby nonkonformní mudrlantství tohoto žurnalisty, který všechno ví, všude byl a každého zná, je jistě v určitém, řekněme vyšším smyslu bezvýznamné. Přesto či právě proto svým dílem přispělo a přispívá stejně jako jeho přizpůsobivost a opatrnictví (trvalo mu například hodně dlouho, než se odhodlal odejít z Babišových Lidových novin, a to přirozeně do žádného nepohodlí) k čím dál méně radostnému stavu zdejšího kulturního a veřejného života. Peňásova schopnost bezzubě a obojetně veřejně tlachat v podstatě o čemkoli, jejímž výsledkem je kromě jiného soustavné rozmělňování, a nikoli tříbení, se velmi dobře uplatňuje i v nejnovějších časech.
Způsob, jakým Hruška zdůvodnil svou rezignaci, označil Peňás za „emotivní“, s podpásovým podtextem: Inu, co chcete, básník! Jistě nikoli náhodou už nezmínil, že tento básník je také literární historik a publicista a že krátce po něm na členství v porotě rezignoval třeba profesor heidelberské univerzity a významný literární vědec Urs Heftrich. Hruškovo „morální pobouření nad posledním politickým vývojem“ Peňás sice „chápe“, ale „zároveň je trochu udiven“. Po takovém „ale“ u tohoto autora nemůže následovat nic jiného než groteskně urputná slovní ekvilibristika (tentokrát s pojmy „vládní“ a „státní“) a tragikomické šermování tzv. nezpochybnitelnou autoritou patřičně zvučného jména, v tomto případě navíc bezpečně mrtvou, jež má Peňáse zaštítit, zde hned v titulku jeho článku: „Pavel Tigrid by asi rád nebyl“. Tomu, kdo nechápe, proč zrovna Tigrid, pak žurnalista připomene, že právě tento muž coby ministr kultury v polovině devadesátých let „onu cenu zakládal“ (ve skutečnosti spíš inicioval její znovuzaložení či obnovu, neboť v různých podobách byla udělována s přestávkami od roku 1920).
Podstatné ovšem je, co nám teď nadrobil Petr Hruška: „Odchodem z poroty […] vytvořil situaci, kdy se do poroty nové budou jen obtížně hledat nezávislí a relevantní porotci, neboť budou vázáni morálním dilematem, které pro ně Hruška připravil, byť by se domnívali, že jde o pseudodilema. Cejch kolaborantů bude příliš riskantní. Tím poskytnou místo ochotným lidem, kteří nad možností ,změnit paradigma‘ při výběru oceněných jen zajásali. Causa Karel Sýs naznačuje další vývoj. Tak může Petr Hruška přispět k tomu, že se ze ,státní‘ ceny skutečně stane cena ,vládní‘“. To je logika a argumentace jak vystřižená z kluzkých projevů a slizkých výlevů normalizačních let.
Petr Hruška si svobodně dovolil nečekaně narušit systém – v dílčím, avšak jak se ukazuje, neuralgickém bodě. Překvapivé, ale uvážené rozhodnutí doprovodil jasným a věcným komentářem, z něhož je zřejmé, že to byl jeho způsob veřejné reakce na zdejší aktuální politickou situaci. Nemoralizoval, nikoho nevyzýval, aby ho následoval, nikoho neodsuzoval za to, zůstane-li, což jistě nic nemění na skutečnosti, že se mu povedlo poměrně hlasitě vyjádřit svůj zřetelný názor na Babišovu vládu, připomenout dosti živé otázky a pro někoho také zapůsobit jako příklad. Ve vleklé atmosféře převažujícího místního „nechumelismu“, jak by napsal Bohumil Doležal, považuji každý obdobný krok za velmi cenný (nedávno zde například Adam Drda referoval o Luboši Dobrovském, který za daných politických okolností odmítl Cenu Bezpečnostní rady státu). Jistěže komplikuje situaci – a to i ve světě Jiřího Peňáse. Pro ten je názor, že jsou v životě státu časy, kdy jde o mnohem víc než o nějaké metály a s nimi spojené požitky, byť by to byly podniky s tradicí a cíli jakkoli úctyhodnými, očividně mimo veškerou představivost. V takových časech se ovšem rovněž láme chleba, i ve zdánlivých okrajovostech, přesněji řečeno to začíná být lépe vidět. Podzim, žeň cen a vyznamenání, nejen těch za literaturu, se blíží – uvidíme, co dalšího se vyjeví.