Následující text vznikl jako doslov k prvnímu nesamizdatovému vydání prózy Filipa Topola z roku 1984 nazvané „Lupiánovy podivuhodné příběhy aneb Historická historie o XII částech, kterou napsal a poznámkami opatřil Filip Topol“ – před rokem tento jeho text vyšel v rámci svazku Bláhové psaní v KVH. Filip Topol se narodil 12. června 1965 a zemřel 19. června 2013.
V. K.
 


Filip Topol a Viktor Karlík, Bulharsko, 1986


Nad Lupiánem podivuhodného Filipa Topola
Viktor Karlík

Text z roku 1984 mi předně připomíná byt v ulici U Lužického semináře, v domě č. 28, kde opus vznikal. Hned vedle průchozí kuchyně měl Filip malý pokoj, ve kterém psal na psacím stroji své texty. Pokoj to byl opravdu nevelký. Kromě pracovního stolu v něm byla v jednom rohu postel, naproti ní nízká příruční knihovna, na ní gramofon a mnoho desek. Stěny místnosti byly vytapetovány pracemi Filipových přátel, reprodukcemi a starými rytinami. Nelze nevzpomenout na dýmky, plechovky od tabáků a další kuřácké náčiní na psacím stole. Když jsem několikrát v prostoru přespal, s přinesenou matrací byla jeho podlaha zcela zaplněna. Návštěvník pokoje většinou seděl na posteli. Hostitel mnohdy dirigoval gramofon, předčítal, něco ukazoval. Většinou se hovořilo o věcech, kterými jsme tehdy žili. Pil se čaj a holdovalo se tabáku. V pokoji byl často přítomen i Čert, rodinný pes. Ten s oblibou zalézal pod postel.

Pokud jsme se nesetkávali osobně, komunikovali jsme jinak, než je možné dnes. V té době neexistoval internet a mobilní telefon – psali jsme si dopisy a telefonovali přes pevné linky. Když jsem volal Filipovi, tak jsem si byl takřka jistý, že se ve sluchátku ozve hlas jeho matky Jiřiny Topolové. Aparát totiž měli na druhém konci bytu, než byl jeho pokoj. Paní Topolová vynikala pohostinností a přátelským vystupováním. Nikdy jsem si nepřipadal, že obtěžuji nebo že přicházím nevhod.

Filip byl až posedlý Prahou. Zajímal se o její historii. Místo, kde bydlel, bylo v té době téměř bez turistů. Některé domy byly prázdné a Malá Strana zabydlená obyčejnými lidmi. Do některých opuštěných domů bylo možné vlézt. Pamatuji si na jednu takovou společnou výpravu. Byly zde běžné obchody, hospody a vinárny. Centrem našeho tehdejšího života se stala Malostranská kavárna. Po určitou dobu jsem z rodného Smíchova jezdil tramvají č. 12 trávit víkend na Malou Stranu. Ve všední dny jsem tam docházel na střední školu. Čtvrť nebyla žádná turistická atrakce dominantně obývaná zbohatlíky a zabraná komerčními podniky, jako je tomu bohužel dnes.

Filip byl velký čtenář. Stejně jako jeho bratr Jáchym knihy doslova hltal. Následně dokázali o svých čtenářských zážitcích poutavě mluvit. Oba také uměli zpaměti citovat z oblíbeného autora v nemalém rozsahu. V obývacím pokoji bytu byla obsáhlá knihovna, tuším, že po Karlu Schulzovi. Díky F. a J. jsem poznal řadu autorů. Filip byl podobně inspirativní i v objevování hudby. Návštěva se často proměnila v poslechovou přednášku. K tomu ta jeho gesta. Choval se jako dirigent a verbální interpret zároveň. Z desky na gramofonu přehrával vybrané části a slovně předznamenával, co bude. Dodnes mi některé pasáže z Mozarta, Händela, Salieriho, Vivaldiho nebo árie zpívané Peterem Schreierem a Theo Adamem připomenou Filipa, jak ve svém pokojíku hudbu fyzicky předvádí. Podobné vzpomínky se vážou i k řadě rockových písní a alb. Když se Filip začal učit hrát na varhany, chodil zkoušet do Lorety. Jednou jsem tam s ním při tom byl.

Jeho chuť číst, poslouchat hudbu, zajímat se o historii a využívat těch pár tehdejších možností v cestování (vyjet za hranice bez povolení bylo dovoleno jen do zemí socialistického tábora, tak to opravdu bylo, vy levicoví historičtí zmetci vzývající tehdejší každodennost). To vše spolu s autorovou vitalitou a talentem lze najít v Lupiánovi. Filipův text je nespoutanou a zábavnou hrou s různými zdroji. Také hrou s fiktivními i historickými postavami. Zcela bez ohledu na reálnou časovou osu. Samotný příběh není zas tak důležitý, důležitá je hra jako taková. Svatý Václav zabije v Boleslavi svého bratra Rudolfa II., kněz Savonarola je příčinou Lupiánova odchodu z Florencie, přičemž již zesnulý manžel jeho pěstounky před lety padl při obraně Zimního paláce. Jan Žižka vítězí na Bílé hoře. Náhodné příklady z textu.

Próza se částečně odehrává v Polsku. Nemohu se ubránit dojmu, že Filip zde zrcadlí naši společnou cestu se skupinou dalších přátel po této zemi. Pamatuji si, jak byl nadšený právě z Gdaňsku, kde se jeho hrdina narodil a vyrůstá u stařičkého pěstouna-taxikáře. Přespávat jsme jezdili tramvají na konečnou a z ní pak na nedalekou pláž u Baltu. Také ho nadchnul Krakov, kde jsme v baru pili koktejl San Marco a opilý přítel chtěl jezdit kočárem, který bylo možné na náměstí najmout. Nevzpomínám si však, že by Filip jel v Polsku taxíkem, i když jízdu s taxi miloval. Možnost mávnutím zastavit auto a jet tam, kam určíš, byla v tehdejším Husákistánu jednou z mála možností, jak si připadat ve veřejném prostoru aspoň trochu jako svobodný člověk. Také to byla možnost přiblížit se svým hrdinům, kteří jezdili drožkou a nosili cylindry. V té době se běžně taxikářům říkalo drožkař. Chytni drožku a jedem na mejdan. Nebo pojedeme plechem.

Také nelze opomenout v textu ukrytý vtipný portrét Filipova otce, dramatika Josefa Topola, a nástin jeho života na chalupě u hradu Krakovec. Je tak ponořen do svých světů, že hostujícího Lupiána nevnímá. Zde možná prostřednictvím hlavního hrdiny posílá syn svému otci vzkaz. Několikrát jsem na Krakovci pobýval, dramatikova okrasná zahrada byla vskutku pověstná. Příklady, jak se živý proud vyprávění někde opírá o konkrétní místa z Filipova života.

Jak jsem již zmínil, velkou inspirací pro Filipovu celou, nejen literární tvorbu byla četba. V opusu je přímý odkaz na knihu Počátky a rozmach gotické architektury v Čechách od Jiřího Kuthana. Je třeba zmínit i román Filipova dědečka Karla Schulze Kámen a bolest nebo Gustava Meyrinka, Paula Leppina, Apollinairova Pražského chodce, vůbec francouzskou literaturu, Shakespeara a nemalou slabost pro literaturu ruskou. Svou roli určitě také hrála kniha Angela Maria Ripellina Magická Praha, kterou jsem měl jako samizdat půjčenou právě od bratrů Topolových. Bylo to tehdy nemalé téma, člověk si v té tehdejší šedi malostranských zákoutí s touto municí připadal docela dobře. Zároveň jsme právě tuto knihu ve všem zas tak vážně nebrali, ale třeba v kombinaci s jedinečnou písní Milana Hlavsy Magické noci na Bondyho text i ona přispívala k jistému sebevědomí. To mi připomíná, jak jsme tehdy chodili oblečení. Základem bylo sako, většinou košile, kolem krku šátky nebo šály. Již jsem zmínil, že kromě cigaret jsme kouřili dýmky a většinu volného času seděli v Malostranské kavárně.

Mluvím o začátku osmdesátých let.

Nejen závěrečná scéna Lupiánova skonu mi volně připomíná poetiku s rysy absurdity a nonsensu ve Filipově velmi oblíbeném filmu z roku 1980 Připoutejte se, prosím. Byl na něm v kině několikrát a některé scény rád vyprávěl. V té době nebylo možné si cokoliv z oblíbených filmů zprostředkovat jinak než slovy.

I další určité jevy a jména z Lupiána mi navozují výrazné vzpomínky na autora této prózy:

Edward Kelley
V roce 1981 jsme se s Filipem a dvěma dalšími kamarády asi týden schovávali na chalupě v Jizerských horách. Bylo to v souvislosti s policejní akcí, která následovala po koncertu Psích vojáků ve Veltrusech. Filip v té době četl starou knihu o okultismu. Byly v ní i návody k rozličným praktikám. Právě tehdy často hovořil o mistru Edwardu Kelleym a jeho křivoklátském věznění nebo o Johnu Deeovi. Nevím, kdo tehdy dostal nápad, abychom se podle návodu v knize pokusili vyvolat někoho ze záhrobí. Tuším, že právě Filip vybral Johna Deea. Začalo to zvesela a skončilo velmi silnou, až děsivou zkušeností, kterou zde nebudu popisovat. Vícekrát jsme si s těmito možnostmi poznání již společně nezahrávali.

Arnold Schönberg
V té době měl snad každý milovník hudby doma Schönbergovo oratorium Mojžíš a Áron. Vyšlo v roce 1980 s malbou Kandinského na obalu. Nepamatuji se, že bychom ho někdy vyslechli společně celé, ale určité pasáže, patřičně nahlas, zanechaly nesmazatelný dojem.

Odposlouchávací zařízení
Bylo časté téma tehdejšího života. Dávat si pozor. Do telefonu se o řadě věcí nemluvilo, stejně tak v kavárně a hospodách. Svou roli v tom sehrála i kniha z exilu Špión, jemuž nevěřili od Františka Moravce.

Francouzština,
která se v textu objeví, mi připomněla, že ji Filip studoval na gymnáziu. Její znalost jednou využil k tomu, abychom se spolu dostali do tehdy těžko dostupné vinárny U Kolowrata ve Valdštejnské ulici. Předstírali jsme, že jsme cizinci, a díky tomu byl pro nás volný stůl. Tuším, že přítel měl narozeniny nebo dostal nějaké peníze. Což v jeho případě znamenalo vše utratit a zažít co nejzajímavější večer. Filip si tuto mystifikaci náramně užíval. Bavil se tím, že mu personál nerozumí, a francouzsky vykřikoval na celou vinárnu. Spropitné dával rád přímo královské.

Rudolf II.
Vše spojené s tímto panovníkem ho velmi zajímalo. Své znalosti dokázal velmi zábavně zprostředkovávat ostatním.

Anarchistická buňka
V této souvislosti se mi vybavují dvě knihy Leonida Andrejeva, o kterých jsme si tehdy povídali. Povídka o sedmi oběšených a svazek Saška Žegulev a jiné prózy. Daleko bližší svou poetikou je však anarchistická lidová píseň, Filipem často hraná na klavír a zpívaná: Cipljonok varennyj, cipljonok žarennyj, cipljonok tože chočet žiť.

Karel Marx, marxističtí historici
V textu se objevuje motiv hodnocení marxistických historiků a je zmíněno i samotné trevírské monstrum, což je myslím jasný ohlas na dobovou, mimo jiné gymnaziální zkušenost. Člověk žil v prostředí, kde oficiálně filozoficky myslet nebo se vzdělávat znamenalo zaklínat se touto ideologií. Vše ostatní bylo považované za úpadkové, buržoazní. Oficiální marxističtí historici normalizačních let byli pro nás velmi směšnými a hlavně úplatnými postavami. Mnohdy hlupáci, častěji však cynici, kteří pomáhali vybudovat koncentráček, v němž jsme žili.

Když čtu některý z Filipových textů, vybaví se mi i jeho hlas a až nakažlivá veselost, kterou předčítání svých, ale i jiných jemu blízkých prací provázel. A teď se mi začíná kdesi v hlavě vybavovat i předčítání Lupiána. Není to zcela jisté, ale tuším, že sedím v obývacím pokoji v bytě U Lužického semináře, když Filip tento svůj text nahlas čte. Kdo všechno v místnosti kromě nás dvou ještě je, nedokážu přesně rozpoznat. Je to dost dávno. V podobných mlhách jsou ostatně i některé Lupiánovy příběhy.
 


Viktor Karlík a FIlip Topol v ateliéru Na Březince 25, 1986