„Bývalý kněz, úchylák, přesně takhle si to všichni představují. Je jim jedno, jestli jsem něco provedl, nebo ne, sami si pospojují věci tak, abych naplnil přesně ten stereotyp nejodpornější zrůdy.“ Muž, který si takto v duchu stýská, je protagonistou románu Petry Dvořákové Zahrada (Host 2022). Přední strana jeho růžové obálky se podobá mainstreamovému filmovému poutači kromě jiného tím, že krvavě rudou siluetu trnové koruny doprovází stejně zabarvený logline „Jak žít, když člověk dostane do vínku dar, o který nestojí?“. A pokud si tento první dojem doplníme vábivými nápověďmi z její zadní strany, podle nichž autorka několika úspěšných próz „rozkrývá jedno z nejtabuizovanějších intimních témat“, a to v kontextu české literatury „snad poprvé“, získáme docela přesnou představu, co od knihy můžeme čekat. Možnost, že obálka je vzhledem k textu projevem promyšlené ironie, takže to, co se od počátku jeví jako plytké komerční čtivo, by se třeba ještě mohlo nějakou rafinovanou kličkou proměnit v pozoruhodné umělecké dílo, ovšem nelze zcela vyloučit. Nezbývá než knihu poctivě přečíst celou. A pak ji odložit s rezignovaným povzdechem, že jsme si se svou nadějí ve šťastný obrat zase jednou ošklivě naběhli.
Jaroslav, kněz neurčitě středního věku, nachází klíč ke svému mnohaletému trápení, jemuž dává průchod monotónně zatrpklým monologem, působícím povětšinou jako lidsky nezralý projev sebestředného misantropa, teprve poté, co se po zběhnutí z kněžské služby usadí v chátrajícím domku se zpustlou zahradou zděděném po prarodičích, již si na způsob Robinsona přizpůsobuje k převážně samotářskému, ale relativně spokojenému životu. Třináctou komnatu mu odemknou až pocity, sny a tělesné reakce, které v něm vyvolává zprvu náhodná, později vyhledávaná blízkost sousedovic dcerky. Na rozdíl od Nabokovova ikonického hrdiny se Jaroslav nestane zločincem a na malé školačce se ničím neprohřeší, toporně zinscenovanou shodou neuvěřitelných náhod je ale sousedkou přistižen ve chvilce, kdy se zasní nad kouskem dívčina prádélka. Nedorozumění je hotovo a Jaroslav se zakrátko ve své obci stává, podobně jako třeba protagonista úspěchem ověnčeného filmu Hon dánského režiséra Vinterberga, obětí předsudečné kolektivní štvanice.
Zahrada je zářným dokladem faktu, že samotná volba tématu, jakkoli závažného, bolestného či – slovníkem současných obchodníků s uměním – „kontroverzního“, není ani tou nejmenší zárukou kvalit příslušného díla. Ani kvantitativní kalkul v umění mnoho neznamená a prostým součtem dvou či více takto spekulativně vybraných témat (vedle otázky, jak žít s pedofilií, tu máme co činit i s životní deziluzí služebníka církve) automaticky nevzniká dvojnásob naléhavý výtvor. Připomínat si nad nedomrlým vypravěčem Zahrady, který stereotypně popisným jazykem prezentuje veskrze předvídatelnou, rádoby šokující posunčinu loutkovitě plochých postav (Jaroslavův otec alkoholik připomíná didakticky názorný barvotisk Ligy abstinentů, pokrytecký biskup je karikaturou jak vystřiženou z tuctové antiklerikální brožury), kupříkladu Nabokovův jazykově opulentní, a přitom nedostižně přesný styl, subtilně mnohoznačné psychogramy jeho postav či rafinovaně ironickou, a právě vzhledem k ústřednímu tématu Lolity dokonale funkční hru s napohled okouzlujícím, avšak fatálně nespolehlivým vypravěčem, je až urážlivé. Patřičné je to snad jedině v tom smyslu, že snad už jedině takto didakticky názorným, drasticky nesouměřitelným srovnáním lze upozornit na stav naší mediální a tzv. kritické reflexe, v níž je kniha Petry Dvořákové – a není věru útěchou, že v tom zdaleka není sama – hlasy nikoliv ojedinělými označována za pozoruhodný umělecký počin.
Jejich nositelé mohou přitom poukazovat na přímo masový čtenářský ohlas autorčiných próz, podobně jako to činí reklamní text na záložce Zahrady, a nebrat přitom v potaz fakt, že širší čtenářská obec bývá nezřídka nakloněna právě těm knihám, které, slovy Dvořákové, „naplňují stereotypy“, neboli hladce vycházejí vstříc obecně sdíleným předsudkům, konspirativním domněnkám a konvenčním očekáváním. V Zahradě Petra Dvořáková okatě deklaruje právo nijak zvlášť sympatické, z většinového pohledu nejspíš docela podivínské, zároveň však v jádru poctivé a osudovým křížem obtížené osobnosti na důstojný život. Činí tak však výhradně prostřednictvím protagonistova žalobnického monologu, který není nijak výrazněji relativizován ani z perspektivy ostatních postav, ani z nadhledu autorského vypravěče. Jaroslavovy tirády proti poměrům v katolické církvi působí nevěrohodně ne proto, že by se snad terče jeho nářků – také a mimo jiné – v jejím rámci nevyskytovaly, ale proto, že jeho pokrytečtí a prospěchářští preláti, nekriticky bigotní ovečky a zahálkou rozmazlení faráři, kteří nemají tušení, jak v to opravdovém životě chodí, šustí tím nejošuntělejším, bulvárně prvoplánovým papírem. Jako docela předvídatelné, triviální vzorce chování (agresivní podnikatel, úřednická myš…) jsou v Zahradě ostatně načrtnuty i postavy těch, kdo by do kostela v životě nepáchli. Dvořáková nevykresluje plnokrevné a rozporuplné charaktery, ale prohlašuje o svých postavách napořád prostřednictvím Jaroslavových stesků, že jsou úzkoprsé, sobecké, necitlivé a nechápavé, zkrátka takové či onaké – a od čtenáře se neočekává nic víc, než že to vezme na vědomí a přijme tak argumenty pro soucit se zběhlým páterem, který lidem vlastně nedůvěřuje a nemá je rád. Ujištění, že se Jaroslav rozhodl správně, neboť měl oprávněné důvody pro svůj trvalý temný dojem, že příčinou jeho bolestně vykloubeného života je jakési prvotní, zásadně špatné nastavení, se čtenáři dostane zhruba v polovině knihy, kdy je na stylistické úrovni osvětového článku pro dospívající hochy obeznámen s konečně autentickým sexuálním probuzením a sebeuvědoměním dávno dospělého pedofila.
Opakujeme a podtrhujeme: nepokoušíme se ani v nejmenším zlehčovat, „o čem“ všem se v Zahradě kriticky píše; pozastavujeme se pouze nad tím, „jak“ ploše takto závažná témata pojednává kniha, která je nakladatelstvím prezentována a v čtenářských, anketních a některých recenzních ohlasech reflektována jako vynikající a podnětná próza. Nabízí se tu srovnání s autobiografickým románem Souhlas Vanessy Springory (Le Consentement, 2020), jehož český překlad vydalo rovněž nakladatelství Host (přel. Tomáš Havel, 2021). Francouzská spisovatelka dokázala téma „tolerance“, lépe řečeno slepoty určité společenské vrstvy vůči manipulativním postupům sexuálních predátorů uchopit přesvědčivou uměleckou výpovědí, která ve francouzských médiích vyvolala širokou a kvalifikovanou diskusi (srv. zevrubný příspěvek Jeana-Gasparda Páleníčka). Na srovnatelnou debatu, která by se mohla opřít o podobně výrazný literární text, budeme v Čechách, stejně jako na mnohé jiné, v lepším případě nadále čekat.