„Když mi bylo padesát let, vrátil jsem se k zálibě mého raného mládí, k literární tvorbě,“ vyznává se Tomáš Halík v knize To že byl život? (Nakladatelství Lidové noviny 2018; nepřehlédnutelnou podobnost názvu s titulem autobiografie Pavla Kohouta z roku 2005 To byl můj život?? Halík nikde nekomentuje) a zdůvodňuje načasování svého návratu k literatuře mimo jiné tím, že napsat „pořádnou knihu“ před dovršením takto zralého věku by mu „připadalo troufalé“, neboť knižně publikované myšlenky či názory by měly být „kryty zlatem“ bohatých „životních zkušeností“. O několika knihách, které vydal na počátku devadesátých let, se přitom nezmiňuje a čtenář se bohužel nedozví, zda je Halík dnes již nepokládá za literární tvorbu, či zda se mu nejeví dostatečně „pořádné“. Přelomovou publikací Halíkovy literární dráhy se tak jeví knižní rozhovor s Janem Jandourkem Ptal jsem se cest (Portál 1997), který vznikl právě u příležitosti Halíkových padesátin a jehož nepříliš modifikovaný obsah představuje i podstatnou část knihy, kterou vydal ke svým sedmdesátinám nyní. Halík v jejím úvodu zmiňuje kritickou připomínku své dlouholeté konzultantky, že jeho čtenáři možná nejsou zvědavi na další autorovu životní bilanci, a vyrovnává se s ní tvrzením, že bylo přímo jeho povinností duchovního myslitele, aby je nevystavoval jen leckdy docela náročným, a někdy snad i poněkud suše působícím úvahám o Bohu a mnoha souvisejících tématech, ale aby čtenáře rovněž zavedl k pramenům vlastních životních zkušeností, z nichž byly tyto spirituální úvahy napájeny.
Tomáš Halík tak na prahu sedmdesátky svým čtenářům předkládá jakousi „předběžně definitivní“ duchovní autobiografii. O svém jinošském vztahu k zakladateli tohoto žánru píše na jedné z úvodních stran: „Obdivoval jsem jeho odvahu upřímně předložit příběh vlastního života – a říct čtenáři: hledej, příteli, tajenkou tohoto příběhu, klíčem ke smyslu tohoto vyprávění je sám Bůh. Boha najdeš jen poznáním sebe sama, sebe najdeš jen při hledání Boha. Augustin tak objevil nový literární žánr a tím i nový styl myšlení víry: autobiografii jakožto rámec filozofické teologie.“ Dále již Halík svůj někdejší obdiv k Augustinovým Vyznáním nereflektuje; nedozvíme se proto, zda přetrval i ve zralém věku, ani zda svou autobiografií Halík chtěl rovněž vytvořit „rámec“ vlastní „filozofické teologie“. S vytříbeně diplomatickým citem pro účinek psaného textu tak svým čtenářům dává dostatečně srozumitelně najevo, že jim nebrání uvažovat o trajektorii, kterou v dějinách duchovní literatury vyznačila jména svatý Augustin a Tomáš Halík – kdyby ovšem na to přišlo, mohl by s odkazem na literu svého textu suverénně prohlásit, že jeho samotného takto neskromná souvislost ani ve snu nenapadla.
Nadosobní význam své autobiografie Halík spatřuje i v tom, že dramatický oblouk jeho života osobitě ilustruje převratnost historické změny od minulých časů nesvobody k pluralitní současnosti s jejími neomezenými možnostmi. Někdejší řadový podnikový psycholog a ilegálně působící kněz se díky dějinnému přelomu mohl vydat na spanilou jízdu po všech kontinentech, kde přednáší na nejslavnějších světových univerzitách, svými knihami oslovuje „množství čtenářů nejen doma, ale prostřednictvím překladů i ve světě“ a s potěšením zjišťuje, že jeho „myšlenkám rozumějí lidé mnohdy ve velmi odlišném kulturním kontextu“; za své dílo všude získává „prestižní ceny i čestné doktoráty“ a běžně obědvá „s papeži, kardinály a prezidenty“. Na jednom místě Halík uvádí, že jen „dvakrát po roce 2000 přinesly snad všechny deníky světa zprávu o úmrtí jednoho člověka. Při smrti Jana Pavla II. a při smrti Václava Havla“, na jiném konstatuje, že on sám byl „po léta blízko Václavu Havlovi i Janu Pavlu II.“. Pro člověka vystavovaného takto soustavně doslova planetárním náporům uznání pochopitelně není snadné zachovat si střízlivou vyrovnanost a zdravý nadhled; Tomáš Halík nás opakovaně ubezpečuje, že on to dokázal, neboť se vší tou slávou se naštěstí setkal až ve věku, „kdy už je člověk více ‚nad věcí‘“ a její projevy „už nebere smrtelně vážně“. Příkladným svědectvím, že svou důvěrnou blízkost k celosvětově respektovaným duchovním osobnostem dokáže vnímat s vysloveně humorným nadhledem, je jeho historka o papeži a dalajlamovi, které nezávisle na sobě zaujala Halíkova brada: „Jsem přesvědčen, že neexistuje na této planetě žádný plnovous, kterého by se dotýkal jak Jeho Svatost římský papež, tak Jeho Svatost tibetský dalajlama.“ Stěžejním poselstvím jeho duchovní autobiografie se tak stává ujištění, že Tomáš Halík se na rozdíl od jiných, méně vyrovnaných celebrit se svým úspěchem naučil žít.
Projevem Halíkovy zralé vyrovnanosti je i to, že už jej „přestává zajímat, co si o mně myslí a co o mně řeknou a napíší druzí lidé; spíš se ptám, o co se bude zajímat Bůh, až budu stát před jeho soudem“. Zvláštní podobu Halíkových představ o „zájmech“ Boha názorně dokládá pointa jeho vyprávění o statečném činu, k němuž se odhodlal 14. července 1972 na své doktorské promoci. Halík tu využil nečekané možnosti proslovit děkovnou řeč za studenty, odmítl přednést konformní normalizační projev a improvizovaně promluvil o nadčasové moci pravdy; odměnou mu byl osvobozující pocit, že „nejen všichni přítomní, nýbrž i stěny znovu potupené a zotročené univerzity žíznivě vpíjely ta slova“. Kádrovák na Halíkově prvním pracovišti, k němuž se již donesly příslušné informace a který si od nastupujícího zaměstnance vyžádal „vysvětlení“, si „strčil papír s mým vysvětlením do kapsy a pak už jsem ho nikdy neviděl, protože ten večer ho na schůzi ranila mrtvice a na místě zemřel. Možná byl zpopelněn s mým dopisem v kapse – říkal jsem si, že mu to třeba pomohlo u nebeské brány.“ Pointě rozumím tak, že vševědoucího Boha okouzlila kvalita Halíkova textu, s nadčasovou platností objasňujícího smysl a poslání pravdy, takže ani nerozpoznal jeho skutečného autora; je ale samozřejmě možné, že se tu míjím s nějakou zvláštní formou Halíkovy humorné nadsázky.
S Halíkovými náhledy na duchovní vývoj osobnosti lze v obecné rovině těžko nesouhlasit; nad jeho prohlášením, že „mé slabosti, stíny a konflikty jsou úkoly a šance“, se nám okamžitě vybaví postupy rutinní psychologické analýzy uplatňované zaměstnavateli na pracovištích a známé pod zkratkou SWOT. Knihu To že byl život? můžeme číst jako podklady k přijímacímu řízení do nebeského království vypracované s obezřetně cílenou strategií. Z perspektivy bezprostředního aktéra se tu dozvíme leccos zajímavého o jeho silných stránkách, především o jeho nezanedbatelném a nezpochybnitelném podílu na sporech a zápasech o podobu současné církve; Halík nezatajuje, že s jejími představiteli i většinou řadových kněží mnohdy nesnadno nacházel společnou řeč, a s větší či menší přesvědčivostí se pokouší pojmenovat hlubší příčiny těchto neshod. Na stránkách věnovaných třeba problematice tajné podzemní církve, nesnášenlivosti katolických ultrakonzervativců či konfliktům s někdejším vedením teologické fakulty Halík povětšinou dokáže věcně argumentovat i zřetelně formulovat vlastní názory a postoje. Ve srovnání se zasvěcenými a leckdy podnětnými výklady historických událostí a procesů působí Halíkovy charakteristiky jejich aktérů spíše povrchně a matně; své spoluhráče i soupeře se Halík povětšinou pokouší s rádoby střelhbitou pronikavostí charakterizovat pomocí nějaké anekdotické historky či namátkového výroku. Pravidelně uváděnou vlastností osobností, se kterými se Halík stýká jako rovný s rovným, je jejich členství v nějakém prestižním „klubu“, ať už jím je ta či ona ctihodná univerzita, či třeba Halíkem nedávno iniciovaná celosvětová „interkulturální síť teologů“; charakteristickými vlastnostmi, jež Halík s rozšafným nadhledem rozpoznává u svých protivníků, je zotročující strach, bezuzdná ambicióznost či zaslepující nenávist. Ze zpětného pohledu se ovšem nejenom střety s nepřejícími a závistivými nepřáteli, za něž se samozřejmě nepřestává modlit, ale i osobní prožitky skepse, pochybností a zoufalství Halíkovi stávají smysluplnými a cennými momenty na cestě k nepřetržitému duchovnímu zrání a vytříbené kultivaci vlastní osobnosti.
Pro každý moment ze své duchovní autobiografie Tomáš Halík nachází nějaké případné opodstatnění. Namísto nekompromisně pronikavého vyznání vlastní nedostatečnosti konfrontované s bezpodmínečně láskyplnou boží blízkostí, jak je svět poznal díky svatému Augustinovi, tu máme daleko spíše co do činění s perfektní sebeprezentací – autoportrétem stylizovaným podobně jako fotografie Halíkovy tváře na přebalu, na níž i stíny a vrásky zdařile podtrhují její ušlechtilou malebnost.