Bývá zvykem, že autor opatří knihu, kterou uspořádal z vlastních článků publikovaných původně časopisecky či jinde, doprovodným textem, v němž ozřejmí klíč jejich knižního vydání. Některé výtvory tohoto druhu ovšem působí, jako by se autor na poslední chvíli teprve pokoušel vypátrat, co vlastně jeho texty v knižním souboru mají společného. Pavel Kosatík tak v doslovu ke své knize Česká inteligence 20. století (N media 2023), která obsahuje padesát portrétních medailonů, nejprve letmo zauvažuje, že podstatnou vlastností příslušníka intelektuální elity by měla být ochota odvděčit se společnosti za nabyté vzdělání. Klišé o intelektuálech, kteří jsou z principu dlužníky „opravdových pracujících“, ale dále nerozvíjí – možná si uvědomil, že by se u leckterých čtenářů dnes už nemuselo setkat s úplně vstřícným přijetím.

Elitního intelektuála Kosatík dále vykresluje v nemálo lichotivých barvách jako typ člověka aktivně se podílejícího na vytváření jakési sítě, která zachraňuje národní společenství před hrozícím pádem. Toto utopisticko-katastrofické podobenství svědčí o Kosatíkově schopnosti pružně rezonovat s dobovými náladami. Titul knihy je – na rozdíl od její předchůdkyně z roku 2011 s rozverným názvem Česká inteligence od Jaroslava Golla po Magora – střídmě seriózní, neboť doba je zlá a vtipkování se moc nenosí. Češi, zahlcení kataklyzmatickými zprávami, se nemohou vůči chiliastickým chmurám obrnit nadějí v zásah blanického vojska, na které už nevěří, v duchu ale nepřestávají toužit po někom, kdo se o ně zázračně postará. Pavel Kosatík jejich podvědomým touhám vychází šikovně vstříc útěšnou vizí bezpečného pohoupání v mysticky napjaté záchranné síti. V doslovu také přislibuje vydání závěrečného dílu svého intelektuálského triptychu, kde „profily vzdělanců, kteří to nevzdávají“, dovede až do současnosti. Co přesně vzdělanci nevzdávají, Kosatík už ani určitěji formulovat nemusí, neboť se lze v logice jeho podobenství právem domýšlet, že pokud český národ ani v budoucnu neskoná, bude to především díky tajuplně skryté přičinlivosti jeho intelektuální elity. Přesvědčivěji než čirou mystikou se ostatně výběr portrétovaných v knize, na jejíchž stránkách se v přímém sousedství ocitají třeba Jiří Suchý a Jiří Němec nebo Ivan Medek a Miroslav Plzák, asi zdůvodnit nedá.

To také s příkladnou empatií rozpoznal autor předmluvy ke knize, filosof a publicista Petr Fischer, který Kosatíkovu záměru načrtnutému podobenstvím záchranné sítě rozumí tak dobře, jako kdyby ho autorovi sám našeptal. Fischer doslova píše, že Kosatíkova práce má „až mystický základ“ a představuje nám „jakousi myšlenkovou síť, která dávala duševní energii české společnosti, jež z ní žila i tehdy, kdy si to neuvědomovala“. Oč lákavější než temná blanická sluj, která se po staletí trucovitě zdráhá vyslat do zemského ráje jeho zachránce, je představa hebounce načechrané záchranné sítě, jejíž oka na filosofa důvěrně poblikávají „duševní energií“!

Nenapadlo by mě ani trochu Petra Fischera podezírat, že jeho myšlenkový obraz není originální. To, že záchranné sítě snovají také jiní, je v současné chiliastické atmosféře živené nevypočitatelnými epidemiemi, houstnoucími ozbrojenými konflikty a environmentální úzkostí vlastně docela přirozené. Teolog Tomáš Halík by například své sítě rád napínal daleko přes tuzemské hranice, a pokud jeho vize nebudeme brát doslova, můžeme připustit, že se mu to i daří. Roku 2016 tak například v Oxfordu na tiskové konferenci po udělení čestného doktorátu představil svůj plán založit při pražské filozofické fakultě „think tank“, jenž bude „vytvářet síť mezinárodní spolupráce s prestižními univerzitami celého světa“. Na webových stránkách Centra pro studium politické filosofie, etiky a náboženství se ale dnes o mezinárodním think tanku ani o síti prestižních univerzit nic nedočteme a musíme se spokojit s věcnou popiskou, z níž vyplývá, že vzniklá „nezávislá výzkumná součást Ústavu filosofie a religionistiky“ na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy je jedním z více méně standardních akademických pracovišť navštěvovaných, jak to je ostatně docela běžné a bezesporu chvályhodné, i hostujícími zahraničními profesory. Vize globální sítě elitních intelektuálů se Tomáš Halík ovšem jen tak nevzdal: Roku 2018 v rozhovoru publikovaném na osobních webových stránkách oznámil, že s kolegou z Vídeňské univerzity „zahájili iniciativu na podporu reformních myšlenek papeže Františka a podařilo se nám vytvořit mezikontinentální síť více než 1.400 profesorů teologie z celého světa a několika desítek tisíc další podporovatelů a začínáme ji využívat“. Zda a čím se „mezikontinentální síť“ liší od běžných sítí sociálních, Halík v rozhovoru neuvádí, ale věřím, že její potenciální podporovatelé, které by kupříkladu napadlo příspěvek do teologické debaty vizualizovat na TikToku, se s Tomášem Halíkem už nějak domluví.

V porovnání s univerzálně založenými sítěmi profesora teologie vyhlíží Kosatíkův domácky zaměřený projekt na první pohled o poznání skromněji – na druhé straně si publicistův filosof při jeho hodnocení vskutku neklade žádné hranice: „Kosatík má nesporně pedagogický či popularizační talent, umí vysvětlovat a shrnovat složité věci a souvislosti, přitom nebanalizuje, vládne osvěžujícím jazykem, elegantním svižným a čtivým stylem, nepíše nikdy pro sebe či specialisty“, a tak dále a tak podobně tu Fischer adoruje svého autora „velmi přesných a cizelovaných charakteristik“, jehož počínání je zkrátka „intelektuálním gestem par excellence“. S ohledem na vyznění přinejmenším některých medailonů by Fischer mohl ještě právem dodat, že Kosatík leckdy umně vykresluje také „strhující životní story“ a navozuje „dojetí ze života slavných hvězd v lákavém a pozitivním stylu“. Filosof by to bezpochyby dokázal formulovat vytříbeněji, ale na obsahové podstatě, jak ji vyjadřují citované úryvky z webové anotace měsíčníku Osudy slavných hvězd, vydávaného v edici Můj čas na kafíčko, by toho příliš měnit nemusel.

O povaze Kosatíkova „gesta par excellence“ si můžeme udělat představu hned v úvodním medailonu věnovaném Jaroslavu Seifertovi. Jako čtivé shrnutí poznatků, které by vyhověly nárokům dnešních maturitních komisí, je to beze sporu postačující. Svým „svižným a čtivým stylem“ tu Kosatík elegantně „nebanalizuje“ třeba takto: „Už nepsal jenom pro jedny a proti druhým, ale pro všechny dohromady – pokud tedy byli schopni následovat ho do omamného a zároveň žižkovsky drzého jazyka jeho veršů. Byly to třeba verše o počítání nahých prsů básníkovy milé, no kdo kdy něco podobného slyšel?“ Těžko soudit, jak běžně za Seifertova života zaznívalo na ulicích, jimiž básník procházel, spojení „jablko z Austrálie“, které má Kosatík patrně na mysli; za typický dobový příklad „žižkovsky drzého jazyka“ ho ale lze pokládat jen stěží. O dotyčné básni Počítadlo Kosatík spolu s lepšími abiturienty sice ví, že pochází ze sbírky Na vlnách TSF, s případností řečnické otázky položené nad básní, jejíž významový účinek spoluutváří typografie Karla Teigeho, takže báseň je především třeba vidět, si ale autor „velmi přesných a cizelovaných charakteristik“ hlavu neláme – podle Fischera nejspíš proto, že chvályhodně „nepíše pro specialisty“. Za pozornost stojí také třeba Kosatíkovo tvrzení, že Seifertova milostná poezie se „po celé generace opisovala (a dodnes opisuje) z památníku do památníku“. Tady by Kosatík mohl snad alespoň naznačit, a to i pro ne-specialisty, o jak široce založený výzkum opírá svou jistotu, že ručně psané a z rukou do rukou kolující památníky jsou mezi dnešními, mobilní elektronikou všeho druhu vybavenými teenagery stále živým médiem, i své přesvědčení, že současní dospívající nadále spontánně sdílejí verše J. Seiferta, a ne třeba J. H. Krchovského. To, že nemá nic společného s tuctovými společenskými magazíny a bulvárními plátky, ale že píše pro renomované periodikum (články původně vycházely od dubna 2022 s týdenní periodicitou v Deníku N), a to možná již s perspektivou knižního vydání, Kosatík dává průběžně najevo především tím, že nepropírá notorické detaily z milostného a partnerského života pojednávaných osobností. Neodpustí si ovšem, aby svou v tomto směru kultivovanou zdrženlivost tu a tam s pomrkáváním nestavěl na odiv: „Jak při tom všem [Seifert] zvládal ještě své milostné avantýry, ze kterých se pak rozkošatěla jeho milostná poezie, je otázka. Zůstával diskrétní, své zdroje neprozrazoval.“

Na Seifertovi a dalších populárních umělcích Kosatík nejvýše oceňuje schopnost zaujmout, ba hypnotizovat široké publikum, kterou leckdy vysvětluje pomocí těch nejběžnějších stereotypů. Jaroslav Seifert tak například svým „pohledem upřímných, jasně modrých očí fascinoval ženy i muže“, posluchače ze všech společenských vrstev dokázal upoutat i Bohumil Hrabal, ten „plachý muž s dětskou hlavou a pomněnkovýma očima“, zatímco Jan Werich okouzloval diváky i všemožné náhodné posluchače tím, že zůstával provždy lidovým, demokratickým člověkem, který si po celý život podržel nakažlivý úsměv a „jiskru v oku“. Pokud Kosatík píše o osobnostech širší veřejnosti neznámých, daří se mu je bez ohledu na skutečnost zpravidla představovat jako osoby sice úctyhodně vzdělané, ale v jistých ohledech poněkud bizarní, tedy vyhovující klišé „potrhlého pana profesora“. O Růženě Grebeníčkové například píše, že cílem její cesty v Máchových stopách z Prahy do Benátek bylo „ověřit, zda Mácha skutečně mohl putování, zachycené v jeho zápisech, fyzicky zvládnout“. Zdá se, že Kosatík by byl ideálním divákem kreací Karolíny „Zoe“ Meixnerové, neboť Grebeníčková se v jeho podání prostoduše „převtěluje“ do Máchy, podobně jako se populární influencerka pomocí převleků před kamerou „vciťuje do kůže“ význačných spisovatelů. Růžena Grebeníčková ale vůbec nezamýšlela svým pěším putováním ověřovat něco, o čem nikdy nezapochybovala, tedy fyzickou zdatnost romantického chodce. Šlo jí především o konfrontaci Máchových textových záznamů s tím, co básník mohl cestou na vlastní oči spatřit, a formulovala na jejím základě řadu závěrů někdy pronikavých a objevných, jindy nemálo diskutabilních, na rozdíl od Kosatíkovy nepřiléhavé zkratky ale vesměs podnětných pro další promýšlení smyslu Máchova díla. Sklon k přibližnostem a banalizaci, který jsme tu ilustrovali bohužel nikoli netypickými příklady, pokládáme za rys pro psaní Pavla Kosatíka rozhodně příznačnější nežli údajnou schopnost důmyslně „vysvětlovat a shrnovat složité věci a souvislosti“, kterou na jeho knize tolik oceňuje autor předmluvy.

Petr Fischer ovšem charakterizuje Kosatíkovu knihu jen z menší části věcným popisem, z větší části ji extaticky představuje jako něco, čím se ale ve skutečnosti jen tváří být. S jeho vyzdvižením autorova „pedagogického a popularizačního talentu“ bychom v zásadě mohli souhlasit – ale s tím upřesněním, že je to především talent kvantitativně výkonné rutiny. Schopnost podřídit se zákonitostem praktické publicistiky a vyprodukovat v termínovaném čase padesátku jak rozsahem, tak celkovým pojetím unifikovaných, „popularizačních“ či osvětových medailonů značně různorodých osobností z pestrého spektra oborů na poli umění, vědy i politiky je svým způsobem pozoruhodná. Rubem této rutinní výkonnosti je, že Kosatík se zpravidla ani nepokouší o neotřelý pohled na obecně známé osobnosti typu Seiferta, Wericha či Hrabala, neboť jeho výklad je tu veskrze konformní s tím nejobecnějším tradovaným, nezřídka zplošťujícím a zavádějícím povědomím o „společenském přínosu“ jejich díla, zatímco netradičnímu či „kontroverznímu“ výkladu podrobuje povětšinou osobnosti širší veřejnosti málo i sotva známé, jako je například již zmíněná Růžena Grebeníčková. U nich ale pak nezřídka dospívá k zkratovitě zjednodušujícím, byť na povrch efektním soudům i frapantním lapsům, a prokazuje tak medvědí službu řadě bezesporu pozoruhodných osobností, které ovšem na rozdíl od jiných nespatřovaly svou životní metu ve zvěčnění středněproudými médii a jež Kosatík s nevyžádanou a zdánlivou velkorysostí podle svých představ „pozdvihuje“ mezi elitu.

Fischer se tuto tematickou i výkladovou všehochuť pokouší zvýznamnit a pozdvihnout mezi nejvyšší kulturní výdobytky. Jeho snaha je kontraproduktivní, neboť bezděky vyjevuje, že Kosatíkova kniha je ve skutečnosti ukázkovým příkladem midkultu, jak jej svého času definoval Dwight Macdonald a způsobem dodnes inspirujícím modifikoval Umberto Eco. Kosatíkova kniha nazíraná Fischerovou perspektivou se jeví jako typický výplod Ecova „těšitele“, jenž výdobytky vysoké kultury zpřístupňuje – podobně jako Kosatík sám, a koneckonců také třeba Kosatíkův „lidově demokratický“ Jan Werich či „velký muž“ Bohumil Hrabal, který tak okouzlujícím způsobem „spojoval vysoké s nízkým“ – širokým lidovým vrstvám v snáze stravitelné, hladce „osekané“ formě. Kulturní simplifikaci těšitelé obhajují především tím, že zprůměrovaná díla samaritánsky vyživí recipienty lačnící po dojmu, že konzumují plody vysoké kultury, k jejich dosažení ale sami nejsou ochotni se trochu namáhat. Ke konzumentům v tomto rozpoložení je třeba přistupovat ohleduplně a po špičkách. Není náhodou, že dikce Kosatíkových medailonů zhusta sklouzává k pohádkovému tónu: „Asi jsou lidé, kteří jsou doma skoro kdekoli na světě, a jiní, kteří mohou mít domov jen jeden; ti se tak stávají částečně bezbrannými, když to na ně praskne a doma zrovna poroučejí špatní lidé,“ ukolébává nás svým vyprávěním o Werichovi. Ale srovnatelně infantilním způsobem Kosatík intonuje třebas i životní příběh osobnosti z opačného pólu na škále popularity, biblisty a interpreta starozákonní teologie Jana Hellera: „Začal kdysi důkladným studiem jedné jediné, byť dobře zvolené knihy – Bible. Aby ji lépe pochopil, přibral časem ke studiu i ostatní náboženství a kultury starověkého světa. Jakmile do nich pronikl, rozhovořily se mu všechny tyto texty mezi sebou.“

Na poli publicistiky je tedy Pavel Kosatík příkladným tvůrcem midkultu – podobně jako jím je jeho vykladač Petr Fischer na poli filosofie (a přinejmenším některými svými projevy též Tomáš Halík na poli teologie). Pro současný midkult je příznačné, že jeho producenti k němu na všech frontách přispívají veskrze konformními a hladce stravitelnými výplody, které ovšem zpravidla prezentují jako něco třeskutě nekonvenčního a kontroverzního. Mystickou záchrannou síť českých těšitelů Fischer nazývá, možná na základě asociace s rizomovou sítí Deleuze & Guattariho, také „český intelektuální mikrobiom“. Pavel Kosatík, „jehož jméno by podle mnoha lidí jistě patřilo do vybrané padesátky, chrání tuto strukturu tím, že ji udržuje při životě“. Kosatíkem zpodobněné osobnosti jsou ovšem již z valné většiny nebožtíky a Petr Fischer si neopomine postesknout, že pokud velcí intelektuálové nabývají vůbec nějaké proslulosti, tak zpravidla až po smrti. „Nakonec se jednou to samé stane s námi,“ praví Fischer a čtenář by musel mít hroší kůži, srdce z kamene a rozum batolete, aby nepochopil, koho má tím plurálem na mysli. Pramalá vděčnost národa, o nějž mistři midkultu nezištně pečují splétáním svých útěšných sítí, je ale koneckonců něčím, s čím by se opravdu elitní intelektuál měl být schopen smířit.