Ve své knize Textologie dnes, podtitulem charakterizované jako Příručka pro začínající editory (Ústav pro českou literaturu, AV 2020), Michael Špirit představuje jeden z příkladně zdařilých edičních aparátů jako „bludiště sestávající z důmyslně instalovaných zrcadel“. Na jiném místě oceňuje editorovu volbu, díky níž určitým způsobem uspořádané textové segmenty navzájem osvěcují své významy jakoby pomocí „lomeného zrcadla“. Zrcadlový labyrint je v Špiritově knize sporadicky a snad jen intuitivně užívaným, přitom však příznačným a možná klíčovým obrazem pro jeho pojetí edičně dobře ošetřeného textu. Autor Příručky oceňuje takové výsledky ediční práce, které zrcadlový labyrint připomínají svými podstatnými vlastnostmi: čtenáře okouzlují až k závrati svou mnohdy skrytou rafinovaností a mají ho k tomu, aby na znásobených stezkách významu setrval co nejdéle.

Zrcadlové bludiště však můžeme na druhé straně a zároveň vnímat jako obraz literárního textu ve výchozím, „surovém“ stavu, jímž editor musí projít, a pokud si pohled nezúžil klapkami fachidiota, čeká ho zápas nejenom se všemi standardními nástrahami textové přípravy, ale v našem prostředí rovněž s některými specifickými provozními okolnostmi. Nevyhnutelně se nám tu vtírá představa editora jako Thésea, který již před vstupem do krétského labyrintu musel skolit řadu protivníků: Periféty s jejich železným kyjem tupých vydavatelských rozhodnutí, Prokrústy, kteří nebohé texty napínají na lože edičních předsudků a simplifikací, a v neposlední řadě nestvůrné svině a býky, kteří se do dějin textologie zapsali příkladně odstrašujícími výkony. Minotaurus v srdci labyrintu se pak zdá být přímo ztělesněním obludných komerčních praktik, vydavatelských zpotvořenin a edičních zmetků – kupříkladu knih tvářících se jako původní produkt nakladatelství, jež ve skutečnosti mlčky, to jest bez sebemenší poznámky převzalo, tedy ukradlo výsledek něčí ediční práce, a nedokázalo přitom dokonce ani jeho mechanicky zhotovenou kopii vydat bez nehorázných pochybení. Nic jiného než smrtící zásah dobře mířenou kritikou taková monstra nezasluhují.

Michael Špirit s obdivuhodnou erudicí a zápalem pro věc postihuje charakteristické vývojové rysy ediční a vydavatelské praxe včetně jejích specifických móresů v posledních třech dekádách jak na příkladech hodných respektu a následování, tak registrací počinů, nad nimiž snad alespoň naši potomci budou jednou kroutit hlavou v úžasu, co v těchto dobách bylo možné – naše současníky tyto praktiky znepokojují pramálo, konstatuje Špirit a nepřehlíží, že blahosklonná zaslepenost se ve sledovaném období etablovala jako mnohými akceptovaný postoj nejenom v literárním životě, ale jako celospolečenský fenomén. 

Obrazná přirovnání k archetypálním vzorům ovšem nikdy nejsou bezezbytku přiléhavá; náš Théseus se především obejde bez Ariadnina klubka, tedy bez netvůrčí aplikace návodných pouček (třeba těch, jež „jednoznačně řeší“ věčný spor o míru aktualizace dobové ortografie), jimiž se bázlivější povahy zaštiťují před přijetím vlastní zodpovědnosti. Michael Špirit neokázale, ale důsledně připomíná étos editorovy práce, která se zakládá vždy na jeho nesčetných rozhodnutích na nepředvídatelných rozcestích textového labyrintu: editor se pokaždé musí vydat tím, nebo oním směrem a musí přitom počítat s následky své volby. Z mnoha vydavatelských a editorských aktivit z období, jež Špirit sleduje, je ale až bolestně zjevné, že nad nimi nikdo k zodpovědně promyšleným, natožpak v oponentuře prodebatovaným rozhodnutím nejenže nedospěl, ale ani se směrem k nim nepokusil vydat. Tito vydavatelé zvláštní ražby například netuší, a nejspíš ani nechtějí tušit, že předpokladem k vydání spisů určitého spisovatele je průzkum celého jeho díla a nalezení klíče k jeho uspořádání, jež dílo představí přiměřeným důrazem na specifické rysy v charakteristické mnohotvárnosti významů. Michael Špirit opakovaně zdůrazňuje, že adekvátních editorských klíčů může být nalezeno více, a leckdy nelze s definitivní platností rozhodnout, které řešení je, či by mohlo být „lepší“. V jistém smyslu analogicky ke knihám, které ve zdůvodněných případech v rámci edičního aparátu publikují a komentují spisovatelem opuštěné textové varianty, Špirit několikrát navrhuje připravit spisy významných autorů k budoucímu, jinak koncipovanému vydání nejenom tehdy, když stávající spisy byly připraveny (úplně) špatně, ale někdy také proto, že alternativní ediční řešení by rovněž mělo své nepopiratelné přednosti. Nezastírá přitom, že v našich podmínkách návrhy tohoto typu nepostrádají – ostatně nejspíš především právě proto, že v současném kontextu cynicky rutinního „kulturního provozu“ vynikají svým promyšleným zdůvodněním a integritou navrhovatelova přístupu – rysy utopičnosti.

Stylistický princip zrcadlového labyrintu Michael Špirit nakonec aplikuje i ve skladbě vlastní knihy. Některé z jejích kapitol napřeskáčku nazývá „exkursem“ k tomu či onomu tématu, stylizuje je tedy jako prostor pro uplatnění paralelní či vedlejší výkladové linky k tématu zásadněji pojednanému v předchozích kapitolách; pro čtenáře je neobyčejně poutavé a zábavné sledovat, která témata se při četbě dynamizované touto průběžnou konfrontací mají jevit jako hlavní, a která se s hravou rafinovaností tváří jako jejich příležitostný exkurs, na každém rozcestí textového labyrintu „nastavující zrcadlo“ mnoha potenciálním významům. Ty jsou ještě znásobeny další vrstvou „exkursů“, totiž poznámkami pod čarou, jejichž zdánlivě periferní pozice dává nezřídka vyniknout autorovu smyslu pro lapidární sarkasmus.

Stylizační suverenitu, jejíž některé rysy jsme tu jen ve zkratce načrtli, Michael Špirit dává plně do služby záměru co možná nejplastičtěji osvětlit „samozřejmé“, avšak zhusta nedodržované a přehlížené zásady své profese. Deklarovaná pokora, s níž nastupuje k novým dobrodružným výpravám do labyrintů textové kritiky a ediční přípravy pokaždé jako začátečník, není projevem falešné skromnosti, ale nehledaně pevným postojem zkušenostmi ostříleného profesionála.


Michael Špirit na uvedení knihy Viktora Karlíka Literatura, knihkupectví Ostrov, Praha 13. února 2020, foto Anna-Marie Berdychová