Pokusy věcně zprostředkovat či kriticky zhodnotit myšlenkový a tvůrčí odkaz zvěčnělých aktérů české nezávislé kultury se zpravidla setkávají s daleko menším ohlasem, než jaký sklízejí povrchní výplody, jimž by slušelo žánrové označení vtíravá podobenka. Na některé křiklavé případy tohoto druhu upozornila Terezie Pokorná ve svých recenzích věnovaných dvěma odbytým filmovým dokumentům o Ivanu Martinu Jirousovi či pramálo nápadité a odvážné inscenaci Divadla Na zábradlí Velvet Havel; titulní hrdinové těchto počinů jsou v nich představeni především jako v zásadě vtělená dobračiska, na něž je i s jejich roztomilými hříšky radost tak nějak lidsky zavzpomínat.
Egon Bondy se srovnatelně plytké reflexe a medializace dočkal již za svého života: na počátku osmdesátých let Jiří Císler ztělesnil Bondyho jako neškodně podivínskou figurku na scéně Činoherního klubu v Krobotově inscenaci Hrabalovy prózy Něžný barbar (z níž se ovšem tehdy v tištěné podobě mohl ke čtenářům dostat jen autorsky zmrzačený digest). Této Bondyho podobence zatleskalo publikum na více než dvou stech padesáti reprízách. Na konci dekády pak v Kolihově stejnojmenném filmu Bondyho ztvárnil Arnošt Goldflam jako rozšafně žvatlavého šantalu; se srovnatelnou toporností mu v roli Hrabala sekundoval Jiří Menzel, takže výstupy dvojice si místy nezadaly s kreacemi tehdy populárního páru Jů a Hele z televizního Studia Kamarád. Tomáši Mašínovi, jehož film 3 sezóny v pekle byl uveden do kin roku 2009, tedy pouhé dva roky po Bondyho smrti, je třeba přiznat, že od infantilní stylizace Kolihova filmu pokročil vstříc nárokům vyšší věkové skupiny, totiž adolescentům s jejich vyvinutým smyslem pro značkové zboží. Leckteří se také na webových fórech nechali slyšet, že „ty peníze jsou na filmu fakt vidět“, a některým protagonistovy eskamotérské hrátky s rafinovaným účesem, neposednou cigaretou a temně nevyzpytatelnou vamp dokonce učarovaly natolik, že dali najevo připravenost i zalistovat v nějaké Bondyho knize – pokud možno obsahující ony verbálně nevymáchané verše, které na ně v přednesu Kryštofa Hádka udělaly dojem (to, že ve filmu se jejich autor nejmenuje Bondy, je jen podružný a rádoby dráždivý režisérův naschvál). Dnes by tito diváci mohli svůj záměr snadno realizovat díky prvnímu svazku Básnických spisů Egona Bondyho (Argo 2014), ale nemyslím, že to většina z nich udělá: těch písmenek je tu najednou přece jenom trochu moc.
Na tom, že mezi vznikem zde sebraných básní a jejich důstojně vypravenou edicí uběhla dlouhá desetiletí (svazek zahrnuje sbírky z let 1947–1963), není v domácím kontextu vůbec nic mimořádného, přičemž Bondy je na tom vlastně ještě dobře. To takový Jan Hus si na dokončení publikace svých Opera Omnia bude muset zřejmě ještě hezkých pár dekád počkat a za to, že se v jejich vydávání poslední dobou vůbec pokračuje, může být kostnický mučedník vděčný belgickému edičnímu podniku Corpus Christianorum. Místní „výrobní priority“ mívají jinou podobu: v ateliérech České televize loni při natáčení snímku Jan Hus statoval dvoutisícihlavý kompars; za poznámku stojí, že hlavní role byla svěřena pro změnu Matěji Hádkovi. Eva Kantůrková si režiséra pro realizaci svého scénáře dlouho vybírala, než našla toho pravého v Jiřím Svobodovi, „symfonickou hudbu se syntetickými a rockovými prvky“ zkomponoval Michael Kocáb. Nemohu se ubránit podezření, že se tato slibně opulentní filmová podobenka ve výsledku svou bizarnosti přinejmenším vyrovná státně fedrovanému kýči natočenému roku 1929 k oslavám domnělého milénia sv. Václava. Doufám, že si její premiéru nenechají ujít Miloš Zeman, Andrej Babiš, Lubomír Zaorálek ani Andrea Krnáčová, kteří vahou svých osobností zaštiťují Národní slavnosti Jan Hus – Evropan nové doby, pořádané spolkem Jan Hus 600 pod mottem „Pravda je jen to, co je dobrem všech“. Byla by to hezká příležitost promluvit třeba o současném ohrožení našich tradičních jistot a hodnot; v každém případě nepochybuji o tom, že nikoho z těchto prominentů nenapadne ani při premiéře filmu ani na žádné z četných akcí Národních slavností zneklidňovat národ zmínkou o Mistrových cizojazyčných spisech, či dokonce poděkováním jakýmsi Belgičanům.
Editor prvního svazku Martin Machovec (další dva svazky mají následovat v dohledné době) vytvořil svými trefnými charakteristikami obsahu a stylových poloh jednotlivých sbírek paradigma, které nadále nebude moci obejít nikdo, kdo bude chtít o Bondyho životním díle uvažovat a psát. Určení vzájemně inspirativního i konfrontačního vztahu mezi vcelku konvenčními surrealistickými východisky, k nimž se Bondy bude po celý život s větším či menším zdarem navracet, a bez nadsázky geniálním uchopením dadaisticky civilistních poloh v textových inkarnacích programu totálního realismu a trapné poezie je pro to, abychom pochopili nadčasový účinek Bondyho básnického díla, klíčové. Mým základním dojmem z četby svazku je místy až tísnivý úžas z takřka setrvalé a intenzivní přítomnosti „hlasu“ autorského subjektu, disponujícího analytickým, snad až nebásnivě břitkým intelektem. S takovýmto vybavením básníkovi, který nehodlá (dejme tomu na rozdíl od svého nadaného současníka Kainara) chytrácky promrhat vlastní talent, nakonec nezbývá nic jiného než stát se sám sobě trvalým soupeřem. Takové zjištění se zřetelně ukazuje právě až při souvislé četbě Bondyho životního díla. Čtenář souborné edice, který přetrpí občasnou unifikující elokvenci poém a variací na určité textové vzorce (tato tendence postupem času sice zjevně sílí, ale nikdy nenabývá definitivní vlády), ocení v jejich sousedství o to více rafinovaně úsporný, výrazovými berličkami nedeklarovaný sarkasmus básní zejména z počátku padesátých let i jejich pozdějších „ohlasů“ – ty za svůj neslábnoucí účinek vděčí zejména Bondyho neproklamativní dovednosti mystifikovat. Strohost a leckdy i zdánlivá neohrabanost „prozaizovaných“ veršů se tu stává projevem básníkovy vědoucí rafinovanosti i zdrženlivého respektu ke čtenáři schopnému vnímat poezii jako kontextuální, smrtelně vážnou hru.
Trapnost všech vtíravých podobenek, jež se snažily jednu z nejoriginálnějších osobností v dějinách české poezie degradovat na žánrovou figurku, je po vydání prvního svazku Básnického díla o mnoho zjevnější než předtím. Fakt, že Egon Bondy v tomto údělu není zdaleka sám, můžeme ovšem jen stěží pokládat za útěchu.