„A nemusíš stát v kostele a vzývat strážný anděle, i když já tam radši občas zajdu. Aleluja, aleluja,“ přesvědčuje své posluchače Lucie Bílá v cover verzi Cohenova songu, staré zhruba dva roky. Žoviálně nabádavý text Gabriely Osvaldové („Kdo chce, ten může přemejšlet… Tak předně bysme neměli…“) vrcholí neotřelým vyznáním, že „je dobrý sednout si a zpívat“. V klipu s písní Půlnoční od skupiny Umakart, který je hlavním tahákem masivní reklamní kampaně na podporu filmu Alois Nebel (podle komiksové předlohy Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 jej zrežíroval Tomáš Luňák), vidíme zpívat sedícího Václava Neckáře. Mnozí z prvních fanoušků klipu na webových fórech vyjádřili různými slovy stejný dojem: „sice to celé hodně připomíná Cohena, ale jinak super“. Bylo by zajímavé vědět, jak pečlivě text Jaromíra 99 porovnali s předpokládaným inspiračním zdrojem; rádoby jímavě naivistické, ve skutečnosti trapně banální veršování typu „Chmury, trable, starosti, nechal jsem ve městě, už slyším lidi na půlnoční zpívat v kostele. Aleluja, aleluja“ má totiž podstatně blíž k rozšafně rozbředlé Osvaldové než k střídmě soustředěnému Cohenovi. Ještě zajímavější by byla informace (v promo materiálech k filmu jsem ji bohužel nenašel), zda autoři klipu nápadnou „výpůjčkou“ Cohenova refrénu nechtěli jen nenápadně odvést pozornost od „pocty“ jinému zpěváku: Johnnymu Cashovi v jeho zřejmě nejproslulejším klipu, pro který krátce před svou smrtí nazpíval skladbu Hurt. I zde vidíme starého muže, jemuž zbývající síly už nedovolí víc než sedět a zpívat. Klip s Cashem je nepochybně velmi patetický a dost možná místy balancuje na hranici kýče, díky přesvědčivosti zpěvákova zápasu o důstojné vyjádření nekrajnější bolesti ji však nepřekračuje. Klip Umakartu je oproti tomu jednoznačně kýčovitý od prvního do posledního aktu; Václav Neckář v něm působí jako nastrčená, dojemně vykulená figurka, která se šeplavým přednesem veršovánky o „vánočním beránkovi“ dožaduje sentimentálního soucitu. Velmi podobným, žadonivě bezbranným výrazem zatoulaného pejska se ostatně vyznačuje i portrét titulního hrdiny na plakátech k filmu, které počátkem letošního října okrášlily snad všechny zastávky pražských tramvajových tratí – kdyby mohl na cestující promlouvat, říkal by: „Chcete mě?“ Zřejmě je v tom cosi příznačného: motorem v těžko přehlédnutelné reklamní kampani tvůrců Aloise Nebela, kteří si tolik zakládají na své punkersky nonkonformní stylizaci, se jeví být zcela konformní touha být přijat a hýčkán.    

Karel Haloun - Pogo s Markem (Ad Marek Vajchr: Punkerské žebronění)