Všechny šťastné majitele knihy Zanechané listy, která sestává z dopisů, jejich zlomků a dalších rukopisných textů a fragmentů z pozůstalosti Jana Hanče (ed. Michael Špirit, Torst 2019), zvu k účasti na malém a nenáročném experimentu. Je třeba nejprve do vyhledavače internetových obrázků zadat jméno proslulého portugalského spisovatele Fernanda Pessoy a z nabídnutých snímků si vybrat jednak jeho nejčastěji reprodukovaný portrét z roku 1914 a jednak některý z ikonických záběrů umělce procházejícího se lisabonskými ulicemi; v Zanechaných listech si pak stačí nalistovat stránku 471 se snímkem Jana Hanče na Václavském náměstí a stránku 483 s dvojicí jeho portrétů, abychom se mohli s pobaveným úžasem pustit do hry „najdi drobné rozdíly“ mezi podobami pražského chodce a lisabonského flanéra.


Fernando Pessoa, 1914

K čemu je taková kratochvíle dobrá? Z obvyklejších postupů vykladačů literatury má asi nejblíže k pokusům nalézt paralely v životních osudech dvou spisovatelských osobností vzdálených v prostoru a čase; objevené podobnosti někdy působí efektně, pro interpretaci samotných literárních textů ale jen zřídkakdy přinášejí něco zásadního. Fernando Pessoa tak například bývá srovnáván s Franzem Kafkou pro svůj nenápadný život středostavovského zaměstnance a pro fenomenální posmrtný ohlas díla, které bylo třeba z větší části připravit k vydání z pozůstalosti. Pro výklad osobitého a navzájem podstatně odlišného způsobu psaní obou autorů však z tohoto srovnání nevyplývá nic podstatného. V porovnání s tím se ovšem konfrontace dvou spisovatelů opírající se o jejich podobenky jeví jako postup ještě o poznání spornější.

Na uvedených snímcích nás ale nezajímá to, co je zjevné na první pohled. Je sice docela vtipné, že nezasvěcený a trochu méně pozorný divák by si ty dva na nich zachycené pány mohl splést, a to i díky takovým detailům, jako je tvar brýlí nebo kníru – takový vtípek se ale brzy vyčerpá a nikam dál nás nedovede. Vybrané fotografie však pozoruhodně korespondují i na hlubší úrovni, kde si díky vzájemnému srovnání obou portrétovaných lze zřetelněji uvědomit jejich hlavní charakterové rysy. Jak o Fernandu Pessoovi, tak o Janu Hančovi můžeme už od pohledu říct, že to jsou sebevědomí muži, kteří na sebe dovedou dbát, ctí neokázalý řád a nesázejí na laciný efekt extravagance; to všechno lze vztáhnut i k podstatným kvalitám jejich psaní. Ze svých portrétů se na nás dívají neúhybným a pronikavým pohledem, jenž je vlastní i jejich prozaickým záznamům událostí odehrávajících se na ulicích portugalské nebo české metropole.


Fernando Pessoa v lisabonských ulicích, dvacátá léta

V Hančových Událostech stejně jako v přítomném svazku ostatně nalezneme nejeden silný postřeh o smyslu individuální fyziognomie a o tom, jaké vysvědčení dává svému nositeli. Neméně důsažné jsou Hančovy úvahy o pevném postoji a řádné koordinaci pohybů, které v Zanechaných listech nabývají podoby trenérských instrukcí pro jeho atletické svěřenkyně. Z textu i z doprovodných kresbiček je zřejmé, oč Hančovi šlo: vybalancovaná poloha trupu má se synchronizovaným švihem nohou i paží vytvářet harmonickou souhru, díky níž tělo v běhu či skoku nakonec uniká hmotným poutům docela podobně, jako se v čirý prožitek pohybu proměňuje Indián v proslulé črtě Franze Kafky, milovaného Hančova autora, která se nabízí ke čtení nejspíše jako metaforický obraz dokonalého uměleckého výkonu. Klidná sebejistota, jež vyzařuje z Hančova postoje na snímku z Václavského náměstí, svědčí o tom, o jak pevně osvojenou vnitřní disciplínu se výklady tohoto běžce-trenéra-umělce mohly opírat.

Z úvah obsažených v dopisech či jejich zlomcích adresovaných především Hančovým žákyním je zřejmé, že atletika v jeho pojetí není rvavě urputným výkonem vynakládaným účelově pro zisk a slávu, ale bytostnou potřebou a radostným životním projevem, kterému nesmí scházet oduševnělost, jasná logika záměrů a činů, a zejména etická perspektiva. Poněkud ošuntělým pojmem kalokagathia se Hanč nijak neohání, naplňuje ho však zcela prakticky v původním a vážném smyslu vlastním přístupem ke sportu a obzvlášť svou nezištnou a zodpovědně promýšlenou trenérskou prací. Jeho soustředěně prožívané nadšení (kterému nic není vzdálenějšího než nezávazně těkavá exaltovanost) chce být sdíleno, Hanč proto adresátkám svých dopisů opakovaně dává za příklad zážitky, které jej dokázaly naplnit a motivovat, a vštěpuje jim naději ve smysl náročné a soustavné kultivace fyzických a psychických dovedností.

Nesmiřitelné střety s těmi, s jejichž horizontem se takto pojatá idea práce na sobě samém fatálně míjí, ať už jde o prospěchářstvím zlenivělé sportovní činovníky, rádoby umělce zpitomělé prostitucí s režimem anebo jen zlobně povykujícího kluka z ulice, Hanče inspirují k pronikavým náhledům do spektra lidských povah s převládajícími odstíny samolibosti, zbabělosti a sebeklamu. Několik obzvlášť příznačných situací zaznamenaných v korespondenci se objevuje – zpravidla ve stylizovanější, lapidárněji pointované podobě – i v textech Událostí. Dokládají mimo jiné, že sám na sebe Hanč klade vždy ty nejvyšší nároky. Je si přitom velmi dobře vědom toho, jak je tím pro své bližní nesrozumitelný a jak je pevností svého postoje dráždí. Jeho náročnost totiž nesměřuje k obecně akceptovaným cílům, jakými jsou hmotné požitky a společenská prestiž, ale zaměřuje se přednostně na péči o duši.


Jan Hanč na Václavském náměstí, 1939

Zanechané listy svědčí o tom, jak rád by pisatel své postoje a přesvědčení s někým sdílel – a jak se kvůli tomu stále znovu přesvědčuje o obvyklém nepoměru mezi našimi touhami a realitou. Nevíme, jak přesně jedna z Hančových o generaci mladších adresátek zareagovala, když jí třeba k četbě doporučil prózu Henryho Millera; ze znění následujícího Hančova dopisu odhadujeme, že mohla pronést něco na způsob: No, je to zajímavé… ale… ten spisovatel byl asi trochu zvláštní, ne? Hančovo zklamání je nepřehlédnutelné, vypořádává se s ním ale s obvyklou noblesou a tak, jak se tomu trpělivě učí po celý život: přetavením zkušenosti ve vybroušený literární text.

Nad řadou pasáží – například nad výkladem o banalizaci, která bývá následkem naplnění milostného vztahu – se neubráníme úvahám, jak by asi listy mohly vnímat jejich adresátky a jaká by vlastně mohla být povaha vztahu budovaného či podporovaného touto netuctovou korespondencí. Nic v ní nenasvědčuje tomu, že by Hanč pozici mentora někdy zneužil nebo že by se pokoušel se svými svěřenkyněmi manipulovat. Pohybujeme se tu ovšem na tenkém ledu hypotéz, a to tím nejistějším, že nemáme k dispozici žádný dopis Hančovi doručený v odpověď. Z okolnosti, že mnohé dopisy zůstaly nedokončené a často i přerušené v půli věty, i z faktu, že listy mnohdy nenesou známky přípravy k odeslání, editor vyvozuje, že podstatná část těchto textů se pravděpodobně nakonec nestala součástí korespondenční výměny. Domněnce, že tu máme v mnoha případech co do činění s čistě literárními, stylizovanými dopisy, zdánlivě odporuje fakt, že Hanč místy reaguje na obsah údajně přijatých listů; nelze ale vyloučit, že i to je součást stylizační hry. Jistí si tu nakonec asi nemůžeme být vůbec ničím; je například docela dobře možné, že korespondence mezi trenérem a jeho svěřenkyněmi i dalšími adresátkami a adresáty (stranou těchto úvah ponecháváme konvolut bezpochyby „autentických“ dopisů bratru Oldřichovi) sice probíhala, ale text odeslaných dopisů se někdy podstatně lišil od znění konspektů či opisů, které si Hanč archivoval.

To všechno je nakonec vedlejší. Jan Hanč se na jednom místě přiznává, že s ničím nesrovnatelné okamžiky štěstí zažívá na stadionu během tréninku mladých lidí, kteří se sportu dokážou věnovat s plným nasazením, nefalšovaným nadšením a bez postranní kalkulace. Je přitom naprosto lhostejné, že trénink probíhá před prázdnými ochozy. Neznamená to, že by si Hanč nedokázal s velkým zadostiučiněním vychutnat i triumfy, kterých jeho svěřenkyně dosáhly při závodech. Má k nim ale zhruba takový vztah jako ke dvěma knížkám vydanými za jeho života, pod nimiž je tak či onak podepsán: k vlastní básnické sbírce Události a překladu výboru z próz Petra Altenberga, Je nepochybně šťastný, že vyšly, a příležitostně se v dopisech neváhá s jejich existencí pochlubit; zároveň pokládá za samozřejmé, že vzhledem k odmítnutí paktu s mocí podstatná část jeho díla zůstane v rukopise. Fakt, že Hančův zápas o literaturu se z valné většiny odehrával před prázdnými tribunami – anebo, slovy jednoho z okřídlených záznamů Událostí, „v katakombách“ –, jeho opravdovost nijak neumenšuje, naopak, stává se jeho prubířským kamenem.


Jan Hanč kolem roku 1947

Neodvozená, vlastním úsilím a na vlastní zodpovědnost vydobytá opravdovost prožitku je nakonec tím jediným, na čem záleží. V jiném okřídleném záznamu z Událostí Hanč vyzdvihuje půvaby pražské periférie, neviditelné očím toho, kdo dokáže jen trpně přijímat obecně sdílenou konvenci o krásách centrálního pražského panoramatu. Bylo by zkratkovité a zavádějící z toho vyvozovat, že bývalý člen Skupiny 42 horováním pro periférii jen učinil zadost „převrácené“ skupinové hierarchii estetických hodnot. V jednom z dopisů Hanč oceňuje ze všech římských pamětihodností pouze jediné místo, které se pro něj nachází rovněž stranou turistického zájmu, a je to přitom o místo veskrze centrální – Sixtinskou kapli. Na rozdíl od nevidoucích, hlomozících a probíhajících davů návštěvníků tu ale mladý Hanč trávil dennodenně dlouhé hodiny „osamělým“ rozhovorem s Michelangelovými freskami. K lacinému převracení hodnot naruby se Hanč nikde nesnižuje; díky opravdovosti svého prožitku, soustředěnému a pronikavému pozorování a nepřetržitému zápasu o přesnější výraz dokáže vydobýt podstatné nálezy odkudkoliv, Sixtinská kaple pro něj v tomto smyslu neznamená víc, ale ani méně než karlínská nebo smíchovská ulice.

Trýznivá a vleklá nemoc čtyřicátníkovi Hančovi postupně znemožnila i bezprostřední výkon trenérského povolání, a nakonec jej uvěznila v pasti nemocničních a domácích stěn. V posledních záznamech Událostí stejně jako ve svých korespondenčních textech Hanč nepřestává zápasit o tvárný pohyb slov. Nadále vroucně oslovuje své – a je opravdu vedlejší, zda skutečné, nebo v samotě vytoužené – adresátky i adresáty, přičemž opět nemůžeme vyloučit, že mnohé z těchto listů nakonec zůstaly neodeslány, a velká, ne-li převážná část Hančovy korespondenčních rozhovorů je tak ve skutečnosti vybroušeně stylizovanou samomluvou. Podstatné je, že desítky let po autorově smrti je díky přítomné edici můžeme číst jako jedinečnou literaturu. Ze všech vlastních básní Hanč pro citaci ve své korespondenci vybral tu, která končí verši: „člověk vyje: Dva a dva! / lidská slova nevypoví / co je pro jednoho pojem dva“. Jejím snad nezáměrným, ale nevyhnutelným kontrapunktem se stává na jiných místech dopisů opakovaně citovaná báseň Viktora Dyka končící dvojverším: „je koneckonců vždycky člověk sám, / sám žije, trpí, miluje i zmírá!“

Za podstatné literární texty pokládáme ty, které nám naléhavě připomínají původní význam některých základních slov. Slovo statečnost znamená nevzdávat zápas o věci, o něž zápasit lze, a s neokázalou důstojností přijmout to, co není možné změnit.