Dva nedávno vydané romány zavedených českých spisovatelů vyznačuje přítomnost vnějškových atributů detektivek a zároveň absence podstatných kvalit, které u tohoto žánru očekáváme. V obou knihách hrdina pátrá po původci spektakulárních vražd, oba romány přitom postrádají důmyslnější vypravěčskou strukturu, díky níž bývá čtenář v zapamatováníhodných případech pozvolna zaplétán do houstnoucí sítě tísnivého tajemství.
Oba romanopisci ovšem nabízejí v takto chatrném žánrovém obalu „něco navíc“: Miloš Urban v próze Přišla z moře (Argo 2014) především postavu poněkud mdlého vypravěče, českého stážisty v Anglii trpícího nutkavou potřebou glosovat své ublíženecky zjitřené prožívání kulturních rozdílů, a Petr Stančík v románu Mlýn na mumie. Převratné odhalení komisaře Durmana (Druhé město 2014) dlouhý sled kapitol jednotně stylizovaných jako klipovité sekvence burleskních výjevů, formálně provázaných hřmotnou přítomností gargantuovsky pažravého a nezničitelného těla titulní postavy. Tyto určující rysy obou próz jsou tak zjevné, že jim pozornost věnovaly i jejich dosavadní recenze. To, co mají Urbanův a Stančíkův román společného na méně nápadné rovině, je bezděčné svědectví, jak se dnes v domácím kontextu prozaikům nedaří stvořit hodnověrnou postavu hédonisty. Zdá se, že humpolácká ukoptěnost českých, už ne tak úplně mladých novozbohatlíků, jejichž úpornou snahu ohromovat zrazuje fatální nedostatek stylu, se mimoděk odráží i v současné české literatuře.
Vypravěčem Urbanova románu je hrdina, kterému se sice podařilo splnit si sny, na něž zřejmě většina čtenářů nikdy nedosáhne, za svůj vstup do sladce prohnilé high society ovšem platí tím, že musí opustit české zápecí, protože by v něm pokusy o imitaci dandysmu působily leda trapně. Urbanův protagonista se pokouší uplatnit se svou duchaplností na Albionu, přičemž si její těžkopádnost nepřipouští nejen on sám, ale podle všeho ani jeho autor, a snaží se proniknout do luxusního prostředí, pro které byl zrozen – jak by alespoň rád věřil a o své víře přesvědčil i ty, kdo jeho pachtění s rostoucím úžasem přihlížejí. Syžet prózy Přišla z moře je matným ohlasem Allenova filmu Match Point, jehož protagonistovi však zoufalý zápas mezi zpozdilým svědomím a uspěchanou touhou po doživotním zabezpečení nadstandardního komfortu bezezbytku věříme; bonmotům, které Urbanova protagonistu napadají co chvíli a pokaždé bez sebemenšího prodlení, naopak nelze věnovat víc než nevěřícný povzdech.
Pro denní snění malého českého stážisty není žádná cizokrajná rekvizita dost omšelá: když hrdinu poprvé na hraně útesu zaskočí silák maskovaný černou punčochou, do konce knihy zbývají desítky stran a nám je jasné, že protagonistovi bude dáno přežít ještě několik podobných setkání, která jsou i během rádoby svižné akce glosována tak pečlivě, aby také pomalejšímu čtenáři došlo, že to celé může být myšleno jako laskavá parodie. Tlachavé české pošklebování se stává oázou bezpečnosti mezi fatálně tajuplnou cizozemskou kráskou, na počátku příběhu mlčící kupodivu stejně naléhavě a originálně jako milionářova dcerka ve Vieweghově Výchově dívek v Čechách, vybuchující jachtou a velkokapacitním mrazákem adaptovaným na márnici.
Celé je to poskládané dohromady docela zručně vypsanou rukou, kumulované věty a odstavce lze konzumovat, aniž by urazily anebo zanechaly jinou výraznější stopu. Vtipy povedené ještě méně než celkový průměr lze vždy přičíst na konto těžkopádnosti zplozené frustrací nijak zvlášť sympatického protagonisty, všemi šikanovaného ťunti, z něhož se ovšem postupně vyklube pragmatický cynik, který se nakonec – jak jinak – ve svém kalkulu škaredě přepočítá.
Zatímco Urbanův hrdina se za těmi správnými prožitky, garantovanými značkami ostrých nápojů a svižných čtyřkolek, vydává na britské ostrovy zamžené nostalgií, Stančík svého hédonického komisaře, okázalým a žvavě komentovaným gurmánstvím dosti nepříjemně připomínajícího figurky z těch nejpokleslejších stránek od Hrabala, rovnou vysílá o nějaké to století nazpět, do fantaskně přeznačené, modelově utopické, nicméně v obrysech i atmosférických detailech docela poučeně evokované c. a k. monarchie. Reklamní anotace na záložce nepřímo naznačuje, že pro porozumění bezpočtu kulturně-historických aluzí je dobré znát například Ripelliniho Prahu magickou; těm, kdo ji nemají po ruce, bych doporučil alespoň četbu Prahy legend a skutečností od Karla Krejčího. Bez zázemí nabytého četbou kulturologických kompendií se zážitek ze Stančíkovy prózy zužuje na putování opulentní mozaikou bizarně nadsazených výjevů naaranžovaných v pozdně biedermeierových kulisách, často adaptovaných na okázale důmyslná soustrojí pro navozování slasti. Zevrubný a slovně vycizelovaný popis jejich aplikace na komisařovo touhami věčně puzené tělo tvoří podstatnou část Stančíkovy prózy.
Prezentaci bizarně naturalistických komponent ukájecích či mučicích mechanismů je tu vlastní nadsázka, srovnatelná nejspíš se současnou produkcí žánrového japonského komiksu, a vyžadující právě tolik pozornosti – čtenář může volně těkat od odstavce s jednou atrakcí k odstavci s atrakcí sice jinou, ale typologicky zcela zaměnitelnou, tak jako by mohl nezávazně přeskakovat od okénka k okénku a v každém by zaznamenal nanejvýš jinak nastavené údy těl účastných srovnatelně rychlé akce, provázené příslušnou ornamentální výplní – jednou křivkami kouře po výstřelu, podruhé neméně malebnými stružkami tělních tekutin. Stančíkovy hojné neologismy a slovní hrátky, artistní přirovnání a zaumně natahovaná souvětí jsou slovním ekvivalentem tohoto secesního revivalu.
Tímto způsobem uchystané literární hostiny temných slastí se přinejmenším od doby markýze de Sade potýkají s jednou podstatnou nesnází. Efekt šoku je krátkodechý a rafinovanost stylizované perverzity lze stupňovat jen zdánlivě, takže radost z dobře seřízeného stroječku zůstává záhy vyhrazena jen samotnému aranžérovi, zatímco do zívání obecenstva se mísí údiv, proč někdo vyplýtval tolik energie na konstrukci tak samoúčelnou.
To, že všechny mechanismy, předváděné neskonale dlouho a s únavně precizní názorností, mají být v posledku stopami globálního spiknutí, jemuž sloužící postavy, do poslední chvíle předstírající loajalitu k panu vyšetřovateli, závěrem sejmou své masky, snad ani nemůže být označeno jako klišé – jinak pointované východisko z takto nastrojené literární šlamastiky totiž zřejmě neexistuje.
Bubínek Revolveru 27. 11. 2014
Falše románového hédonismu
Posledních 10