Po románu Stopy za obzor (2006) a básnických sbírkách Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014) a Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) vydalo letos Pavlu Kolmačkovi jeho kmenové nakladatelství Triáda román Canto ostinato (Listopad, prožitky blízké zimy). Je to mnohovrstevnaté dílo, které osobitě rozvíjí tradici určitých románových typů a forem. Nejzřetelnější, byť explicitně nepojmenovaná je jeho návaznost na románové fresky věnované životním a tvůrčím zápasům výrazné umělecké osobnosti, jak je reprezentuje například Rollandova „románová symfonie“ Jan Kryštof. Ústřední postavou Kolmačkova románu, jehož název odkazuje k nejznámějšímu dílu nizozemského skladatele Simeona ten Holt, je Alexej, který se k svému životnímu poslání hudebníka musí doslova probojovat přes odpor rodičů, svazující společenské poměry, a především své vlastní slabosti a nejistoty. Mezi oběma romány bychom mohli shledávat další podobnosti, například to, že jejich finále je spjaté s motivem říčního proudu, Rýna u Rollanda a Driny u Kolmačky. Tyto vnějškové analogie ale spíše jen bystří naši vnímavost pro podstatnější rozdíly: zatímco Rollandův hrdina, fiktivní německý skladatel Krafft, dospívá všemu navzdory k patetické víře v humanistické poselství, jímž umění dokáže oslovit soudobou společnost, Alexejovo „vítězství“ je skromnější a nejednoznačné: jeho skladby se veřejně hrají jen zřídkakdy pro hrstku posluchačů a jeho matka si nosiče s nahrávkami, které jí daroval, ani pořádně nerozbalí. Na rozdíl od Kraffta se Alexej nepasuje na arbitra dobových společenských a politických problémů, i když je pozorně vnímá a rozhodně neignoruje jejich palčivost, nemá ale potřebu je obšírně komentovat a při každé příležitosti manifestovat své názorové postoje.
Mnohem důležitější jsou pro Alexeje otázky po smyslu vztahů s nejbližšími lidmi, které zpravidla procházejí složitým vývojem a někdy bývají těžce poznamenány bolestnými zkušenostmi. Významné party tu sehrávají nejenom oba Alexejovi rodiče a sestra Kateřina, ale i řada vzdálenějších příbuzných a předků, jejichž určující „přítomnost“ ve vlastním životě si Alexej uvědomuje i přesto – a paradoxně tím naléhavěji –, že je poznává jen zprostředkovaně ze střípků tradovaných vzpomínek, náhrobních nápisů a dochovaných dokumentů. Mají pro něj hlubší význam než vcelku nečetná a leckdy nepevná přátelství či partnerské vztahy, které opakovaně troskotají v prvopočátcích a z nichž se vymyká jen Alexejův osudový, jakkoli po dlouhá léta v běžném slova smyslu nenaplněný vztah s terapeutkou Ingrid. Je přitom třeba zdůraznit, že Alexej není protagonistou, jehož osobnostnímu vývoji by ostatní postavy pouze sloužily či statovaly; osudům, charakteru a vnitřním konfliktům zhruba tuctu postav je v textu věnována zcela srovnatelná pozornost, zvýrazněná i tím, že pasáže zpřítomňující Alexejův životní příběh se průběžně střídají s pasážemi soustředěnými na události spjaté s dalšími postavami, jejichž jména zpravidla také figurují v záhlaví příslušných kapitolek. „Síť“ Alexejových blízkých proto není nemístné vnímat jako svého druhu kolektivního hrdinu. Román je nesen představou, opakovaně různými slovy artikulovanou, že interakce lidí osudově propojených pokrevními, přátelskými či partnerskými pouty směřuje přese všechny možné disonance a „interpretační lapsy“ k ideálnímu – a na tomto světě ovšem nejspíš nedosažitelnému – horizontu jakési polyfonní harmonie. Můžeme tu poukázat na další podstatnou odlišnost od Rollandova „románu-řeky“, jehož proud směřuje přes všemožné mělčiny a peřeje k triumfálnímu naplnění protagonistova životního údělu. Proud Kolmačkova vyprávění se opakovaně větví, jednotlivé vypravěčské linie se načas ztrácejí v hlubinách, kde se proti vší běžné logice navracejí ke svým pramenům a opět vyvěrají v ne nutně silnější, ale vždy alespoň o něco průzračnější podobě.
Tento vypravěčský postup zřetelně koresponduje s repetitivními variacemi, které jsou osnovným principem hudební skladby, k níž odkazuje titul Kolmačkovy knihy; v jednom dopise Ingrid ostatně Alexeje výslovně upozorňuje na podstatnou analogii našich životů, v nichž se tak či onak opakovaně variují klíčové prožitky a postoje našich blízkých, s hudbou obecně a se skladbou Simeona ten Holt zvlášť. To se názorně ukazuje zejména v situacích, v nichž jsou postavy nečekaně konfrontovány se skutečností, s níž se musí rozhodně vypořádat a která jim připomene srovnatelně přelomové situace ze života jejich předků.
Čtenář si spolu s Alexejem může v průběhu četby stále zřetelněji uvědomovat, jak často v projevech svých blízkých, jakkoli třeba dávno mrtvých či kvůli zraňujícím křivdám z minulosti fatálně odcizených, s postupem času volky nevolky rozpoznáváme rysy vlastního portrétu. Nemusí se nám líbit, ale své duši – a je v řádu věcí, že v nejedné z Kolmačkových postav vzbuzuje samotný zvuk tohoto „bezvýznamného“ slova alergickou reakci – velmi prospějeme, pokud jejich podobnost dokážeme přijmout. Skeptický čtenář by mohl namítnout, že mu to poněkud připomíná rozšířenou modifikaci populárního terapeutického postupu známého pod názvem rodinné konstelace. Kolmačka jej na rozdíl od jiných forem psychoterapie v knize nezmiňuje; to, zda a nakolik jím byl inspirován, ale pokládám za podružné. Příkladně svobodný a bezpředsudečný postoj k rozmanitým terapeutickým přístupům, včetně těch takříkajíc alternativních a na pohled i poněkud obskurních, zaujímá Ingrid, kterou nezajímá efektivnost té či oné metody, ale představy konkrétního člověka, jež se díky ní „derou ze tmy na světlo“. Záměrem každé terapie je pro ni trpělivě se dobírat prostřednictvím jakkoli klopotně artikulovaných a zpočátku mnohdy nesrozumitelných představ k nejhlubšímu smyslu našich životů. Putování k tomuto cíli samozřejmě není snadné ani přímočaré, vyvíjí se často nepředvídatelným způsobem, bývá zpomalováno a přerušováno opakovanými retrospektivními průniky do minulosti, z nichž opětovně vychází najevo živoucí palčivost domněle dávno vyhaslých rozhodnutí a činů. Terapeutický postup se tu osobitě sbližuje a splétá s průběhem románového vyprávění, výsledkem je nevšední a silný čtenářský zážitek: málokterá kniha by si zasloužila označení román-terapie tak oprávněně jako Kolmačkův opus.
Kdyby ovšem kniha vyvrcholila triumfálním všeobjímajícím akordem ozdravné lásky, smíření a odpuštění, ocitla by se na nejlepší cestě k banálně patetizujícímu kýči. Tomuto nebezpečí Kolmačka úspěšně čelí. Jeho veskrze věrohodní hrdinové – v kontextu valné části současné české prózy je mimochodem velmi osvěživé setkávat se s románovými postavami, které se chovají jako chybující a tápající, přitom ale dospělé bytosti, s nimiž se můžeme v duchu přít, ale nemůžeme je nebrat vážně – jsou si vědomi, že veškeré křehké momenty katarze jsou jen dočasnými stanicemi na cestě k nevratnému cíli. Kolmačkův román se uzavírá motivickým echem svého začátku, meteorologickým záznamem o projevech nastupující zimy, nahlížených z perspektivy dušičkového měsíce. Smrt je v Cantu ostinatu soustavně variovaným refrénem a scelujícím tématem, některé postavy zasahuje přímo a všem ostatním průběžně dává tím či oním způsobem vědět o své blízkosti. V pokleslejších beletristických textech se smrt zpravidla stává lacinou rekvizitou citového vydírání. S tím nemá Kolmačka naprosto nic společného; lidskou konečnost nahlíží s účastnou vážností a střízlivou věcností jako zásadní událost, nikoli však definitivní konec lidských příběhů, které se mohou smysluplně zformovat a nadále žít v paměti vnímavých pozůstalých.
Ke slovu zvláštního druhu nakonec lidská pomíjivost dovádí i ty, kdo se její imperativ urputně snažili nebrat na vědomí. V Kolmačkově Cantu tento postoj příkladně ztělesňuje Alexejův otec Jan, celoživotní zastánce ryze utilitárního a technicistního přístupu člověka k sobě samému a k celému světu, v jehož dlouhém a těžkém umírání jej obětavě doprovází před lety zapuzený syn. Ve smyčkách obsesivně pronášených, na první poslech nesmyslných fragmentů vzpomínek a s nimi spjatých asociací, do nichž se zaplétá Janova uvadající mysl, se Alexej trpělivě snaží rozpoznat hlubší smysl, který by mu pomohl lépe porozumět jejich vztahu, dávnými zraněními těžce poznamenanému, a přitom nerozlučitelnému. Synovo pátrání je logicky zaměřeno retrospektivně a neřídí se mechanicky chronologií, ale pozvolným gradováním z paměti „na přeskáčku“ vybavovaných významů spjatých s klíčovými okamžiky prožitými s otcem v rozmanitých fázích společné existence. Tato „modernisticky“ nelineární narace působí in articulo mortis nanejvýš přirozeným a civilně bezprostředním dojmem.
Příležitosti, které synům otevírají poslední rozhovory s otcem, na sklonku první dekády tohoto století tematizovala trojice pozoruhodných knih českých prozaiků: Oslava Ivana Matouška (2009), Pravidla směšného chování Emila Hakla a Zeptej se táty Jana Balabána (obě 2010). Tato svou formou veskrze osobitá díla nemají kromě archetypální tematické linie mnoho společného a stylisticky neméně svébytný román Pavla Kolmačky k nim můžeme volně přidružit také jen na základě sdíleného ústředního tématu. Stojí ale za pozornost, že k určitému druhu poznání se dobírají postavy synů ve všech uvedených knihách. Blížící se horizont věčnosti rozvazuje na lidských tvářích masky modelované po celý život z účelových lží a útěšných sebeklamů. Není v lidské moci smrti zabránit. Je ale v moci člověka – a pro terapii uměním to platí dvojnásob – pomáhat svým blízkým tyto tíživé masky sejmout.