Trojice životem otřískaných kamarádů, hrdinů románového debutu Tomáše Kozáka Nahoře už nikdo není (Práh 2022), se čtenáři ve vší názornosti představuje – podobně jako tomu je třeba v někdejším Remarquově bestseleru – prostřednictvím dynamické akce během několika málo úvodních stran. V souladu s pravidly tradičních příběhů o parťácích se mezi ně záhy zamíchá i žena, která přichází z neznáma a přímo srší tajemstvím, a to doslova. K triu horolezců se totiž tato nevšední motorkářka přidruží jen krátce poté, co do ní údajně uhodil blesk. Prostřednictvím vypravěčky, která dokáže být velmi přesvědčivá, a podle všech zásad zdravého rozumu je zároveň naprosto nespolehlivá, Kozák své trio vystavuje dilematu, zda a nakolik její verzi mají věřit, a čtenáře tím zároveň hned od počátku staví před rozhodnutí, jestli mají tajuplnou auru příběhu přijímat s vážností, anebo spíše jen jako žánrovou konvenci parodií dotaženou k ironizující nadsázce. Kozák tuto významovou ambivalenci ve své knize průběžně obnovuje a posiluje a nabízí tím čtenáři zážitek ze setkání s osobitým stylizačním úsilím, které se nám ve výsledku jeví být o poznání poutavějším dobrodružstvím, než jaké je to, které poskytují jednotlivé, jakkoliv místy zábavné i poměrně kuriózní zážitky postav spjaté s jejich zdoláváním skalních stěn.
Dva z horolezecké trojice se před záhadnou neznámou chovají tak, jak lze očekávat: předvádějí se nonšalantními odkazy k bohatství svých dobrodružných zážitků, o kterých by jí mohli ještě dlouze vyprávět. Ten třetí svým náhlým zdravotním kolapsem sice slibně započaté vyprávění na nějaký čas pozdrží, umožní tím však zároveň poukázat k faktu, že příběh jeho života by byl teprve tím pravým námětem na román. V tuhle chvíli už je docela jasné, že každý ze tří mužů má svá tajemství a šrámy na duši, s nimiž se sice běžně nesvěřuje, ale po zjevení bleskem ozářené motorkářky svou zdrženlivost možná přehodnotí, a na své si tak i v tomto směru nakonec přijde i čtenář.
Kozákovi je vcelku třeba přiznat, že zručně ovládá techniky, jejichž prostřednictvím postupně a přehledně rozvíjí a splétá několik narativních linií, jež opakovaně dokáže s věrohodnou motivací přerušit, aby dal prostor vzpomínkovým či retrospektivním pasážím, zvrstveným někdy ještě dalším vloženým flashbackem. Dovedně také vyvažuje načasované odkrývání minulých tajemství s vrstvením nových záhad, dokáže i docela přesvědčivě vybudovat napětí či přinejmenším probudit jistou zvědavost tím, že razantně představí katastrofu, jejíž příčiny syžet odhalí až posléze. V některých motivech, na první pohled jen bezděčně zmíněných, teprve časem rozpoznáváme důmyslně nastražené nápovědy. Kozákova próza není detektivkou v obvyklém slova smyslu; výše uvedené finesy, pro tento žánr příznačné, dodávají jeho v zásadě psychologizujícímu vyprávění poutavý spád a podstatně přispívají k tomu, že příběhy několika hlavních postav lze po většinu času sledovat jako jejich symbolicky sdílené pátrání, jehož cílem není dopadnout zločince, ale polapit cosi, pro co nenacházíme lepší název než smysl života.
Debutantovo svěží a kompozičně sebevědomé vypravěčství si v kontextu současné domácí literatury zasluhuje pozornost i respekt. Otázkou pro vkus každého jednotlivého čtenáře ale zůstává, zda a nakolik se ztotožní s významovou vahou, jaká se v knize přisuzuje zmíněným trajektoriím životního smyslu. Rozdíly v individuálním charakteru a životních peripetiích tří mužských hrdinů se tu vzhledem k představeným událostem a prožívaným dějům stávají spíše jen podružnými nuancemi, blednoucími v gloriole vzájemného přátelství. Ve společných dobrodružstvích na hřebenech hor jde těm třem leckdy doslova o život; takovému rozměru spoluprožívané intimity se v posledku nemůže vyrovnat nic, a ani sebeosudovější žena tu nakonec nemá šanci na postup z pozice sice vítané, a pro svou příkladnou učenlivost třebas i oceňované, ale koneckonců do těch nejhlubších chlapských mystérií nezasvěcené divačky. Břemena a rány, jež jim nepřející osud nakládá, naši hrdinové snášejí s přímo urputnou vytrvalostí, která může být z určité perspektivy hodnocena jako obdivuhodná, z jiné však může být vnímána spíše jako zaťatost horských mezků.
Jak již samotným názvem knihy či jejích dějišť (Křížová cesta nebo Andělská stěna), tak třeba i konstruováním tajuplných souvislostí mezi postavami současných a dávno mrtvých dobyvatelů týchž osudových vrcholů se Tomáš Kozák příležitostně pokouší sugerovat cosi jako hlubší významovou celistvost svého románového světa. Pokus vyhnout se namáhavým výstupům a riskantním úskalím spirituálně zacílené tvorby takto pohodlnými oslími můstky ale z podstaty věci nemůže žádného, jakkoliv talentovaného a zručného spisovatele dovést až k nesporným vrcholům literatury. Otevřeným závěrem knihy, který se spokojuje s nostalgicky rozpačitou neurčitostí, Kozák podtrhuje výsledný dojem, že vlastním cílem leckdy dechberoucích výprav jeho hrdinů bylo nashromáždit vybranou kolekci atraktivních vzpomínek, jež mohou přijít muži vhod ve chvíli, kdy rozpozná, že čas zastavit nelze a že na osmitisícovku se v příští sezóně už nejspíš nevydá.