Na šesti stovkách stran své knihy Básník. Román o Ivanu Blatném (Torst 2014) věnuje Martin Reiner textům Ivana Blatného jen zanedbatelný prostor – přímo citované básně lze spočítat na prstech jedné ruky. Tímto prozíravým autorským rozhodnutím vyhoví Reiner skoro všem: čtenář lačnící v první řadě po chytlavých historkách ze života osobnosti, jejíž nejasný a legendami opředený osud je jako stvořený pro voyeurský zájem, si přijde na své, aniž by byl obtěžován nějakými veršíčky, zatímco čtenář zvědavý spíše na kvality romanopiscova stylu není příliš často vystavován frustrující konfrontaci toho, co předvádí Reiner, a Blatného jazyka, schopného mimo jiné svou sugestivní melodikou, lapidární obrazností i nevtíravou ironií evokovat subtilní emocionální odstíny. 

Hlavní nesnáz Reinerova Románu nespočívá v tom, že vynáší na světlo všechna Blatného privatissima, ale v omšelé a těžkopádné stylistické výstroji, jejímž prostřednictvím se autor knihy pokouší uchopit básníkův vnitřní svět. Leckteré jazykové stereotypy tu působí, jako by je Reiner pietně převzal od tvůrců červené knihovny, šifrujících obscenitu dvojsmyslnými opisy a zámlkami. Pramálo překvapivou skutečnost, že úspěch básnické sbírky posílil Blatného erotické sebevědomí, tak třeba Reiner s mnohoslibným odkazem na „peprné paměti“ Václava Zikmundy opisuje pseudopuritánskými obstarožními náznaky typu „Nyní ale nastal čas žní…“. Tam, kde se trojtečka Reinerovi nejeví dostatečně návodná, vypomáhá si uvozovkami. Spisovatel Pleva se například loučí s kumpány, neboť „má ještě nějakou neodkladnou ‚povinnost‘. Nezval mu popřeje, aby svou ‚povinnost‘ vykonal alespoň třikrát…“ S úrovní Reinerových interpunkčních nápovědí si nezadají vousaté sentence kalibru: „Hledá útěchu – a nalezne ji v míře vrchovaté“, či další prostředky hodné silvestrovské besídky, kdy nás vypravěč kupříkladu v rámci historky o následcích básníkovy exhibicionistické kreace v londýnském parku neváhá upozornit, že právě pronáší vtip: „Blatný ve svém, ehm, rozpoložení nestačil vůbec reagovat“.

Rád bych inflaci takto pokleslých výrazových prostředků (ukázky jsou reprezentativní, nejde o ojedinělé, z textu zlomyslně vytrhané výstřelky) pokládal za prostředek postmoderně zcizující retro hry; v takto vstřícné interpretaci mi ale brání celková kompozice knihy, která svědčí spíše o tom, že Reiner to prostě lépe napsat neumí. Jednotlivé tematické úseky s mechanickou důsledností konfrontují nevlídné „velké dějiny“ a komicky jímavý osud „malého pěšáka“. Jedna kapitola je tak například věnována výměně básníkových dopisů s jistou fatální ženou; „Ivan denně očekává zcela rozpolcen“ osudovou zprávu, koncipuje odpověď, „dva dny ten nedopsaný dopis leží na pracovním stole. Pak ho Ivan Blatný roztrhá… Je konec“ – vztahu i kapitoly. Následující kapitola začíná slovy: „A v tu chvíli už zase tlučou na vrata velké dějiny.“ Neočekávanými vpády dějin vyvolané napětí se Reiner neostýchá ještě vystupňovat větami jako „Překvapivé vítězství Henleinovy Sudetoněmecké strany ve volbách v květnu 1935 a Hitlerův drzý vpád do Porýní napovídají, že něco vážného visí ve vzduchu“, a nakonec je rozuzlit obrazy, jež se čtenáři vepíšou do paměti svou šokující neotřelostí: „Rachot bubnu trhá ticho Hradčanského náměstí. Okenní tabulky drnčí a trylky krysařských píšťal se zarývají do okolních zdí“.

Reinerova kniha, jakkoliv na jejích stránkách co chvíli „literární cvrkot nabírá na obrátkách“, tedy zdaleka nesestává jen z detailních výpovědí o turbulentních večírcích a galantních vylomeninách poetů, „na které literární dějiny nezapomenou“, ale má stále na zřeteli i osudově vážný, globálně historický kontext, v němž všichni ti „smutní klauni“ nakonec „tancují na vulkánu“. O akordy takto příkladných publicisticko-školáckých klišé (jež by u nakladatelského redaktora dbajícího o pověst svého autora neprošla přes první čtení) se opírá hlavní vypravěčská linie, která je zvrstvená vícehlasým a nesrovnatelně pozoruhodnějším dialogem svérázných dobových dokumentů. Jejich rešerše představovaly bezesporu úctyhodný výkon, jejich uspořádání, adjustace a modifikace však opět vzbuzuje spíše pochybnosti a rozpaky. Reiner tím, že neodkazuje ke zdrojům, nevymezuje citace a neodlišuje je od více či méně volných parafrází, setrvává v nadmíru výhodně zabezpečené pozici: vše, co tu zaznívá poutavým a osobitým hlasem, může být přičteno i jeho autorskému výkonu, a naopak vše, co vyznívá pošetile či neobratně, může být bráno jako autentický dokument. Ve výsledku je ovšem takto chytrácká opatrnost kontraproduktivní: je například obtížné uvěřit, že důvtipné úvahy o proměnách systému zdravotního zabezpečení či roli televize v poválečné Velké Británii jsou stejným způsobem „autorsky původní“ jako plytce popularizační exkurzy o vztahu geniality a šílenství či eskapádách Jeana-Jacquese Rousseaua.

Soudím, že „obyčejnou“ dokumentární edicí dobových svědectví o Blatném, dílem vskutku strhujících, anebo dokonce i redakčně dotaženou, přiznaně fabulovanou krátkou prózou, k níž na stránkách Románu najdeme několik vcelku obstojných náběhů, by Martin Reiner prokázal básníkovi i sobě lepší službu než svým rozmáchle disparátním opusem; chápu ovšem, že sebezapíravá služba dnes na rozdíl od megalomanie není v kurzu, neboť nevykazuje zjevný poměr investic a výnosu. Rozsah Románu je bez debaty impozantní; co do kvantitativních ukazatelů Reiner nemá mezi beletristickými ohlasy na život a dílo Ivana Blatného konkurenci.

V básnické sbírce Zbyňka Hejdy Valse melancolique, kterou Martin Pluháček-Reiner vydal roku 1995 ve svém nakladatelství Petrov, nalezneme dvanáctiveršovou Variaci na Blatného. Četba této básně mě svého času zasáhla a dodnes zasahuje neporovnatelně silněji než celý Reinerův Román. Konfrontaci čtenářských zážitků, které v posledku nelze opřít o jiné argumenty než o vlastní zkušenost, rozum a vkus, tu nezmiňuji kvůli sobě; domnívám se, že báseň Zbyňka Hejdy, jehož jméno mezi zhruba čtyřmi stovkami postav, uvedenými ve jmenném rejstříku Románu, kupodivu (?) chybí, si v daném kontextu nelze nepřipomenout.