Mladý literární vědec Petr Andreas se v rozhovoru, který s ním v Souvislostech
č. 1/2017 vedl jejich redaktor Jonáš Hájek, vyznává z jistého okouzlení „myšlenkově neplodnými“ texty normalizačních spisovatelů, na nichž ho ani tak nezajímá, co vlastně jejich autoři napsali, jako spíše to, „čeho svým textem dosáhli“. Redaktor tu zpovídanému bohužel nepoložil otázku, jež se nabízí: zda i coby vysokoškolský pedagog, který v Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK vede semináře rétoriky a historie literární kritiky, považuje kvalitu prací svých studentů za méně důležitý faktor než to, jak šikovnou strategií v jeho seminářích nakonec dosahují udělení zápočtu. Pokud bychom v souladu s Andreasovou metodologickou premisou nahlédli samotný rozhovor, mohli bychom říct, že není ani tak důležité, zda a jak moc je plytký a nakolik se v něm zamlžují a překrucují fakta; podstatné je, čeho jím Petr Andreas dosáhl – totiž prezentace své osoby na osmi tiskových stranách, doprovázených příznačně stylizovaným celostránkovým fotoportrétem, který si svou nevtíravou naléhavostí nezadá se snímky Davida Beckhama propagujícího pánskou kosmetiku.
Andreas a Hájek na sebe v rozhovoru tu a tam pomrknou narážkou, která před čtenářem ponechává decentně nedořečeno to, co má zůstat jen mezi nimi. „Blahynka teď vydal Nezvala, ale jestli ho někdo čte, nevím,“ vysílá k Hájkovi spiklenecký signál Andreas, který určitě moc dobře ví, že Blahynkou připravený svazek Básně I (Host 2011) Jonáš Hájek nejenom četl, ale dokonce o něm do Tvaru č. 7/2012 napsal nadšenou recenzi. Andreasem zvolené příslovce citlivě opisuje fakt, že k „teď“ došlo natřikrát a celé to dohromady trvá už hezkých pár let – Milan Blahynka totiž připravil i svazky Básně II (Host 2012) a Básně III (Host 2013). Chápu ovšem, že věta sugerující namátkovou ojedinělost aktu lépe souzní s Hájkovou představou, že v současnosti „opomíjíme některé autory socialistického kánonu“, jíž Andreas přizvukuje pochvalou Milana Blahynky či Ladislava Štolla za to, že díla takového Wolkera či Hrubína „upřímně a hluboce prožívali“. Je velká škoda, že Andreas dále nespecifikuje, zda se upřímnost a hloubka Štollova prožitku Hrubínova díla, jak ji zrcadlí například jeho nechvalně proslulých Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, shodovala s upřímností a hloubkou Štollova prožitku ve chvílích, kdy Hrubína po jeho statečném vystoupení na 2. sjezdu československých spisovatelů ze své mocenské pozice veřejně osočil a zastrašoval.
Je ovšem možné, že kdyby si Petr Andreas mohl s Ladislavem Štollem o tomto nešťastném extempore promluvit, stalinistický akademik by mu vysvětlil, že to s Hrubínem myslel vždycky jenom dobře, a je víc než pravděpodobné, že Andreas by se s takovým vysvětlením spokojil. Když se Hájek dotazuje na „sebekritický“ dopis básníka Miroslava Holuba z roku 1973, díky němuž mu bylo umožněno opět oficiálně publikovat, Andreas reaguje slovy: „sám Holub ho prohlásil za falzifikát“. S otázkou hodnověrnosti básníka, pro jehož osud za normalizace koneckonců také nebylo nejzásadnější přesné znění dopisu jako spíše to, že se od údajného podvrhu a jeho publikace v oficiálním tisku nedistancoval a kvůli tomuto dobrovolnému sebezhanobení mohl dosáhnout na jinak nedostupné požitky a privilegia, se Andreas vypořádává s pozoruhodnou lehkostí. Dopis na něj prostě tak nějak působí, jako kdyby ho „napsal nebo upravoval někdo, kdo v každé větě nemusel bojovat a dělat kompromisy se svým egem a ctí, někdo, komu se snadno psalo to, co bylo zapotřebí“ – přičemž tento náhled, spojující metodu laické psychologizace textu i jeho původce s jasnovidectvím, pokládá Andreas za legitimní oporu pro své přesvědčení, že Holub je v tom nevinně. Podobně Andreas bez dalších otázek a vcelku s vděčným nadšením i s omluvou za své někdejší „antikomunistické předsudky“ přijímá tvrzení publicisty Františka Cingera, že ve svém normalizačním lektorském posudku knihy Vladimíra Justa Proměny malých scén nenapadl kladné pojednání o dvojici Vodňanský & Skoumal proto, že Vodňanský podepsal Chartu 77, ale prostě proto, že tvorba dvojice po roce 1977 se mu už tolik nelíbila.
A tak Petr Andreas s předměty svého zájmu zachází většinou: vychází z jednotlivin vytržených z kontextu či věcně zcela nepodložených a neváhá je zobecňovat s kategoričností vlastní konspirativnímu vidění světa. Tvrdí například bez bližšího upřesnění, že „o Jiřím Šotolovi a Janu Otčenáškovi funkcionářští kritici a redaktoři za zavřenými dveřmi připouštěli, že mají blízko k existencialismu, ale nechali to být“. Takto „myslí“ a formulují jurodiví účastníci webových debat, kteří trpí přesvědčením, že vědí víc než běžný smrtelník, a je jim proto jasné, že na světě bylo všechno nějak domluvené předem. Méně efektní metody, než je náhled skrze zavřené dveře, Andreas zřejmě není moc zvyklý používat. Když třeba v souvislosti s perestrojkovým románem Michaela Třeštíka Zdi tvé zmiňuje postavu obskurního badatele Sávy Šabouka, prohlašuje, že „Zdi tvé vyšly opět před několika lety, zajímalo by mne, jestli tam pasáže o Šaboukovi stále jsou…“. Možná by některý ze studentů, jež Andreas zasvěcuje do metodologických a etických principů literárněvědné práce, mohl svému mentorovi nenápadně prozradit, že jiní literární vědci podobné otázky řeší celkem jednoduše: pozornou četbou knihy, která je z nějakého důvodu zaujala.
Nechci Petru Andreasovi křivdit: on samozřejmě ví, že ještě třeba v padesátých letech se knihy četly běžně, a nepochybuje dokonce ani o tom, že i ty vůči režimu nejkonformnější „byly po komunistickém puči důležitým zdrojem nadšení a idealismu, ovšem někteří [zřejmě současní, M. V.] interpreti kultury té doby jako by na místě ideologie shledávali jen zlou vůli“. Andreas ale také bohužel ony „některé interprety kultury“, neochotné dnes náležitě docenit světlé stránky stalinistické ideologie, nejmenuje; kdyby tak učinil, dozvěděli bychom se alespoň, kdo všechno může za současnou mizérii v humanitní disciplíně, za jejíhož mimořádně osvíceného a progresivního představitele se Petr Andreas zjevně považuje. Ocenění za zvláštní výkon, jímž v novém čísle Souvislostí vskutku radikálně posunul kvalitativní laťku této „revue pro literaturu a kulturu“, zasluhuje Jonáš Hájek, neboť udělal všechno pro to, aby Petr Andreas o své výjimečnosti ani na chvíli nezapochyboval.