Protagonista románové prvotiny Milana Kundery, dodnes mnohými oceňované – nedávno se o ní s respektem vyjádřil také Jan Novák ve své rozsáhlé monografii Kundera. Český život a doba (Argo a Paseka 2020) – se vymezuje vůči falešné víře „většiny“ lidí úvahou, jejíž závěr se v průběhu let stal jednou z nejčastěji citovaných Kunderových vět: „Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.“ Romanopiscův bonmot se svou efektně vyznívající paušalizací míjí se skutečným stavem věcí: nespočetné křivdy na tomto světě nepochybně byly promlčeny nebo propadly věčnému zapomnění, to ale neznamená, že někdy, a nikoli v bezvýznamném počtu se přece jenom nepodaří, byť třeba i se značným časovým odstupem a po vynaložení nemalého úsilí, křivdám zabránit. Zkušenost zároveň ukazuje, že ti, kdo je vynášejí na světlo, tak zpravidla nečiní proto, že by naivně spoléhali v jejich „odčinění“, ale prostě proto, že v souladu s elementárními mravními principy je spáchané křivdy třeba především odhalit a jasně pojmenovat. Za pozornost rovněž stojí, že v Kunderově pojetí se křivdy lidem prostě tak nějak „stávají“; z jeho perspektivy se tedy nejeví nutné nějak zvlášť pečlivě rozlišovat – slovy nadčasového Rochefoucauldova aforismu – mezi tím, čeho se na nás dopustili druzí, a tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.

Svou schopnost nerozlišovat Milan Kundera příkladně osvědčil v jednom exilovém rozhovoru, kde sám sebe vylíčil jako nevinnou oběť stalinistické perzekuce. Pěst režimu na něj měla dopadnout v době, kdy byl ještě neznámým studentíkem s uměleckými sklony. Svůj úděl ze školy vyloučeného párii dokázal nést se sympaticky rošťáckou nonšalancí, neboť se v oněch zlých dobách prý protloukal muzicírováním v proletářských putykách. O spisovatelově kýčovité sebeprezentaci, která se v podstatě ve všech bodech frapantně rozchází s doloženými životopisnými fakty, jsme tu psali na sklonku předloňského roku. Rovněž Jan Novák jí ve své knize věnuje důkladnou pozornost, romanopiscův vzpomínkový autoportrét nazývá „růžovou mystifikací“ a prostřednictvím řady dalších dokladů ukazuje, že takovéto „lakování“ vlastní minulosti je pro Kunderu příznačné. Jedním z hlavních témat Novákovy knihy je hledání odpovědi na otázku, jak je možné, že světoznámý a podle Novákova příznivého až nadšeného hodnocení četných Kunderových textů vynikající spisovatel má potřebu tak nejapně lhát.


Jan Novák, foto pro RR Karel Cudlín

V rámci kritických ohlasů na Novákovu knihu byla tomuto klíčovému tématu věnována spíše jen okrajová pozornost. Řada recenzentů zato autora nařkla, že ke Kunderovi přistupuje předpojatě a pokouší se jej difamovat, a to knihou natolik podivnou a nepovedenou, že ji ani není možné brát vážně. Pokud odhlédneme od přehlídky standardně klopotných vtípků, duchamorného mudrování a obmyslných výpadů ad personam, tito recenzenti se shodují především v rozpacích nad žánrovou nezařaditelností Novákova díla. Zabývat se knihou, která zklamává očekávání běžně spojovaná s románem a nevyhovuje ani nárokům kladeným na literárněhistorickou studii standardního střihu, je podle nich ztrátou času a pro všechny včetně autora by bylo lépe, kdyby takového neukázněného spratka vůbec nepřivedl na svět.

Několik knih, které u nás vyšly v poslední dekádě a sledují osudy vybrané umělecké osobnosti na širokém a proměnlivém pomezí faktografie a fikce, se přitom dočkalo velmi příznivého kritického ohlasu. Jejich autoři podobně jako Novák vytěžili dobové prameny i osobní svědectví, o něž opírají své srovnatelně rozsáhlé biografie. Přítomnost osvědčených a vcelku zručně zvládnutých stylizačních prostředků a postupů v jedné z nich dává srozumitelně najevo, že máme co do činění s uhlazeným produktem současného artového mainstreamu (Jan Němec: Dějiny světla); dýchavičná imitace takovýchto postupů (Martin Reiner: Básník. Román o Ivanu Blatném) či absence elementární stylistické i interpretační soudnosti (Marek Švehla: Magor a jeho doba) zase vysílají dostatečně nadějné signály, že kniha zájemcům bez zbytečných okolků poskytne požehnanou dávku bulvárně přitažlivého počteníčka – jen v případě Básníka trochu kontraproduktivně pozahaleného do roucha flikujícího čerstvě prošlé umělecké trendy. Žádná z této trojice knih se zjevně nevyznačovala ničím, co by jí mohlo výrazněji překážet v laskavém přijetí většinovou čtenářskou i recenzentskou obcí. Všechny tři vyhovují jak konzumentské touze po náhledu do soukromí celebrit, tak potřebě cítit se při četbě bezpečně a uvolněně – čtenář se opravdu nemusí bát, že by na něj některá z nich začala klást přemrštěné nároky, nebo ho dokonce postrašila něčím nečekaným.

Není divu, že v porovnání s těmito (a jim podobnými) favoritkami českého literárního provozu Novákova kniha o Kunderovi recenzenty irituje – vždyť člověk kolikrát pořádně neví, co si o ní má myslet a jak si její tvůrce to či ono vůbec představuje. Novákovy neuspěchané a důkladné popisy unavují a obtěžují mysl současného konzumenta, navyklého, že se o jeho pozornost současné literární produkty ucházejí těkavým kaleidoskopem informací natolik zběžně podaných a lhostejných k hlubšímu kontextu, aby je mohl bezbolestně pouštět z hlavy, jen co po nich sklouzne unuděným pohledem. Běžnému čtenáři Novákovy knihy tak zajisté mohou vadit „schválnosti“ znesnadňující při jejím více než osmisetstránkovém rozsahu už beztak náročnou četbu, jako jsou třeba nesčetné poznámky pod čarou, které důsledně evidují zdroj každé z představených informací, nebo některé kapitoly vytištěné bez autorova zdůvodnění kurzívou a působící tak jako zvláštní texty v textu. Čtenáře matou i tím, že obsahují zevrubné portrétní medailony několika výrazných postav, které s hlavní vypravěčskou linií Kunderova života souvisí jen docela volně (třeba Jan Zahradníček či Guillaume Apollinaire), jedna z nich v ní ale zase naopak zaujímá velmi významnou roli (Kunderův důvěrný přítel Ivo Pondělíček).

Rovněž „běžné“ kapitoly Novák zpravidla koncipuje jako tematicky soudržné jednotky, které svými popisnými názvy odkazují nejčastěji k jednotlivým Kunderovým dílům, jeho sociálním či charakterovým rolím (Esejista, Řečník, Očarovávač…) nebo význačným motivům jeho díla (Věrnost, Davová psychóza). Kapitoly jsou sdružovány do dvojic i vícečlenných cyklů prostřednictvím fabulační návaznosti nebo vzájemného tematického kontrastu. Hlavní chronologickou a biografickou linku, načrtnutou vypravěčským gestem jako putování za tajemstvím, dynamizuje Novák s hojným využitím flashbacků, odboček, dějových nápovědí a refrénovitých návratů, promyšleně zachází s vrstvením a konfrontací dílčích témat, pracuje s načasováním a postupným dávkováním informací, průběžně odhaluje klíčové motivy. Osvědčuje tak v plné míře svou fabulační dovednost a zběhlost v širokém rejstříku beletrizujících postupů.

Ústrojný rytmus Novákova vyprávěčství ale leckdy těžkne pod přemírou faktografických dat. Pokud Novákovi nad rukopisem někdo navrhl, že by radikální redukce kondici jeho textu velmi prospěla, a zkušený spisovatel tuto nejběžnější z dobře míněných rad z principu oslyšel, udělal chybu. Škrty by prospěly nejenom citacím dobových textů, občas neústrojně zbytnělým, ale třeba i některým pokusům o neotřelou ironii („Je otázkou, co Kundera při koncipování svého proslovu kouřil“ – tuší Jan Novák, jaká věta aspiruje na nejotřepanější repliku kterékoliv dnešní debaty na internetových fórech?).

I s touto výhradou platí, že Novák do svého textu s rozmyslem organizovaného na více úrovních beletrizujícími postupy dokázal rovněž funkčně integrovat rozsáhlou a pestrou mozaiku faktografických informací o Kunderově „životě a době“. Novákovy postřehy a glosy se rozhodně netýkají pouze třeba otřesných poměrů v komunistických lágrech na jedné straně a požitků vyhrazených zpovykaným prominentům ze Svazu spisovatelů na straně druhé, jak se rozhorlují recenzenti obviňující Nováka z černobílého vidění, nýbrž mapují pomocí trefných příkladů třeba také kupní sílu různých sociálních vrstev anebo úroveň běžných služeb. Žádný z progresivních historiků zaklínajících se dnes potřebou podávat „vyváženější“ či „objektivnější“ obrazy naší „socialistické všednodennosti“ však Novákův průkopnický počin zatím neocenil.

Standardním poznámkovým aparátem jsou v knize vybavena jak rozptýlená biografická data a svědectví Kunderových současníků, z velké části letmá a příležitostná, jimiž Novák nasvěcuje z mnohačetných úhlů fasety Kunderova charakteru, tak citace z Kunderových děl a dalších literárních zdrojů a archiválií, na jejichž základě Novák dospívá k věcně i argumentačně podloženým kritickým soudům. Formálně nerozlišující, možná i poněkud naivní, ale rozhodně osobitý autorský přístup k sourodému uchopení „životní“ a „literární“ látky se stal zřejmě hlavním impulsem k přezíravým komentářům těch odborně fundovaných recenzentů, kteří Nováka z hlediska jeho přínosu literární vědě ocejchovali jako bezvýznamného diletanta. Není pochyb o tom, že Novák se dokonale míjí s nároky současného akademického provozu a literárněvědnou kunderovskou bibliografii tak zajisté nerozmnoží další rutinně formalizovanou položkou. Avšak ohrnováním nosů nad Novákovými široce založenými rešeršemi a solidně odvedenou mravenčí prací, jejíž výsledky kromě jiného obohacují povědomí o všech etapách Kunderovy česky psané tvorby řadou doposud v podstatě neznámých textů, z nichž valná část rozhodně nespadá do kategorie pouhých kuriozit, si akademičtí recenzenti sami vystavili názorné vysvědčení o své předpojaté úzkoprsosti, která nemá nic společného se stavovskou ctí.

Skutečnosti neodpovídá ani jejich výtka, že Novák s vybranými úryvky Kunderových textů zachází jako extrémně naivní a nekompetentní čtenář, který prozaickou fikci šmahem pokládá za autobiografické svědectví a osobuje si na jeho základě právo vynášet nad autorem morální soud. Jan Novák o vztazích mezi životní empirií spisovatele a výslednou podobou jeho textů sice opakovaně uvažuje, rozhodně tak ale nečiní s nerozlišující naivitou, jaká je mu recenzenty podsouvána. Nabízející se analogie mezi sugestivní udavačskou scénou z Kunderova románu Život je jinde a z více zdrojů dosvědčeným činem Milana Kundery, který přivedl do mnohaletého vězení účastníka protikomunistického odboje Miroslava Dvořáčka, Jan Novák například představuje jako jeden z regulérních interpretačních přístupů k textu, nezaměňuje jej však s důkazním materiálem.

Jakožto profesního kolegu Nováka zaujalo Kunderovo přirovnání vlastní spisovatelské práce k výkonu sochaře, který motivy ze života vždy přehněte k nepoznání. Novákovi se příměr v Kunderově případě nejeví právě přiléhavý: soudí – možná poněkud unáhleně –, že Kundera ve svém díle postupuje spíše jako fotograf, který poměrně věrné snímky paměti řadí v proměněném sledu do alba příběhu. Na jiném místě Novák své přirovnání sám koriguje: Kundera prý svými texty po letech „vybarvuje reálný předobraz“, jímž může být určitá životní situace zachycená jakoby na dokumentární fotografii. Mohli bychom ovšem příměr dále rozvíjet v tom smyslu, že Kundera – a mezi spisovateli v tom jistě netvoří výjimku – své „dokumentární snímky paměti“ leckdy přeexponovává, přičemž z nich některou postavu třeba bez rozpaků odstřihne a jiné zase přimaluje čertovský jazyk.

Za dokonale falešný pokládáme tenor mnohohlasého sboru negativních recenzí, že Jan Novák s doklady o životě a díle Milana Kundery zachází účelově a manipulativním způsobem, aby proslulejšího kolegu mohl postavit vždy do co možná nejtemnějšího světla. Novák ve vztahu ke slavné osobnosti netrpí ani oslabenou kritičností, ani žárlivým nutkáním okopávat jí kotníky; snaží se jí porozumět v její unikavé složitosti a je dostatečně soudný na to, aby byl schopen věcně reflektovat fakt, že jeho snaha může i v lepším případě vést jen k provizornímu, nijak nezaručenému a snadno zpochybnitelnému výsledku. V případě, kdy se díky nemalému počtu hodnověrně doložených a navzájem se podporujících a doplňujících svědectví určitý, třebas ne právě lichotivý rys Kunderovy osobnosti vyjevuje jako dominantní, ovšem nepokládáme za vzor věcné reakce obvinit z nízkých pohnutek toho, kdo tato svědectví sesbíral a pokusil se o jejich přesvědčivou interpretaci.

Tím samozřejmě netvrdíme, že každý z Novákových interpretačních pokusů pokládáme bezvýhradně za ten nejlepší z možných. Nesdílíme například Novákovu fascinaci Pondělíčkovou diagnózou Milana Kundery coby exemplárního váhavce (v psychologově žargonu „kunktátora“). Když se kupříkladu na Kunderu středoškolský spolužák po letech obrátí s prosbou, zda by etablovaný spisovatel nemohl něco podniknout pro vězněného Jana Zahradníčka, Kundera nezaváhá ani sekundu a žadatele bryskně odmítne. Jako určující rys Kunderovy osobnosti vnímáme spíše jeho mimořádnou zdatnost sociální orientace v pokřivených podmínkách komunistického režimu. Slovy jednoho z pamětníků spisovatelových aktivit v padesátých letech, Kundera „vždycky věděl přesně, co říká, kam chce a co chce psát, jak na to budou reagovat, kde si má co dovolit [...]. Vždycky měl podrobnej program.“ Milan Kundera se bezpochyby v leckterých situacích nerozhodoval snadno; měl však pozoruhodně vytříbený smysl pro to, aby svým rozhodnutím nejenže neohrozil, ale vždy spíše ještě upevnil svůj společenský status, vysoce privilegovaný nejpozději od počátku šedesátých let.

Před několika lety vyvolala historička Muriel Blaive jistou mediální pozornost svým sebevědomým tvrzením, vycházejícím ze studia pramenů v archivech bezpečnostních složek, které prý jednoznačně dokazují, že komunistický režim nebyl ze své podstaty represivní (jak by dnes Čechům chtěli namluvit „primitivní antikomunisté“), neboť v Československu mezi lety 1948 a 1989 „mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání“. Na počátku sedmdesátých let se Milan Kundera stal přímo zářným příkladem vyjednávání s představiteli bezpečnostních složek (zdvořile děkovným dopisem se tehdy obrátil i na ministra vnitra Obzinu), u nichž se poté, co se výslovně distancoval od exponentů pražského jara i od rodících se samizdatových aktivit, domohl výrazně nadstandardních podmínek svého odchodu do exilu. Je jen s podivem, že Muriel Blaive vzorně přičinlivému Kunderovi za excelentní potvrzení její hypotézy o režimu prosvětleném duchem vzájemného dialogu ještě nevystavila písemnou pochvalu.

Ani nejvstřícnější interpreti Kunderova díla nemohou dost dobře přehlédnout specifický způsob, jakým jsou v jeho prózách pojednávány ženské hrdinky; za povšimnutí ovšem stojí, kolik z nich nevnímá Kunderovu zálibnou degustaci ženských postav ponížených na zmanipulovaný erotický objekt jako něco problematického. Trefnou Novákovou charakteristiku v tomto směru přešli recenzenti jeho knihy bez zájmu, ocitujeme ji proto alespoň zde: „V bludišti žen nemá Kundera nejmenší soucit či sympatie, v bludišti žen pro něj existují jenom krásky, sloužící jako prostředky k realizování jeho erotických rozmarů a k rozvinutí témat, nad nimiž se on sám dojímá.“ V zájmu vyváženého hodnocení dodávám, že mimo jiné i z těchto důvodů nesdílím Novákův obdiv ke Kunderově povídce Falešný autostop. Pramalý soucit či sympatie Kundera ostatně obecně projevuje k slabším a znevýhodněným postavám, třeba k těm, které v podmínkách represivního režimu neumějí tak dobře chodit a na „vyjednávání“ s jeho bezpečnostními složkami zřejmě nemají ten správný žaludek. V spisovatelově karikující optice se pravidelně proměňují v trapně somnambulní zjevy, počínaje kádrově postiženým antihrdinou povídky Zvěstovatel přes fanaticky blouznivého křesťana Kostku v Žertu či netaktního disidentského otrapu v Nesnesitelné lehkosti bytí až třeba po přímo k popukání směšného popletu, proskribovaného entomologa Čechořípského v románu Pomalost.

Nad slavnými i pozapomenutými Kunderovými texty Jan Novák průběžně vynáší řadu hodnotících charakteristik, z nichž přinejmenším některé se vyznačují lapidární trefností („O sporech dědických je výborně koncipovaný a vypracovaný esej o naprosto triviální pravdě“). Občas přitom Novák objevuje Ameriku, což by vadilo méně, kdyby její pravé objevitele nepřecházel mlčením. Neuralgické body Kunderových povídek či odborné práce Umění románu již v šedesátých letech průkopnicky a s pronikavou prozíravostí vystihl Jan Lopatka, kterého Jan Novák nikde necituje; stalo se tedy zřejmě jen čirou náhodou, že jeho soudy ty Lopatkovy v lecčem podstatném nutkavě připomínají. Zdá se, že i některé další relevantní tituly kunderovské debaty se Novák ve své knize rozhodl prostě ignorovat – například příspěvky Adama Drdy a Jaroslava Formánka v Revolver Revue č. 100/2015, které vyčerpávajícím způsobem zmapovaly tuzemské i zahraniční ohlasy na „kauzu Dvořáček“, jíž přitom Novák ve své knize věnuje desítky stran. Pokud tak učinil z jakéhosi principu, nedokázal jsem mu porozumět. Vzhledem k dosavadnímu průběhu debaty o dotyčné kauze se mi ostatně jeví příznačné, že zrovna tyto metodologické capriccie Novákovi žádný z recenzentů jeho knihy nevytýká.

V každém případě nepochybuji ani v nejmenším o tom, že Novákovu knihu nebude moci v budoucno obejít nikdo, kdo bude chtít v debatě o životě a díle Milana Kundery seriózním způsobem pokračovat.