V slavném satirickém románu Kulhavý ďábel, jehož definitivní verzi vydal francouzský spisovatel Alain-René Lesage roku 1726, odkryje ďábelský služebník střechy všech madridských domů, aby svému pánovi předvedl slabosti a neřesti jejich obyvatel, zpravidla skrývané před všetečným lidským pohledem. Fiktivní přispěvatelka a vydavatelka časopisu Neviditelná (Die Unsichtbare), jednoho z prvních společenských týdeníků, který vycházel v Praze (jeho redaktorem a hlavním přispěvatelem byl ve skutečnosti pražský úředník a příležitostný dramatik Johann Josef Nunn), napsala roku 1770 v úvodníku prvního čísla, že četba Kulhavého ďábla v ní probudila vášnivé přání nalézt prostředek, jenž by ukojil její „typicky ženskou“ zvědavost a odhalil jí nejskrytější myšlenky všech lidí. Jakýsi snem zrozený mág jí pak vskutku daruje „kapky“, které ji učiní neviditelnou a zároveň ji vybaví schopností nahlédnout do kteréhokoliv lidského nitra. S pomocí kouzelných kapek se teď „neviditelná spisovatelka“ hodlá vydávat do světa na „neviditelné výpravy“, z nichž bude svým čtenářkám i čtenářům přinášet zábavné a poučné „satiry“ o svých současnících psané veršem i prózou.
Pražská spisovatelka Sylvie Novak, hrdinka a vypravěčka románu Petry Hůlové Nejvyšší karta (Argo 2023), soustavně přesvědčuje čtenářky a čtenáře prostřednictvím svých rozličných, zpravidla vyhroceně trapných a modelově tísnivých zážitků, že život jí dal a dává pořádné kapky. Díky tolika prožitým, povětšinou trpkým zkušenostem a břitkému intelektu jí je zpravidla hned úplně jasné, co si ve skutečnosti myslí a o co usilují další, především mužské postavy, jejichž pokrytecké hrátky Sylvie průběžně demaskuje ironizujícími glosami. V rámci satirického obrazu zalidněného kromě Sylviiných potomků a bývalých či potenciálních partnerů zejména příslušníky domácí literární scény (dvě posledně jmenované skupiny se nemalým dílem překrývají) nešetří ani sebeironií, například když vykresluje, jak na chvilku vypadne z role hláškující drsňačky a všem dosavadním zkušenostem navzdory se dokáže zase jednou bezhlavě zamilovat. Postupný úbytek důstojných příležitostí k zmatkům srdce přitom Sylvie napořád definuje jako kruciální křivdu ženského údělu: „Pro muže jsem jako žena toužící po lásce neviditelná bez ohledu na to, jak vypadám, i na to, co mám za sebou.“
Sylvie mimoděk potvrzuje chiméričnost věkovitého snu spisovatelek a spisovatelů se satirickou ambicí vykreslit ostrý a nepřikrášlený obraz svých současníků a sám přitom zůstat v roli nezúčastněného a nepošramoceného pozorovatele. Pro hrdinku, která s portrétovanými postavami sdílí jeden románový prostor, není „neviditelnost“ abstraktním ideálem vševidoucí a vševědoucí perspektivy, ale konkrétní, osobní a zraňující zkušeností. Bojuje s ní mimo jiné úsilím být viděna právě jako spisovatelka, což pro ni mimo jiné znamená být reflektována sice skomírající, ale stále ještě svým způsobem vlivnou svitou sebestředných a natvrdlých kritiků, producírovat se před pramálo empatickými a leckdy ukázkově vyšinutými návštěvníky veřejných čtení a přijmout pravidla hry na pět minut slávy v povadlé televizní debatě.
S tím vším je protřelá profesionálka Sylvie po několika dekádách úspěšné kariéry stoicky smířená – anebo, pokud její postoj pojmenujeme méně vstřícnými slovy, nechává se tím vším už víceméně apaticky vláčet. Z navyklého stereotypu ji vykolejí rozhořčený atak vlastních dospívajících děti, dotčených a zraněných matčiným obrazem, který vyčítají z jejích juvenilních deníkových záznamů. Sylvie z devadesátých let minulého století se jim v nich jeví jako mladistvá oběť bezskrupulózního sexuálního predátora, jímž byl podstatně starší, veřejně oslavovaný spisovatel s disidentskou aurou. Sylvie se s takto neúprosným soudem odmítá ztotožnit; svou osobní historii vnímá jako složitější, dávno uzavřenou, a především privátní a nepřenosnou zkušenost. Tři tematické okruhy, asi nejhojněji vytěžované současnou českou literaturou a filmem i dalšími uměleckými oblastmi, totiž „vyrovnávání s naší nedávnou minulostí“, „mezigenerační konflikt“ a „toxický partnerský vztah“, Hůlová prostřednictvím svých postav modeluje a splétá v jejich „problematické nejednoznačnosti“ se zručností, jakou jí řada neméně ambiciózních, ale méně viditelných domácích spisovatelek a spisovatelů může jedině závidět. Status pozoruhodné prozaičky či pozoruhodného prozaika dnes nebývá už ani v mainstreamových kulturních rubrikách přiznán jen tak leckomu, kdo píše o kontroverzních tématech – o těch dnes už totiž píše úplně každý. Je třeba o nich zároveň psát způsobem, který je v i dotyčných médiích rozpoznán jako dostatečně čitelný a zároveň vyhodnocen jako provokativní – a to se Hůlové, nikoli poprvé, vcelku podařilo. Komplikovaná a bolestná témata, která jsou momentálně nejvíc trendy, dovede pojednat způsobem, který šikovně podtrhne jejich obecně uznávanou bolestnost a komplikovanost, a zároveň názorným způsobem deklaruje svůj v něčem nevšední, ozvláštňující postoj, který vždy aspoň někdo zavnímá jako hozenou rukavici. Nejvyšší karta tak rozpoutala předvídatelnou a úhledně rozvrženou „rozpravu“, v níž například jedna recenzentka či účastnice panelové debaty varuje před literární postavou, která pod pláštíkem feministických proklamací de facto posluhuje patriarchálním předsudkům, zatímco druhý posuzovatel toto varování samozřejmě plně respektuje, byl by ale přece jenom rád, kdyby názory Petry Hůlové nebyly automaticky ztotožňovány s názory její románové postavy. Takto konstruktivně rozehranou partii po několika málo týdnech v českém literárněmediálním rybníčku vystřídalo srovnatelně pronikavé a inspirativní plácnutí do vody – tentokrát vyvolané otázkou, zda novinka Aleny Mornštajnové je, či není plagiátem.
Na otázku, zda spisovatelka jako Petra Hůlová má zapotřebí takovéto pokleslé strategie k zachování trvale udržitelné viditelnosti na knižním trhu, zná ovšem nejlepší odpověď ona sama – pokud si ovšem ještě vůbec otázky tohoto druhu klade. Co do míry taktizování, jak vyjít vstříc čtenářské poptávce, si každopádně Nejvyšší karta nezadá třeba s anonymně publikovaným prozaickým debutem (poskládaným z původně blogerských příspěvků) Žena filmového kritika, jenž se před pár lety dočkal nominace v soutěži Magnesia Litera. Titulní, v tomto případně doslova neviditelná hrdinka monotematické satiry průběžně komentuje s okázale stoickým sarkasmem „typicky mužské“ vlastnosti svého partnera v jejich širokém rejstříku od více či méně roztomilých návyků přes poněkud protivné zlozvyky až k počinům, jež by si méně trpělivá a silná povaha mohla vyložit jako žádost o rozvod. Spekulace, kdo je autorkou či autorem tohoto díla, tvoří nedílnou součást čtenářského zážitku; úvahami „kdo je kdo“ si může krátit čas i čtenář Nejvyšší karty, která sice ani zdaleka není románem klíčovým, ale v němž jsou stěží přehlédnutelné některé, zajisté jen čistě náhodné podobnosti mezi literárními postavami a osobami z české literární scény, případně i literárními postavami z pera jiných autorů („stydlivá studentka“ Ema například až křiklavě připomíná tucet Vieweghových postav). Strategie utajené Ženy filmového kritika je asi spontánnější či „naivnější“ a díky tomu o poznání radikálnější než strategie Petry Hůlové, ta je ovšem zase neporovnatelně dovednější spisovatelkou a informace naznačující, kdo by případně mohl být považován za koho, v textu dávkuje s obezřetnou rafinovaností, takže čtenář, kterého luštění takovýchto hádanek láká a naplňuje, si tu koneckonců přijde na své.
Jistou rafinovanost obvykle přisuzovanou „vyšší“ literatuře Hůlová signalizuje především tím, že její příběh se odehrává v blízké budoucnosti, konkrétně v roce 2025, kdy bude s definitivní platností uznán a příslušnými zahraničními institucemi velkoryse oslaven polský původ kronikáře Kosmy. Docela nápaditě Hůlová zachází s alternativní blízkou budoucností i prostřednictvím dalších motivů, když například jako čerstvou novinku zmiňuje „přístup k neomezenému množství nových knih za jednotný předplatitelský paušál“. Rizika spjatá s touto finesou jsou ovšem zjevná: o vývoji aktuální války na Ukrajině ani o nejnovějších dopadech umělé inteligence na uměleckou tvorbu nám Sylvie Novak nic neprozradí. Petra Hůlová možná pokládá v rámci svého románového světa podobné lapsy za podružné; jako podstatný, tímto způsobem ulehčený úkol pro čtenáře může vnímat, aby opravdu nepřehlédl, že v Nejvyšší kartě je hlavním tématem uplývání „času, který nelze vrátit zpět“. Sylvie Novak si nic neuvědomuje s větší palčivostí, než že proměny jejího těla a duše jsou nevratné a nenapravitelné – stejně jako proměny média, v němž se donedávna cítila doma a kterému náhle přestává rozumět podobně jako svým dětem s jejich apkami, vášní k eticky vyargumentovaným nákupům a fascinující sebevědomou jistotou, „kde končí jejich nikde nekončící práva“.
Nejvyšší karta se nabízí k četbě jako rutinní sezónní satira „literárního provozu“ a s ním souvisejících, zneklidňujících proměn současného světa. Stejně dobře možné a snadné je knihu číst jako melancholickou meditaci hrdinky, která dospívá k vskutku převratnému poznání, že je těžké brát věci tak, jak jsou, a proti svému veřejně deklarovanému přesvědčení si připouští, že bohužel někdy to jinak nejde. Snad o něco méně se nabízející, ve výsledku však jen nemnoho podnětnější je číst knihu Petry Hůlové jako román především alegorický, jehož protagonistka symbolicky ztělesňuje uměleckou literaturu, „jak jsme ji znali“ a jak ji nepřestáváme milovat, která se v našem současném světě snad ještě ne zcela nevyhnutelně, ale čím dál tím zřetelněji stává „neviditelnou“. Sylvie Novak trpí mimo jiné nejistotou, jak dalece se na takovém vývoji sama ochotně podílí a nakolik má ještě chuť a vůli se mu svým dílem vzepřít. Po četbě Nejvyšší karty i některých nedávných publicistických projevů Petry Hůlové je těžké zbavit se dojmu, že pro ni tato volba už přestává být dilematem.