Jan Němec prokázal volbou hrdiny svého životopisného románu Dějiny světla (Host 2013) nadprůměrnou inteligenci v oblasti strategického rozhodování. František Drtikol zemřel bezpečně dávno, takže detailní zmapování jeho privatissim, prezentovaných jako projevy tvůrčího zápasu, okatě vybočuje z řady dnes tak populárních rychlokvašných „svědectví“, ať už se tyto voyeuristické pomůcky navenek tváří jako pietní sborník, nebo třeba jako prozaický experiment, sepsaný vyvoleným médiem zvěčnělého umělce. Zároveň je ovšem Drtikol i v širší veřejnosti známý a oceňovaný coby autor vysoce stylizovaných a minimálně retušovaných fotografických aktů, prodávaných dokonce i na amerických aukcích za velmi zajímavé ceny, a tak může být dodnes také vítaným hostem na stránkách lifestylových magazínů; z jeho současníků se s ním co do popularity může měřit snad jenom Alfons Mucha – a o tom už ovšem životopisný román existuje. Nikdo tedy nepochybuje o tom, že František Drtikol byl nevšední osobností, a kdyby odlesk jeho umělecké slávy dopadl i na Němcův román, který svým tématem zaplňuje významnou mezeru na knižním trhu, z Dějin světla by se mohl stát úspěšný pandán dejme tomu Žízně po životě.
Němcovy ambice jsou ale zřetelně vyšší. Nelze než znovu pochválit spisovatelovu inteligenci svého druhu: Jan Němec si velmi dobře uvědomuje, že psát dnes jako Irving Stone znamená riskovat výsměch. Autor pretendující dokumentární znalost všeho, o čem se rozervaný tvůrce bavil se svými blízkými, nebo dokonce co se mu v jeho tragickém osamění honilo hlavou, se nevyhnutelně předvádí jako někdo, kdo se v géniovi vyzná lépe než on sám. Němec se podezření, že podléhá této domýšlivé stylizaci, brání nasazením dvojitého zcizovacího efektu. Protagonistův vnitřní monolog se odvíjí v druhé osobě singuláru (a sebesofistikovanější argumentace, co všechno tento mluvnický tvar může znamenat, nezastře fakt, že na bezmála pěti stech stranách textu působí především jako manýra), dialogy jsou zbaveny běžných formálních znaků přímé řeči, a vytvářejí tak důvěrně známou sémantickou krajinu ve stylu Cormaca McCarthyho. Takové stylistické prostředky jsou dostatečně silným signálem pro čtenáře, který chce mít jistotu, že nečte „běžnou“ biografii, ale slovesné umělecké dílo na úrovni v současnosti etablovaných formálních výbojů.
Kromě strategické inteligence zasluhuje uznání Němcova píle. O Drtikolových životních peripetiích, ale i rozličných dobových kontextech se tu dozvídáme snad vše, co bychom mohli vyčíst ze seriózního biografického náčrtu či třeba ze solidní disertační práce. Na úroveň románového tvaru je zde tato dokumentární faktografie povýšena kromě stylistických prostředků vyprávěním o dlouhé řadě setkání, v nichž defilují Drtikolovi rodinní příslušníci, umělečtí a životní učitelé, přátelé a odpůrci (ztělesnění, jak už to tak v životě chodí, nezřídka jednou osobou), osudové ženy, pozoruhodné umělecké a veřejné osobnosti i všelijaké obskurní figurky; ti všichni říkají, co si myslí, přičemž osoby Drtikolovi blízké se často vyjadřují jazykem blízkým jazykové normě současného mediálního šumu, zatímco osobnosti, které měly myšlení a tvorbu v popisu práce, mluví často jak kniha (a zároveň průběžnými signály hovorové žoviality signalizují, že jsou přece jenom také lidmi z masa a kostí). O umělecké tvorbě a smyslu života je toho v této próze dohromady řečeno velmi mnoho a je třeba Němcovi přiznat, že formální zručnost, s níž jsou všechny ty řeči fixovány v soudržnou prozaickou kompozici, je v kontextu současné české literatury přinejmenším mírně nadprůměrná: opulentně aranžované, didakticky názornými detaily prosycené scény z nejrůznějších dobově a sociálně determinovaných prostředí se tu proměňují jak na varieté, a z jedné do druhé přitom pokaždé proklouzne nepřehlédnutelný výběr návratných symbolů a zamyšlených replik.
Paradoxním výstupem Němcova nesporně inteligentního a zručně realizovaného projektu je ovšem román o umělci, který svůj život zasvětil nejistým a nezajištěným tvůrčím krokům i duchovním experimentům, občas ústícím v slepých uličkách či žalostných pošetilostech – „o tom všem“ Němec ve své knize píše, a přitom je jeho román po všech stránkách sázkou na jistotu.
Bubínek Revolveru 7. 7. 2014
Nechtěný paradox tvorby
Posledních 10