V závěrečném ročníku Šaldova Zápisníku se nachází dodnes zarážející svědectví o tom, jak lehkovážně dokáže respektovaný vzdělanec naložit s posledním přáním svého přítele. Spisovatel, právník a sociolog Emanuel Chalupný zveřejnil po Šaldově smrti roku 1937 v jeho Zápisníku ukázky z testamentu, v němž jej F. X. Šalda instruoval coby vykonavatele své poslední vůle mimo jiné těmito slovy: „Můj pravý život je uložen v mém díle, jen hlupáci a duševní ubožáci mohou se domnívat, že je v korespondenci. Přítele prof. Chalupného prosím, aby všemi silami zabraňoval uveřejňování mé důvěrné korespondence. Z ostatní korespondence zcela výjimečně ať připustí publikování jen listů všeobecného rázu myšlenkového nebo básnického [...]. Ostatní náleží ohni; a prosím prof. Chalupného, aby jej krmil co nejštědřeji.“



Na následujících sedmdesáti tiskových stranách Zápisníku profesor Chalupný bez jakéhokoliv komentáře publikoval výbor z Šaldových dopisů šesti adresátům; své rozhodnutí zveřejňovat tyto i další dopisy F. X. Šaldy bez ohledu na jeho poslední vůli se pokusil zdůvodnit teprve o čtyři roky později argumentem o nadřazenosti „obecného kulturního zájmu“. Řadě editorů menších i rozsáhlejších výborů z Šaldovy korespondence tím do budoucna bezpochyby ulehčil rozhodování, zda ty či ony dopisy spadají do rubriky „zcela výjimečně“. Třicet let po Šaldově smrti se čtenáři konečně dočkali i obsáhlého výboru z jeho korespondence s Růženou Svobodovou; editorka svazku Tíživá samota Jarmila Mourková se opřela o citaci Chalupného argumentu a dále zdůvodnila rozhodnutí publikovat výbor nejdůvěrnějších listů úmyslem poskytnout čtenáři „důkaz, že silný, upřímný a opravdový cit nelze zdiskreditovat jeho zveřejněním“.

Rovněž korespondence Milady Součkové, jejíž výbor vyšel (jako dovětek k dvanáctisvazkovému souboru spisovatelčina díla, jež v letech 1995–2009 vydalo nakladatelství Prostor) v knize Élenty. Dopisy přátelům 1942–1982 (uspořádali Zuzana Říhová, Kristián Suda a Richard Štencl, Prostor 2018), poskytuje jisté svědectví o silném a opravdovém citu. Jeho stopy však je třeba trpělivě hledat mezi mnoha všedními řádky, přičemž výsledný nález je nakonec vlastně docela nepřekvapivý a postrádá sebemenší nádech senzačnosti. Svůj názor na význam korespondence v celku spisovatelova díla ostatně Milada Součková lapidárně vyjádřila příležitostnou poznámkou: „Žádný spisovatel by neměl psát dopisy, jsou z toho jen ostudy.“ Žádnému z osmi v knize zastoupených adresátů Součková nepsala listy s milostným obsahem. Její korespondence neobsahuje ani takřka žádná sdělení důvěrnějšího rázu; tragického osudu svého dávného partnera Zdeňka Rykra se Součková například dotýká jen mimoděk několika letmými a zdrženlivě laděnými poznámkami. Mezi osmi v knize zastoupenými konvoluty dopisů vynikají relativně neformálním laděním listy adresované Jindřichu Chalupeckému či Ladislavu Radimskému, jejichž tón lze vcelku charakterizovat jako kolegiálně přátelský s občasným přídechem kamarádské žoviálnosti, jímž jen ve vzácných případech probleskne náznak sebeironické koketérie.

Jak shrnuje Kristián Suda v hutném úvodu, editor dopisů Milady Součkové nestojí před dilematem, zda vůbec, nebo kdy a do jaké míry je eticky přijatelné publikovat dopisy či pasáže vynášející na světlo pisatelova privatissima; listy takového rázu Součková po sobě zdá se vůbec nezanechala. Otázka v jejím případě stojí spíše tak, zda má vůbec smysl zveřejňovat dopisy, které se vyznačují vzhledem k uměleckému formátu své pisatelky až překvapivě tuctovým slohem a z největší části jsou věnované praktickým záležitostem každodenního provozu, jaké jsme dnes zvyklí řešit pomocí mailu či textových zpráv. Na adresáty svých dopisů se Součková zpravidla obrací jako na rádce či podporovatele v souvislosti s tvorbou a publikací svých literárních textů. Životopisec Milady Součkové by si tu snad mohl posloužit vcelku skrovným počtem roztroušených informací, jež poněkud osvětlují autorčinu pouť od záměru k slovesnému tvaru i zpravidla klopotnou štrapáci od dokončení textu k jeho knižní publikaci. Převážně pragmatického rázu svých dopisů si je Součková vědoma, v jednom z listů Chalupeckému jej ostatně glosuje: „S hrůzou si uvědomuji, že celý můj dopis jsou jen samé věci, které na Vás chci.“

Leitmotivem dopisů jsou opakující se stesky na každodenní úděl, jež se svým obsahem nijak neliší od těch nejobvyklejších nářků všech smrtelníků: pisatelka má spoustu práce a málo času, trápí ji finanční problémy, chřipka a další choroby, opakovaně naráží na všemožná „nepochopení, ústrky, překážky“ – těmito slovy se roku 1946 svěřuje Romanu Jakobsonovi, jehož dlouhodobé podpory si velmi váží, což ji ovšem nezabraňuje, aby v dopise Jindřichu Chalupeckému vyjádřila svůj podiv nad jistými zvláštnůstkami Jakobsonova charakteru. Světoznámý filolog však z jejích listů vychází o poznání lépe než takový F. X. Šalda, „hrozný, i když velmi nešťastný člověk“, neboť kupříkladu s dílem Jaroslava Vrchlického, v očích Součkové největšího českého básníka, provozoval nepěkné „lumpárny“. O svých literárních a uměleckých preferencích či animozitách se Součková nezmiňuje nijak často; její příležitostně projevované názory nás sice mohou na okamžik zaujmout určitou nekonvenčností – Beckett i Kafka jsou třeba z jejího pohledu spíše nedozrálými talenty a Jiří Kolář sklízí nezasloužený úspěch s „mokrými hadry“, zatímco slova uznání Součková nachází pro prózy Jacka Londona nebo Ignáta Hermanna a roku 1981 se dokonce s jistým pochopením vyjadřuje o básních Karla Sýse –, k hlubším úvahám nás ale její soudy bohužel nenasměrují, neboť se zpravidla vyznačují řídkostí argumentů.

Z průměru korespondence svým naladěním vyniká zejména dopis, který spisovatelka roku 1952 zaslala Ladislavu Radimskému a v němž se naléhavě domáhá důstojnějšího zastoupení na stránkách připravovaného exilového periodika. Milada Součková naprosto nepochybuje o uměleckých hodnotách své literární tvorby, která však doposud nebyla adekvátně doceněná; „snažte se mně porozumět a nezříkejte se toho pomáhat mně“, apeluje na svého adresáta, jemuž také výslovně sděluje to, čeho se čtenář na základě ostatních dopisů může jenom domýšlet: „pro mě je literatura a moje práce věcí zásadní“. Tato skutečnost sice více či méně „samozřejmě“ vyplývá z veškeré publikované korespondence (o tom, že Součková se neupíná jen na vlastní literární tvorbu, pozoruhodně svědčí zejména její věcné redakční připomínky k rukopisům básní Gertrudy Gruberové-Goepfertové); s takto přímým vyznáním se však v jejích dopisech setkáváme jen ojediněle.

Milada Součková si přitom o údělu exilové spisovatelky, která neslevuje ze svých strmých uměleckých nároků, nedělá žádné iluze. Uvědomuje si, že žije „jak ten svatej na tom sloupu v poušti“, a s ohledem na své životní perspektivy se nejednou představuje jako „ubožák“ – humor, do nějž se takovéto charakteristiky snaží zaobalit, nepostrádá trpkou příchuť. V roce 1955 má jasno: „Ano, jednou to přijde. Ta krásná doba, kdy zas bude možno svobodnému člověku žít doma. Ale ne pro nás.“ A jasno má i v tom, že v její situaci – a ovšemže i v každé situaci kteréhokoliv člověka – se nenabízí jiná důstojná možnost existence, než jakou je věrnost sobě. „Vím, jak je to bolestné a ponižující bez možnosti publikování, ale horší je psát špatně, to je beznadějné,“ konstatuje v jednom z dopisů Jiřině Haukové; v kontextu slovesného díla Milady Součkové tato jediná věta vyznívá s věrohodností a naléhavostí, která zdánlivě okrajové knize její korespondence dává dobrý smysl.