Článek Adama Hradilka a Petra Třešňáka Udání Milana Kundery (Respekt č. 42/2008, online zde) vyvolal mediální debatu svou razancí a délkou trvání ojedinělou snad i v mezinárodním kontextu, svou úrovní v mnohém až obludně příznačnou pro kontext domácí. Nebudeme na tomto místě opakovat již mnohokrát představená fakta ani ve zkratce parafrázovat vše, čím k debatě přispěli autoři a spolupracovníci Revolver Revue, a odkazujeme zainteresovaného čtenáře na příslušné, on-line dostupné texty z let 2014, 2016, 20172018a, 2018b, 2019, a na Revolver Revue č. 100/2015 se stostránkovým tematickým blokem věnovaným „Kauze Kundera“, v ukázkách představeným zde.

Jiří P. Kříž, editor antologie textů Český spor o Milana Kunderu (Galén 2021), se ve svém závěrečném komentáři nazvaném „Co s minulostí – po česku. Místo doslovu a ediční poznámky“ o žádném z těchto příspěvků ani o relevantních faktech v nich představených nezmiňuje. Své stanovisko ke kunderovské debatě prezentuje vesměs afektovaně obraznými formulacemi, v nichž se věcné argumenty poněkud ztrácejí („Každý, kdo chodí Žižkovským tunelem a Thámovou ulicí směrem k Vltavě, cítí kolem smrádek laciné, pro Milana Kunderu v Čechách však smrtelně zraňující, zničující dezinformace.“). Z Křížem deklarovaných kritérií výběru více než čtyř desítek textů v antologii (znovu) otištěných („bylo mně jasné, že [...] bude třeba vrátit se až do roku zlobné občanské popravy Kundery“) nicméně vcelku zřetelně vyplývá, že editorovi by výše připomenuté příspěvky z Revolver Revue nejspíš nezapadaly do takového mediálního obrazu Milana Kundery, jaký romanopisci apriorně nakloněná část debatérů už po léta vytváří a obnovuje svými starostlivými retušemi. Až potud je vše jasné a o Českém sporu by nebylo třeba ztrácet řeč.

Bezskrupulóznost, s jakou Jiří P. Kříž překračuje psaná i nepsaná pravidla jak pro názorové debaty vedené v tištěných médiích, tak pro ediční přípravu tištěných antologií, však v této knize dosáhla takové míry, že je nevyhnutelné na ni alespoň ve stručnosti upozornit. Nejde zdaleka jen o řekněme formální nepořádek v položkách, jako jsou medailony zastoupených autorů, bibliografické údaje a vůbec adjustace zařazených textů (odpovědným redaktorem knihy je Jan Šulc).

Kříž například sugestivně tvrdí, že jen málokdo „na vlastní oči četl“ policejní dokument z roku 1950 zaznamenávající – podle Kříže nevěrohodně – Kunderovo udání, a pochvaluje si, že je v jeho antologii konečně v úplnosti reprodukován, a to na str. 29. S inkriminovaným dokumentem se v této podobě ve skutečnosti mohl a může seznámit každý, kdo si otevře výše zmíněnou Revolver Revue č. 100/2015, a to na str. 32. Dále Kříž třeba uvádí, že „účast“ v jeho antologii „odřekli jen dva pozvaní“. To, že jedna z „pozvaných“, Radka Denemarková, z „osobních důvodů“ nesouhlasila s přetištěním svého rozhovoru, poskytnutého několika zahraničním médiím, jej ovšem velmi „mrzí“, neboť v něm obsažená úvaha je „nenahraditelná“ (což Kříž podtrhne i následným chvalozpěvem na autorčinu literární a divadelní tvorbu), a tak z ní – osobní důvody sem, osobní důvody tam – jakoby mezi řečí ocituje souvislé pasáže o rozsahu půldruhé tiskové strany. Radka Denemarková a Daniel Konrád (jehož recenzi Kříž sice nevykrádá, ale alespoň si veřejně zaspekuluje, že autor její přetištění odmítl z nějakých temnějších pohnutek, než jaké uvedl ve vzájemné korespondenci) měli nakonec štěstí (?) v tom, že s nimi editor alespoň komunikoval. Mezi mnou a Jiřím P. Křížem naprosto žádná komunikace neproběhla a o tom, že v Českém sporu je bez mého souhlasu přetištěna má recenze na knihu Jana Nováka Kundera. Český život a doba, jsem se dozvěděl až ze dvou výtisků, bez jakéhokoliv průvodního komentáře a nikoli na mou adresu zaslaných do redakce.

Je možné, ba pravděpodobné, že Jiří P. Kříž na svém jednání nespatřuje vůbec nic problematického. Na základě dosavadních zkušeností s průběhem kunderovské debaty si dovedu představit i různé pravděpodobné reakce Křížovy, případně s ním souznějící části „kulturní veřejnosti“ (třeba: autor Revolver Revue by přece měl být rád, že se v antologii objevil i jeho příspěvek, a kniha je tak „vyváženější“). Pokud jsem na nějaký z případných ohlasů zvědavý, tak snad jedině ze strany Českého PEN klubu. Kříž totiž jedním ze svých šroubovaných vyjádření budí neurčitý dojem, že PEN klub jej sestavením antologie buďto pověřil, nebo její vznik alespoň inicioval. Pokud tomu tak doopravdy je, docela by mě zajímalo, jak je PEN klub s výslednou podobou knihy spokojen, a zda necítí žádnou potřebu vyjádřit se ke Křížovým „editorským“ praktikám.