Před pěti lety Adam Drda v Bubínku Revolveru (Když vlast zaplaví slavného rodáka nezměrnou láskou, 23. 4. 2014) postřehl, že ani veskrze oslavný tón, v němž se nesla naprostá většina textů publikovaných ku příležitosti 85. narozenin Milana Kundery, nedokázal rozptýlit chmury řady gratulantů, kteří český národ pokárali – někteří z nich opakovaně – za to, že jubilanta nemiluje tak, jak by si zasloužil. Nedostatečně projevovanou lásku by podle nich snad bylo možné alespoň zčásti odčinit kajícnou omluvou za zlovolnou kampaň, kterou měl roku 2008 rozpoutat historik Adam Hradilek tím, že v časopisu Respekt s redaktorem Petrem Třešňákem zveřejnil a komentoval nalezený policejní záznam z roku 1950. Adam Drda ve svém příspěvku shrnul, co tento archivní dokument průkazně dokládá: „Milan Kundera v roce 1950 způsobil svým disciplinovaným, loajálním prorežimním chováním to, že byl zatčen slušný člověk Miroslav Dvořáček, kterému tak zničil podstatnou část života.“ A zároveň tamtéž připomenul pravidla veřejné debaty, jejichž dodržování by sice mělo být v otevřené a zdravě fungující společnosti samozřejmým konsensem, v našich současných poměrech je však bohužel nutné je neustále znovu vysvětlovat a hájit: každá „kauza“, zde tedy například to, „co přesně Milan Kundera provedl, proč to udělal, jestli věděl, k čemu to povede atd.“, se samozřejmě může stát mezi nositeli různých názorů předmětem kritické rozpravy, tu však lze jen stěží vést s těmi, kdo veškerou energii vynakládají pouze na nevěcné překrucování a účelové přehlížení základních faktů. Novináři a představitelé české „kulturní obce“ dali v reakci na článek Respektu až na výjimky přednost krkolomnému zpochybňování pravosti dokumentu, bagatelizaci jeho dopadu a emotivnímu popírání Kunderova činu, to vše za podpory tradičních figur: byl to buď zapšklý útok závistivých nýmandů, kteří velkému romanopisci okopávají kotníky, anebo „kádrování“ či „mediální lynč“ samozvaných soudců. V roce 2014 tak byli ti, kdo kauzu z roku 2008 na okraj svých oslavných článků připomněli, vedeni především starostí o to, aby celá záležitost byla pokud možno definitivně zametena pod koberec, po němž by udobřený Kundera mohl být jednou nerušeně uveden do českého Slavína.

Jako obzvlášť snaživý zametač se již po léta projevuje šéfredaktor literárního časopisu Host Miroslav Balaštík, který po publikaci stati v Respektu označil její autory ve svém televizním výstupu za šiřitele drbů (Balaštíkův posudek zaznamenal Petr Fischer ve svém článku zveřejněném 15. října 2008 v Hospodářských novinách) a 2. dubna 2014 si v rozhovoru s Jiřím Peňásem na webových stránkách Kavárny nakladatelství Host zaliboval, že „pro většinu z nás tady je to věc vyřešená a zůstává po ní jen trapno“. K „vyřešené věci“ se nyní nicméně sám navrátil prostřednictvím rozhovoru s Věrou Kunderovou nazvaném Člověk visící ve vzduchu (Host č. 9/2019, online zde).

Interview je vedeno s příkladnou servilitou. Balaštík nepromrhá jedinou příležitost zdržet se otázky, která by zpovídané nemusela být po chuti. Když dotazovaná kupříkladu tvrdí, že sice „komunisti byli hrozní, zavírali a popravovali lidi, ale po Maďarsku, po roce 1956, to přestalo“, nezeptá se jí, zda „to“ skutečně přestalo naráz a ve všech zemích komunistického bloku; nebo když ve vzpomínce na návštěvu Čech v roce 1990 Věra Kunderová představuje Prahu jako město působící mnohem tísnivěji než za sovětské okupace, neboť její zdi jsou pokryté výhradně anglickými nápisy a na ulici už člověk nezaslechne jediné české slovo, nepoloží jí dotaz, zda se v takto truchlivě apokalyptickou metropoli proměnilo rovněž její milované Brno. 

Balaštík samozřejmě ani v nejmenším nerozporuje představy manželů Kunderových o tom, že tu „odpornost o Milanovi v Respektu“ připravili jejich prohnaní „nepřátelé“ z disidentských kruhů v Čechách, kteří ihned po odchodu této dvojice do exilu začali realizovat svůj zlovolný plán s cílem „zničit Milana“, na němž neúnavně pracují dodnes. „Na druhou stranu to však vyvolalo obrovskou vlnu podpory…“, utěšuje údajnou oběť rafinovaného, již bezmála půlstoletí trvajícího protikunderovského spiknutí Balaštík, aniž by ovšem čtenářům Hosta připomenul, že české i francouzské projevy podpůrné „vlny“ z roku 2008 vyčerpávajícím způsobem zdokumentovali Adam Drda a Jaroslav Formánek v Revolver Revue č. 100/2015.

Ve svém komentáři k desítkám obhajobných příspěvků Adam Drda konstatoval, že převážná část Kunderových apologetů se namísto pokusu o formulaci – jakkoli polemického – názoru opřeného „o srozumitelný a věcný argumentační základ“ pustila buď do vymýšlení „nesmyslných otázek a připomínek, které diskusi odvádějí daleko od podstaty, což je často jejich jediný účel“, anebo do „šíření paranoidních bludů“ a „osočování lidí, kteří si vůbec dovolili o Kunderovi kriticky napsat“. Na Drdovu a Formánkovu kunderovskou „antologii“, která mimo jiné názorně dokumentovala obvyklou úroveň české veřejné debaty, nikdo věcně nezareagoval. Obzvlášť příznačné je, že ti tvůrci „vlny“, kteří zpochybňovali hodnověrnost inkriminovaného archivního dokumentu, přešli hrobovým mlčením fakt, že ji roku 2009 potvrdil nález tištěné přednášky někdejšího náměstka ministra národní bezpečnosti Jaroslava Jermana vydané roku 1952 oddělením propagandy a agitace KV KSČ, v níž je Kunderovo policejní hlášení uvedeno jako chvályhodný příklad spolupráce občana socialistického státu s jeho bezpečnostními orgány (k tomuto nálezu a k dalším peripetiím kunderovského bádání viz rozhovor Jaroslava Formánka s Adamem Hradilkem na Bubínku Revolveru 5. 11. 2018). 

Autory „plivance“ z Respektu ani další účastníky zlovolné české kampaně Věra Kunderová nejmenuje; jediným účastníkem protikunderovského spiknutí, kterého uvádí plným jménem, je Milan Jungmann. Protože tento literární kritik se sedm let po své smrti již nemůže bránit, vyjádříme se tu za něj alespoň ve stručnosti k názoru Věry Kunderové, že zpupně „rozdupal“ a „poplival“ Nesnesitelnou lehkost bytí. Věra Kunderová především zamlčuje, že analýza tohoto románu je jen částí rozsáhlé stati Kunderovské paradoxy věnované spisovatelovu životu a tvorbě, kterou Jungmann zveřejnil roku 1985 v samizdatovém Obsahu. Na jejích stránkách „nedupe“ ani „neplive“, a to ani v metaforickém slova smyslu, neboť beze vší zloby a nepředpojatě analyzuje Kunderovu literární tvorbu, přičemž skládá i nejednu poklonu jeho spisovatelským dovednostem; o Nesnesitelné lehkosti bytí tak mimo jiné píše, že je to „dílo tvarově vybroušené, a navíc poskytuje opět poutavé, zábavné čtení“. Mluvčím antikunderovského spikleneckého centra se Milan Jungmann v očích Věry Kunderové stal zřejmě kvůli tomu, že si nad Kunderovými texty občas troufl klást i otázky a formulovat jisté pochybnosti.

Vzbudila je v něm například pasáž z dávného rozhovoru, který s Kunderou vedl americký spisovatel Philip Roth. Kundera v něm představuje svůj život před publikací povídkové sbírky Směšné lásky v roce 1963 a tvrdí tu mimo jiné, že vše, co vytvořil dříve, byly jen marginálie s minimální odezvou a že poté, co byl vyhozen z vysoké školy, se horko těžko protloukal hospodským hraním na trubku. Jungmann konstatuje, že autobiografická stylizace mladíka Kundery coby nonkonformisty odsunutého na periferii je velmi podobná charakteristice románové postavy z Nesnesitelné lehkosti bytí, má však sotvaco společného se skutečným životem a sociálním statutem autora, který se mezi polovinou padesátých let a počátkem let šedesátých etabloval jako mimořádně populární a oficiální kritikou vynášený básník i dramatik. Údajně „dupající“ a „plivající“ Jungmann tu ve skutečnosti noblesně pomlčel o obzvlášť křiklavých rozporech v základních faktech: Kundera nebyl z vysoké školy vyhozen, ale po dvou semestrech studia na Filosofické fakultě University Karlovy přestoupil na prestižní FAMU, na níž hned po absolutoriu v roce 1952 začal působit jako učitel. Z Rothova rozhovoru se nedozvíme nic o podmínce, která byla pro nasměrování kariérní dráhy v socialistickém Československu klíčová, totiž o členství v komunistické straně, do níž byl Kundera po svém vyloučení v roce 1950 znovu přijat roku 1956, nedlouho po publikaci poémy o Juliu Fučíkovi Poslední máj, která se dalších, zčásti přepracovaných vydání dočkala v letech 1961 a 1963, tedy již v oné údajně přelomové době, kdy se Kundera podle svého autoportrétu měl razantně vypořádat s mladistvou rozháraností a přerodit se v opravdového spisovatele. Nemáme důvod pochybovat o tom, že oficiální kritikou nadšeně přijatá Kunderova verze fučíkovského mýtu vydatně přispěla k básníkově stranické rehabilitaci.

Milan Jungmann ovšem­ mimoděk trefil hřebík na hlavičku, když napsal, že Kunderův „zkreslený autoportrét a zretušované dílo […] nejsou pouhé opomenutí, ale záměr“, neboť „Kundera by se […] rád představil jako autor, jenž v rozhodujícím okamžiku prozřel a distancoval se od režimu zásadně a bez taktizování.“ Sofistikované taktizování, jehož součástí je schopnost retušovat, překrucovat a zamlčovat podstatné skutečnosti stejně jako zveličovat věci podružné, je ve skutečnosti základní strategií Kunderovy sebeprezentace. Jakmile si uvědomil, že rozpor mezi kýčovitou podobenkou, jakou se představil například v Rothově rozhovoru, a dohledatelnými skutečnostmi je přece jenom do očí bijící, rozhodl se Kundera propříště raději nic neriskovat, přestal poskytovat rozhovory, vyhlásil embargo na interpretaci vlastního díla a zahalil se do rádoby vznešeného mlčení.

Je mu třeba přiznat, že tato časem precizovaná strategie se mu dodnes bohatě vyplácí. Jak jsme ukázali v příspěvku v Revolver Revue č. 100/2015 věnovanému básnickým počátkům Kunderovy tvorby, princip přikrašlování této nepříliš reprezentativní tvůrčí etapy, a to opět prostřednictvím zamlčování či překrucování relevantních dat, přijali za svůj i autoři některých slovníkových a literárněhistorických děl z nedávné doby. Nemenší empatii pro to, jak by Kundera sám sebe a své dílo rád viděl, opakovaně projevuje vůči exkluzivnímu autorovi nakladatelství, jemuž šéfuje a jehož je spolumajitelem, i Miroslav Balaštík. Milan Kundera prokázal virtuózní cit pro vylaďování vlastního obrazu dávno předtím, než se mediální žonglování s „alternativními fakty“ stalo všeobecně reflektovaným a používaným fenoménem. Můžeme jej proto nazvat umělcem v pravém slova smyslu avantgardním.     

K mezinárodnímu úspěchu dotažené umění sebeprezentace prostřednictvím ohýbání historických faktů je podle mého soudu tím, co na Milanu Kunderovi imponuje – ať už vědomě či podvědomě – Andreji Babišovi, daleko víc než všechny jeho knihy. Jak 3. prosince oznámil na serveru novinky.cz velvyslanec České republiky v Paříži Petr Drulák, jejž Věra Kunderová v Balaštíkově rozhovoru pochválila za to, že jí do domácnosti nosívá „české houstičky“, Milanu Kunderovi mohlo být po čtyřiceti letech obnoveno české státní občanství díky „impulzu“ premiéra Babiše. Při slavnostním předávání příslušné listiny pan velvyslanec nezklamal a „vyjádřil velkou lítost nad tím, co proti Kunderovým z české společnosti občas přicházelo a přichází“, za což se s vytříbeným diplomatickým taktem spisovateli „i trochu omluvil“. Na serveru iDNES.cz byla informace o navrácení občanství doplněna mimo jiné tvrzením, že jakési nejmenované „české instituce dodnes jednoznačně nerozřešily“, kdo vlastně v roce 1950 udal „západního agenta“ Miroslava Dvořáčka. Babišův server dále cituje stížnost Věry Kunderové, že článek z Respektu ji a jejího muže „zdravotně zničil“; o třinácti letech, které Miroslav Dvořáček strávil v těžkém kriminále, mlčí. Z říše trpkých snů je samozřejmě představa, že by dnes některé české noviny vůbec mohlo napadnout konfrontovat exkluzivní chutě, stížnosti a stesky Kunderovy choti s nelehkými, a přitom zásadovostí a moudrostí prozářenými životními zkušenostmi manželky někdejšího vězně, jak je na Bubínku Revolveru 19. 11. 2018 představil rozhovor Adama Hradilka s Markétou Dvořáčkovou.

Momentka o dokonalé souhře mezi ublíženecky ustrašenou spisovatelskou celebritou (text na iDNES.cz neopomněl uvést, že Milan Kundera „dokonce uvažoval o žalobě na Respekt“, aniž by se obtěžoval dodat, jak tato úvaha dopadla) a okázale demonstrovanou vůlí Andreje Babiše „narovnat“ zase jednu „historickou křivdu“ není nakonec ve zdejším kontextu překvapivá snad vůbec ničím. Co v nás ale pořád ještě zanechává jakýsi zbytkový údiv, je míra ochoty, s níž na pravidla Kunderovy pokrytecké hry přistoupila a podle všeho i nadále bude přistupovat valná část české novinářské a „kulturní“ obce.