Básně Jakuba Guziura ze sbírky Mythogramy (Pavel Mervart, 2021) kladou recenzentovi jednu nezanedbatelnou překážku: nelze z nich běžným způsobem citovat, neboť nejsou tvořeny verši ani slokami v obvyklém smyslu. Na sémantické souhře Guziurových básní se jejich slova a slovní segmenty či fragmenty podílejí jak „sobě vlastními“ významy, tak svým vizuálním roz-vrhem na prostoru stránky. Významový potenciál slov se v nich přitom sice leckdy obnažuje až na kost, výsledný tvar textu se však nikdy nesnaží zapůsobit provokativně nápaditou „sebedestrukcí“, ať už na rovině grafické, či významové, jako tomu bylo ve valné části tvorby autorů tzv. experimentální poezie (Jiří Kolář, Josef Hiršal, Ladislav Novák aj.) v její historické fázi, kterou dnes vnímáme jako klasickou. Guziur ve svém díle rozvíjí její podněty aktivně a zcela osobitě, neuchyluje se epigonsky k osvědčeným postupům a trikům, jež se mohly jevit jako dráždivě originální před více než půl stoletím. Pokud dnes jeho básně něčím provokují, pak tím, jak podivuhodně jsou při svém navenek experimentálním tvaru souladné. Zvukové naladění slov v nich přitom hraje sice nikoli zanedbatelnou, ale přece jen vedlejší roli. Pokud je nám dovolena malá slovní hříčka, řekli bychom, že Guziurovy harmonicky komponované básně nejsou přednostně eufoniemi, ale jakýmisi „euformiemi“, malebně soustředěnými vizualizacemi jazykových významů.

V tomto smyslu příkladná a dle našeho soudu pro knihu klíčová je báseň s úvodním „veršem“ či graficky neodlišeným „nadpisem“ znějícím „vrh kostmi“. Bohatství jejích potenciálních významů otevírá textově vizuální roz-vrh tvořený souhrou „svrchní struktury“ paradoxního výroku, významově potencovaného grafickým osamostatněním slov, a „spodní struktury“ Orfeova jména „rozcupovaného“ na jednotlivé hlásky. Báseň je závěrečným textem cyklu Mythy, druhého ze čtyř cyklů, které kniha obsahuje: předcházejí jej Mythogramy, následují cykly Eulesis a Mythologie. Dotyčná báseň odkazuje na minimální ploše důmyslnou spletí asociací a aluzí k několika navzájem konvergujícím tradicím: k antickému mýtu o sestupu neporovnatelného pěvce do hlubin a o extatickém rozervání jeho těla, k archetypální mytologii „kostí země“, k mýtu vzkříšeného hrdiny i k modernistickému, Mallarméovým veršem zaštítěnému mýtu o vztahu nevypočitatelné náhody a na ni naladěného tvůrčího aktu. Guziurova organická symbióza odkazů k nejhlouběji vystopovatelným tradicím s tvárnými experimenty modernistického střihu se na rozdíl od Eliotovy Pusté země obejde bez poznámkového aparátu; příslušné kulturní odkazy v jeho verších rozpozná každý, kdo vládne zbytkovou gramotností.

To ovšem může u čtenářů určitého typu vést k pohrdlivě povznesenému odmávnutí Guziurových básní coby vlastně prostinkých, snadno dešifrovatelných „rébusů“. Takováto čtenářské blazeovanost nerespektuje, že existuje zásadní rozdíl mezi prostoduchostí laciných efektů a podmanivostí výrazové prostoty, jež má co podstatného sdělit, neboť se pevně opírá o zralou důmyslnost a nehledaný důvtip. O tom, že Jakub Guziur je obojí dispozicí k umělecky přesvědčivé prostotě nadán mírou vrchovatou, svědčí v jednotlivých básních, účelně rozvržených do zmíněného čtvera cyklů, schopnost výrazového minimalismu, jenž se stává nositelem bohatě zvrstveného a místy až eruptivně působivého smyslu. Krajní úsporností vizualizovaných struktur svého básnického jazyka Guziur čtenáře navádí, aby jeho rozprostraněné variace na epigram či haiku nečetl, jak je zvyklý, po verších a předělech slok, ale aby je rázem nazřel jako soustředěný smyslový vjem. Ambice je to natolik smělá, že nemůže být naplněna beze zbytku; to je ovšem jedním z poměrně spolehlivých znaků pravého umění.