V den posledního rozloučení s Jindřichem Pokorným (12. dubna 1927 – 23. srpna 2014) přinášíme po interview, pojednávajícím mj. o jeho životních osudech a angažmá v oblasti nezávislé kultury v normalizačních letech, a s odkazem na nekrolog Michaela Špirita text Marka Vajchra, věnovaný komentovanému překladu Parzivala, jímž Jindřich Pokorný představil toto klíčové dílo evropské kultury poprvé v českém jazyce.


Oním nezaměnitelným způsobem
Marek Vajchr

Citoslovce owe neznamená jen „nářek, ale i přání“ a jeho druhá slabičná komponenta může také uvozovat větu tázací, v níž se vyjadřuje obdiv či požadavek. Když jsem se poprvé začetl do několikařádkové eseje, jejíž autor v prvním plánu věcně referuje o důvodech, pro něž by bylo zavádějící na příslušném místě textu překládat středohornoněmecké owe „doslovným ‚běda‘“, a která je v jednom ze skrytějších plánů duchaplně jemným vyznáním počestně vášnivého vztahu k překladatelskému řemeslu, a nadto se navenek nevinně tváří jako pouhá služebná marginálie, jedna ze stovek „obyčejných“ poznámek v komentovaném překladu dvorského eposu Wolframa von Eschenbach, byl jsem okouzlen oním nezaměnitelným způsobem, jaký smíme zakoušet při nadevše vzácných setkáních s dosaženou dokonalostí.

Na více než dvou stech stran svého poznámkového aparátu a doslovu k Wolframovu Parzivalovi mě Jindřich Pokorný neunavuje ničím z toho, s čím se člověk v doprovodných textech tak často setkává: zaumně přežvýkanými banalitami, rádoby originálním „akademickým“ exhibováním ani nastavovanou vydavatelskou kaší. Jindřich Pokorný tu na celé rozloze svého textu potvrzuje to, k čemu se nepřímo vyznává v citované poznámce: že na váhy rozumu a citu klade každé jednotlivé slovo.

O bezbřehé artušovské látce tak dokáže psát se zdrženlivě úspornou prostotou, jakou si může dovolit jen ten, kdo se setkal s předmětem svého zájmu právě rozumem i srdcem. Na dvou třech řádcích pak mnohdy dokáže proniknout k samému jádru věci, když například „poznamená“, že „popis grálu jako zdroje hojnosti je blízký pohádkám, avšak leckde poněkud vzdálený posvátnosti mystéria“, což je jeden z charakteristických Wolframových prostředků, jak netajit „svůj odstup ani humor“.

Lapidárně rozlišující podstatné od podružného jsou i Pokorného exkurse do historie vykladačských snah čtenářů, kteří se s Parzivalem pokoušeli na nejrozmanitějších profesních polích změřit svůj odborný důvtip. Jindřich Pokorný představuje poutníky na cestách k interpretaci s porozumivým respektem k jejich krokům, neskrývá přitom občasná tápání vykladačů ani jejich zjevná směřování do slepých uliček. Relevantním odborným recipientům trefně přiznává, co jejich jest, a otevřeně se hlásí k výkladům, které pokládá za inspirativní a nosné pro budoucí rozpravy. Výklad, který shledává vlastní téma Wolframova eposu v rytířství coby úsilí pěstit a šlechtit „rozum srdce“, nemusí před druhými interpretacemi nějak bránit či okázale vyzdvihovat: věřím, že je mu vlastní.

Jindřich Pokorný dokázal svým překladem a výkladem Wolframova Parzivala představit tento bez nadsázky monumentální slovesný výtvor jako „umělecké dílo se svým nepominutelným atributem tajemství“. Tímto činem zpřítomnil s naléhavostí, pro kterou v jeho oboru jen těžko hledám srovnatelný příklad, „pojetí básnické řeči jako umění nedopovězeného“.