Další příspěvek k současným reflexím sexuálního zneužívání v uměleckém prostředí a k otázce umělecké a soukromé stránky téže osoby je významný natolik, že jej můžeme pokládat za milník hnutí MeToo. Mám na mysli debatu, která proběhla koncem loňského a začátkem letošního roku ve Francii. Že romány a deníky Gabriela Matzneffa, v nichž popisuje své milostné poměry s nezletilými dívkami a chlapci, jsou autobiografické, se vědělo dlouho. Sám to ostatně nikdy neskrýval. Od šedesátých let patřil do pařížského literárního milieu, jeho knihy vydávalo mimo jiné prestižní nakladatelství Gallimard a ještě v roce 2013 obdržel cenu Renaudot. Ačkoli bylo na jeho deklarovanou pedofilii a způsob, jakým ji prezentoval zejména ve svém deníkovém a esejistickém díle, pohlíženo spíše kriticky, dlouho to bylo přijímáno jako sice výstřední, ale akceptovatelná součást jeho persony: umělcovo dílo mělo přednost před dopadem jeho skutků.



V lednu vyšel autobiografický román Souhlas (Le Consentement) Vanessy Springorové, jedné z dívek, s nimiž měl poměr, když byly ještě nezletilé. Autorka v knize podává svědectví o jejich vztahu. Když tento poměr začal, jí bylo čtrnáct, jemu kolem padesáti. V té době, v polovině osmdesátých let, žila sama s matkou, která pracovala ve vydavatelském prostředí: nepřítomnost otce a blízkost spisovatelů byly podhoubím, které přispělo k sblížení Springorové s Matzneffem. Ráda četla, spisovatele si idealizovala jako osoby, od nichž nelze předpokládat, že by mohli páchat větší zlo – víře v tuto fikci dalo přednost i její okolí, když posléze potřebovala pomoct. Matzneff s ní chtěl mít hned při první schůzce pohlavní styk (její první – když se ukázalo, že ten den nebude fyzicky možné překonat její panenství, volil sodomii). Springorová nepopírá, že vztah považovala za závazný, romantický, že k Matzneffovi cítila lásku. Evokuje, s jakým opovržením ji její matka, která však záhy vztah své dcery se spisovatelem akceptovala, nejprve řekla: „A tos nevěděla, že M. je známý pedofil?“ Tou dobou se ještě stále nedospělá dívka (na střední škole a gymnáziu), kterou vážený autor inicioval do sexuality dospělých, však již za dítě nepovažovala.

Springorová popisuje pygmalionovské iniciativy svého někdejšího milence: knihy, které jí doporučoval k četbě (a zákaz číst některé jeho vlastní knihy, zejména deníky), naléhání, aby mu často psala dopisy, jeho vůli napsat jí domácí úkol i další jevy potlačující její vlastní já. Zmiňuje spisovatelovy příkazy nedávat jejich vztah příliš najevo, opakovaná vyšetřování Matzneffa mravnostní policií, schůzky v hotelovém pokoji, její čím dál větší odcizení od vrstevníků, aniž by zároveň docházelo k přijetí ze strany dospělých, její rostoucí izolovanost. Popisuje milencovu sílící trpkost nad projevy její vlastní vůle, postupné odkrývání faktu, že opakovaně podnikal cesty do Manily za nezletilými chlapci, že není jedinou jeho milenkou, že i ostatní většinou byly a jsou nezletilé: z jeho strany to byly převážně „příběhy“ s neustále se opakujícím scénářem, v nichž nezletilé dívčí partnerky mohly být zaměnitelné a nebyly jím milovány ani tak samy o sobě, jako spíše kategorie. Zmiňuje, jak ji v době, kdy jejich vztah chladnul, čím dál častěji chytal za slovo a používal proti ní věty, které mu kdysi psala ve svých milostných dopisech, na důkaz toho, že dříve se k němu chovala lépe.

Konečně píše o tom, jak dlouho jí po rozchodu trvalo, než se vymanila z jeho nadvlády a s ní spojenými úzkostmi a depresemi: Matzneffova agrese byla znásobená tím, že o ní opakovaně psal ve svých knihách, používal její křestní jméno, popisoval místa, data a jiné podrobnosti, ze kterých bylo možné ji snadno identifikovat, bez jejího svolení ve svých textech citoval její dopisy – dokazoval (si) tak, že byl milován a že sám je schopen milovat. Její dopisy, o jejichž napsání ji sám žádal, a podobné dopisy jiných dívek mu veřejně zároveň sloužily jako důkaz toho, že mezi dospělým a dítětem je možný oboustranně obohacující milostný vztah. Jeden její gymnaziální učitel jí později identifikuje: „To ty jsi ta holka, co chodila s G. M.? Přečetl jsem všechny jeho knihy, jsem jeho obdivovatel.“ Proměnou ve fiktivní postavu ji tím více odcizoval její vlastní život. Ten začala znovu přijímat až po hospitalizaci kvůli psychotické epizodě a anorexii. Pomalu si pomocí psychoanalýzy začala uvědomovat, že problém nebyl v tom, že čtrnáctiletá dívka, kterou byla, se cítila přitahována dospělým, ale že padesátiletý muž neudržel pod kontrolou své vzrušení nezletilou dívkou. Postupně si uvědomila, že na jejím tehdejším rozhodnutí se zásadně podílel dospělý člověk, který měl mít dost rozumu, aby nezneužíval svého postavení. Uvědomila si, že se nemusí cítit pošpiněna účastí na Matzneffově perverzi – byla jednoduše jeho obětí. Sepsání románu, třicet let po traumatizující zkušenosti, v době, kdy se sama stala nakladatelkou, pro ni přestavovalo další způsob, jak se znovu stát subjektem vlastního životního příběhu: „Již tolik let chodím stále dokola ve své kleci, mé sny jsou plné vraždy a pomsty. Až do dne, kdy se konečně naskytlo řešení, tu, přímo pod mýma očima, jako samozřejmost: lapit lovce do jeho vlastní pasti, uzavřít jej do knihy.“

Někteří – mimo jiné bývalá šéfredaktorka Le Monde des livres a autorka ceněné biografie Marguerite Yourcenarové Josyane Savigneauová – Matzneffa sice nadále hájili ve jménu antipuritánského postoje, podle kterého morálka již dávno nemá v posuzování umění své místo, s odkazy na to, že jde (Faulknerovými slovy) o pornografii lynčování, Spojenými státy ovlivněný puritanismus či další projev hysterie spjaté s hnutím MeToo. Většinová reakce na román Vanessy Springorové ale říká, že již nelze ve jménu umělecké aury přivírat oči před pedokriminalitou. Čtyři nakladatelé, včetně Gallimarda, stáhli některé Matzneffovy deníky a esejistické knihy z prodeje, Národní literární centrum přerušilo stipendium, které každoročně pobíral. Dnes třiaosmdesátiletý Matzneff se ukryl do hotelu na italské riviéře: státní zastupitelství ho začalo vyšetřovat pro podezření ze znásilnění nezletilých a na základě jeho reakcí na vzniklý skandál na něho Asociace pro prevenci pedofilie podala žalobu pro podněcování ke zneužívání dětí. V rozhovoru, ve kterém se Matzneff k aféře v únoru vyjádřil, uvedl o pohlavních stycích, které měl s dětmi mezi osmi a čtrnácti lety, a o svých erotických cestách na Filipíny: „V těchto zemích byl cestovatel, který hledal dobrodružství, obléhán prostituty: nejednalo se zneužívání nezletilých, ale o zneužívání plnoletých. […] Dříve se mluvilo o nabádání k nemravnosti, o ohrožení cudnosti, nikdy o zločinu.“ Už samotný název románu Vanessy Springorové Souhlas odkazuje k tomu, že k prokázání pohlavního zneužití, ze kterého vyplývá odlišení zločinu od přečinu – na rozdíl od České republiky, kde právo v případě dětí mladších patnácti let hovoří o absolutní sexuální nedotknutelnosti –, je ve Francii třeba dokázat nesouhlas oběti. V návaznosti na aféru byl ve francouzském parlamentu podán návrh zákona, který by zpřísnil represi sexuálního násilí, a to i v případě zdánlivého souhlasu k pohlavnímu styku u dětí mladších patnácti let.

Román Vanessy Springorové má své přednosti. V první řadě je přesný, věcný, kritický ve svém pohledu, včetně pohledu, který autorka zaměřuje na sebe. Ví, o čem hovoří – což samo o sobě není v dnešní literární produkci tak běžné (ne že by každý autor měl sám prožít, o čem píše – neměl by však žvanit o věcech, kterým nerozumí a neumí se do nich ani vžít). Z literárního hlediska však svého druhu obdobou Nabokovy Lolity, naruby, z hlediska oběti, román Souhlas není. Mediální humbuk, který doprovázel jeho vydání, mu nepomohl: zjednodušenou dichotomií, postupující od mladé dívky pod vlivem úchylného dospělého k jejímu statutu oběti, zakryl některé aspekty, které knihu Springorové činí zajímavější, než by se mohlo na první pohled zdát. Springorová mimo jiné píše, že by atypičnost jejich milostného vztahu přijala bez výhrad, pokud by se bývalo i z Matzneffovy strany jednalo o lásku, která by ho donutila opustit svůj dosavadní život, nebo pokud by to z jeho strany bylo vzplanutí tak silné, že by pro ně poprvé a naposledy podlehl a z lásky porušil zákon. „Jak mu pak neodpustit jeho překročení norem? Láska nezná věku […].“ Otázka souhlasu, který dává románu název, se tím poněkud problematizuje.

Souběžně s románem vzbudilo pozornost veřejnosti (zřejmě i té její části, která knihu ani nečetla) video s úryvkem televizní diskuse z roku 1990, z cyklu literárních a kulturních magazínů Apostrophes, který byl v letech 1975–1985 vysílán každý týden a v jehož rámci novinář Bernard Pivot přivítal mimo jiné Nabokova, Solženicyna, Sontagovou, Eca, Bukovského či Kunderu. Úryvek, který v krátké době na internetu shlédlo přes dva miliony lidí, je z dílu, ve kterém společně s Matzneffem vystoupili romanopisec Alexandre Jardin, autorka historických románů Catherine Hermary-Vieille, katoličtí průkopníci sexuální výchovy Denise a Pierre Stagnarovi a kanadská novinářka a spisovatelka Denise Bombardierová.

Pivot tu za nervózního i pobaveného smíchu ostatních předčítá několik úryvků z nové Matzneffovy knihy popisující jeho souběžná erotická dobrodružství s několika mladistvými dívkami. Posléze se spisovatele poněkud ironicky ptá, proč je posedlý četností a katalogizací svých avantýr s „mladými kočičkami“ a zdali nesouloží pro potřeby svého deníku podle principu čím více milenek, tím více stran. Matzneff se kryje zdůrazněním souhlasu objektů svých náklonností, (lživým) tvrzením, že všem jeho milenkám bylo vždy nad patnáct let, a dále odpovídá: „Milý Pivote, je zde i jistá reciprocita. Nikdy jsem neslavil úspěchy u žen pětadvacetiletých, třicetiletých a starších, usazených v životě. Zato když jsem ve vybrané společnosti a nachází se zde malá dívčina, která má před maturitou, se kterou jinak nikdo nemluví, protože dospělí se o puberťáky moc nezajímají – šklebí se, zeptají se: ,Co studujete?‘, a tím rozhovor končí – tak tato dívčina bude jediná, která mi pak dá svůj telefon… Nevím proč, tak to v mém životě chodí, nemohu za to. Také jsem rád s někým, kdo ještě není zhrublý životem. Žena, která měla v životě již hodně mužů, hodně deziluzí – protože muži jsou většinou sobci nebo zbabělci –, nemůže nezhrubnout. Ve svém životě mám raději velmi mladou dívku, která je ještě spíš milá – i když i ona velmi rychle začne být hysterická a šílená, jako bude, až zestárne…“

Jediná Denise Bombardierová z Québecu tehdy kontrovala přímo: „Jsme na konci dvacátého století, hájíme lidská práva, právo na lidskou důstojnost, na integritu člověka. A hájíme dnes také skrze Chartu dětí jejich právo na mládí a na ochranu. […] Nechápu, jak je ve Francii možné – resp. to chápu tak, že zde literatura má svou jistou svatozář – aby literatura mohla sloužit jako alibi pro takovéto exhibice. Pan Matzneff nám ve své nesmírně nudné knize – protože neustálé opakování téhož je vždy nudné […] – vypráví, že sodomizuje čtrnáctileté, patnáctileté holky, že ty malé holky jsou do něho celé paf. Dobře víme, že malé dívky se mohou zakoukat do pána ověnčeného literárním věhlasem. Staří páni lákají malé děti pomocí bonbónů: Pan Matzneff je láká svou reputací. Ale již méně víme, jak se tyto malé dívky, které byly nejen svedené, ale také vystavené tomu, čemu se ve vztazích mezi dospělým a dítětem říká zneužití moci, z toho potom dostávají. Domnívám se, že jsou tím poznamenané a většina z nich možná na celý život. Řeknu to možná trochu nadneseně, ale odsuzujeme-li na jedné straně apartheid, používání mučení a porušování lidských práv, nelze na straně druhé hájit takovéto texty. […] Jisté meze jsou i v literatuře.“ Matzneff na to zareagoval názorem, že v literatuře žádné meze nejsou a že literární dílo je třeba posuzovat z hlediska estetického a uměleckého, než se přistoupí k hodnocení jeho morálky. Bombardierová si za své vystoupení tehdy vysloužila kritiku a bojkot části francouzského literárního světa: spisovatel Jacques Lanzmann, bratr režiséra Clauda Lanzmanna, ji například označil za „nepředstavitelnou megeru“ a romanopisec Philippe Sollers za „sovětskou konzervativní krávu blouznící v televizi“.

Veřejnost si dnes, třicet let po takovýchto reakcích, klade otázku, proč k prošetření Matzneffovy apologie pedofilie a pravé podstaty jeho činů dochází až nyní. A odpovídá si, že až nyní jsme konečně ochotni naslouchat svědectví obětí. Jako důvody se uvádí kamarádšoft uvnitř francouzského literárního prostředí a přehnaná prestiž spisovatelů: například v roce 2004 se jiná Matzneffova oběť, Francesca Geeová, kterou ve svých knihách spisovatel stejně jako Vanessu Springorovou označuje za svou velkou životní lásku, snažila nabídnout své svědectví ke zveřejnění (jejich vztah začal, když jí bylo patnáct let, po rozchodu Matzneff opakovaně navzdory jejím protestům použil úryvky z jejích dopisů a na obalu jednoho románu dokonce její fotografii). Marně: jedno nakladatelství ji odpovědělo, že Matzneff je silně etablovaný mezi literární elitou Saint-Germain-des-Prés (pařížská čtvrť s velkou koncentrací nakladatelství). Grasset, který vloni vydal knihu Vanessy Springorové, rukopis Geeové před patnácti lety odmítl, protože v lektorské radě nakladatelství seděli dva Matzneffovi přátelé. Za udělení ceny Renaudot Matzneffovi lobboval v porotě nejvíc spisovatel Christian Giudicelli, Matzneffův editor u Gallimarda a spoluúčastník několika jeho cest do Manily. Když byl Matzneff v roce 1986 předvolán policií, která byla upozorněna anonymním dopisem, že žije se čtrnáctiletou Vanessou, k výslechu si s sebou pro jistotu vzal obdivný dopis od tehdejšího prezidenta republiky Françoise Mitterranda. Policie usoudila, že se jistě muselo jednat o křivé nařčení a Matzneffa s omluvou propustila. Když v důsledku toho schůzky se Springorovou přesunul ze svého bytu do hotelového pokoje, náklady podle Matzneffova svědectví pokrýval módní návrhář Yves Saint Laurent. Finanční pomoc měl dostávat také od podnikatele a mecenáše Pierra Bergéa, partnera tohoto módního návrháře, ředitele divadla Athénée a opery Bastille, zakladatele týdeníku Courrier international a v letech 2010–2017 spolumajitele deníku Le Monde. Matzneffovi pomáhala také gynekoložka Michèle Barzach, která jeho nezletilým partnerkám nezákonně předepisovala antikoncepci (v letech 1986–1988 zastávala funkci ministryně zdravotnictví). Jeho advokátem v současné věci je ředitel francouzského PEN klubu a předseda Výboru pro mír mezinárodního PEN klubu Emmanuel Pierrat.

Zajímavějším ze zvažovaných důvodů je dobový kontext sedmdesátých a osmdesátých let naplňující hesla studentských manifestací a generálních stávek z května a června 1968, jež herec Jeane Yanne shrnul v aforismu: „Je zakázáno zakazovat!“ Odsuzuje se údajná shovívavost vůči ojedinělým obranám pedofilie, které se tehdy opakovaně objevovaly na okraji sexuální revoluce, a vůči snahám skoncovat se zbytky morálky předchozích generací zakazující například pohlavní styky před manželstvím nebo úsilí docílit snížení legálního věku způsobilosti k homosexuálnímu pohlavnímu styku na věk stejný jako pro styk heterosexuální. V tomto kontextu se několik zastánců pedosexuality jako právě Matzneff, ale také například spisovatel Tony Duvert nebo filozof René Schérer, chopili stejné liberační rétoriky s odkazy k řecké antice, ke kmenům Nové Guinee, ke Gidovi a Montherlantovi: pedosexualitu představovali jako arbitrární, historicky proměnlivý prvek, který je nutno analyzovat a přehodnotit v rámci bojů proti patriarchátu, hegemonii rodiny, školství a dalších vnucených rolí i přežitých struktur starého řádu. V tomto smyslu publikuje René Schérer v roce 1974 esej Emil zkažen aneb O vazbách mezi vzděláváním a sexualitou, kde odsuzuje „infantilizující“ vliv škol a zpochybňuje závěry psychologů, například Françoise Doltové, o škodlivém vlivu sexuálních vztahů, incestu a pohlavní promiskuity s dospělými na osobnostní vývoj nezletilých děti. Ve stejném duchu publikuje v roce 1974 Gabriel Matzneff esej Ti, kterým je pod šestnáct. Takovéto obrany pedofilie byly kritizovány, ale pod vlivem neustále opakovaných proklamací o změně společnosti směrem ke svobodnějším mezilidským vztahům byly de facto tolerovány jako doprovodný jev boje proti konformismu. (Sám pamatuji bývalého člena Situacionistické internacionály – ze které vzešlo další emblematické heslo května 1968 „Žít bez oddechu, užívat slastí bez zábran“ –, který v polovině devadesátých let na rodičovské schůzi v pražské Francouzské škole požadoval větší blízkost, včetně blízkosti erotické, mezi učiteli a žáky: vedení školy i rodiče byli pohoršeni, jako by tím ale prokázali jen svou zastydlost, a věc skončila rozpačitým smíchem.)

Jedním z velkých diváckých úspěchů roku 1971 byl film Umřít na lásku Andrého Cayatta s Annie Girardotovou v hlavní roli, který adaptoval skutečný příběh učitelky odsouzené k roku vězení v důsledku jejího ročního poměru s šestnáctiletým žákem, jež v roce 1969 krátce po svém propuštění spáchala sebevraždu. Táž událost inspirovala stejnojmennou píseň Charlese Aznavoura. V návaznosti na tuto aféru byla ve Francii roku 1974 posunuta plnoletost z jednadvaceti na osmnáct let. Následovalo několik kolektivních vystoupení žádajících osvobození či zmírnění trestu pro osoby souzené či odsouzené kvůli pohlavním stykům s nezletilými dětmi či podezření z těchto styků: v roce 1977 publikoval časopis Le Monde zprávu o petici sepsanou Matzneffem a podepsanou devětašedesáti signatáři, mimo jiné Louisem Aragonem, Rolandem Barthesem, Simonou de Beauvoir a Jeanem-Paulem Sartrem nebo filozofem Gillesem Deleuzem. Ve stejném roce otiskl Le Monde otevřený dopis podepsaný osmdesáti osobnostmi včetně Jacquesa Derridy, Michela Foucaulta a Alaina Robbe-Grilleta. V roce 1979 publikoval deník Libération další petici, s šedesáti třemi podpisy, mimo jiné filozofa Pascala Brucknera nebo populárního písničkáře Georgese Moustakiho. Nelze ovšem říct, že by vzbudily velký ohlas. Dnes jsou to záležitosti relativně známé: byly veřejně probírány dosti podrobně například v roce 2001, když dcera novinářky a spoluzakladatelky Frakce Rudé armády Ulrike Meinhofové publikovala úryvky z knihy Velký bazar (z roku 1975), jejíž autor byl člen Evropského parlamentu a bývalý vůdce studentských manifestací z května 1968 Daniel Cohn-Bendit. Píše tu například: „Stalo se mi několikrát, že některé děti mi otevřely poklopec a začaly mě lechtat. Reagoval jsem různě, podle souvislostí, ale jejich touha pro mě představovala problém. Kladl jsem si otázku: ,Proč si nehrajete mezi sebou, proč jste si vybrali mě, a ne jiné děti?‘ Když však chtěly pokračovat, hladil jsem je nadále […] Potřeboval jsem, aby mě přijímaly bez výhrad. Chtěl jsem, aby po mě děcka toužila a dělal jsem vše proto, aby na mě byla závislá.“

Ve Francii, kde je homosexualita legální od Francouzské revoluce, ale kde byla dlouho považovaná za úchylku, probíhaly v té době rovněž boje za větší práva homosexuálů a Michel Foucault měl například za to, že postihy pedofilie by mohly postupně sklouznout k postihům homosexuality. V roce 1977 se tak zúčastnil rozhlasového pořadu, ve kterém společně se spoluzakladatelem Homosexuální fronty revoluční akce esejistou Guyem Hocquenghemem žádal osvobození pedofilů s odůvodněním, že jejich oběti byly povolné: „Každá norma, každý zákon je výrazem vztahu sil, vztahu dominance mezi strážci společnosti, buržoazií a lidmi, kteří jsou určeni k represi. Jsou mezi nimi delikventi, blázni, mentálně postižení, jsou mezi nimi pedofilové. Každá represe je však podezřelá, každé omezení je nelegitimní: pedofilové mají také nárok na své touhy.“ Že by mohl existovat vztah dominance mezi pedofilním dospělým a jeho nezletilou obětí, do tohoto konstruktu nezapadalo. Své vystoupení publikoval v roce 1979 v čísle revui Recherches nazvaném „Blázni do dětí – kdo se bojí pedofilů?“ (společně s texty Gabriela Matzneffa a dalších) a je obsaženo ve svazku jeho spisů Dits et écrits 1976–1979. I časopis Gai Pied podporující širší přijetí homosexuality, ve kterém vedle Foucaulta publikovali mimo jiné Jean-Paul Aron nebo Jean-Paul Sartre, otvíral své stránky některým podporovatelům pedofilie, například Tonymu Duvertovi. Avšak když ten v roce 1980 vydává esej Dítě v mužském rodě, ve kterém odsuzuje heterokracii a hájí pedofilii, činí tak již v reakci na protipedofilní útoky ze strany feministických a homosexuálních autorů. Požadavky komunit LGBT se postupně zaměřily na soužití neheterosexuálních párů a spojování pedofilie s homosexualitou bylo od osmdesátých a devadesátých let obecně považováno za projev homofobie. K jednoznačně negativnímu pohledu na pedofilii také přispěla od devadesátých let reflexe zneužívání nezletilých uvnitř katolické církve a šok veřejnosti z aféry roku 1996 spojené s odhalením belgického pedofila a vraha dětí Marca Dutrouxe. Dědictví sexuální revoluce a progresivních společenských hnutí šedesátých a sedmdesátých let bylo již mnohokrát zpochybňováno: v době konzervativních vlád Ronalda Reagana nebo Margaret Thatcherové, v souvislosti s reflexí společenských dopadů AIDS, znovuzavedením trestu smrti v některých státech USA nebo s románem Rozšíření bitevního pole Michela Houellebecqa. Kladné stránky těchto společenských změn, především ve smyslu rovného přístupu k lidem nezávisle na jejich pohlaví, sexuální orientaci, věku, rase, náboženství atp., které přetrvaly dodnes, jsou nesporné.

Matzneffova aféra vypukla v kontextu debat o morálce a umění, které lze shrnout proslovem komičky Blanche Gardinové při předávání divadelních cen Molières 2017: „Když jsem byla malá, hrát divadlo bylo mým snem. Rodiče mě zapsali do divadelního kroužku a já to milovala, milovala jsem být na scéně s ostatními dětmi. Hlavně taky proto, že když jsme byli na scéně, nemohl nás režisér osahávat. Ale jinak to byl geniální režisér. Protože je třeba umět rozlišovat člověka od umělce. Je ovšem divné, že se toto rozlišení užívá pouze pro umělce. Neříkáme například o pekaři: Ano, je pravda, že u pece občas trochu znásilňuje děti – ale jinak peče fantastickou bagetu!“ Kniha Vanessy Springorové vyšla nedlouho poté, co byl Roman Polanski obviněn z dalšího znásilnění a co herečka Adèle Haenelová podala na režiséra Christopha Ruggiy žalobu pro sexuální zneužívání v době, kdy jí bylo mezi dvanácti a patnácti lety. V průběhu Matzneffovy aféry se nakladatelství Hachette nakonec rozhodlo nepublikovat paměti Woodyho Allena v reakci na protest Ronana a Dylan Farrowových s ohledem na obvinění ze sexuálního zneužití, kterého se měl režisér dopustit v roce 1992 (Ronan Farrow, syn Woodyho Allena a herečky Miy Farrowové, za článek pro The New Yorker z roku 2017, ve kterém popsal sexuální delikty producenta Harveyho Weinsteina, získal Pulitzerovu cenu). Zdá se tedy, že k tomu, aby se důsledně i ve veřejné debatě reflektovalo, co bylo již v sedmdesátých a osmdesátých letech zločinem, přispěla především větší míra medializace.

O Matzneffově díle, které jsem nečetl, jsem si ze záměrně skandálních úryvků, citovaných v médiích, mohl udělat jen přibližnou představu: „Rozkošný den, plně věnován lásce, mezi mým novým vzplanutím, dvanáctiletým Estebanem, krásným a hřejivým jako zralé ovoce, jedenáctiletým malým chlapcem, kterému říkám Mickey Mouse, a několika dalšími, z nichž jednomu je osm let. […] až v pěti v mé posteli, sladce s nimi dovádím, zatímco další děti, nedočkavé, aby se k nám připojily nebo nahradily své kamarády, klepou na dveře“ (Pekelný cval, 1985). „Konec konců, každý dává, co má: pták svůj zpěv, květ svou vůni, tvůrce své dílo, kuchařka svá chutná jídla, moudrý stařec svou moudrost, bohatý své peníze, krásné dítě svou krásu. Nadto, lze-li vůbec hovořit o násilí, to, které spočívá v bankovce vsunuté do kapsy džín nebo do chlapeckých šortek, je přeci jen násilím sladkým. Uklidněme se: jsou horší věci“ (Ti, jimž je méně než šestnáct, 1974). Zaujala mě zato jeho první a dosti výmluvná veřejná reakce na vydání románu Springorové: odmítl jej číst s tím, že neodpovídá tomu, co spolu prožili – jinými slovy, odmítl jinou verzi jejich příběhu než svou vlastní.

Jistě lze jen přitakat krokům, které mohou přispět k zamezení sexuálního otroctví ve světě a k větší úctě k dětem. Zdá se mi však poněkud pokrytecké, že k prošetření Matzneffových prohřešků dochází ze strany justice až teď, když vše bylo už dávno známé a přiznané. I kdyby byl Matzneff sebelepším autorem, je samozřejmě správné, aby se ze svých činů vypovídal před soudem, a pokud budou prokázány, aby za ně byl potrestán – tak jako by tomu bylo v případě každého obyčejného smrtelníka nechráněného statutem prestižního spisovatele. Jsem zároveň trochu rozpačitý ze stahování Matzneffových děl z trhu: rozumím tomu, že nakladatelé nechtějí být podezříváni z podpory pedokriminality, je ovšem trvalým problémem, zda lze z morálních či jiných důvodů zakazovat přinejmenším některá umělecká díla, i protože si lze klást otázku, kam až tyto zákazy mohou dospět. Od umění nelze očekávat odpovědi – jak to psal Proust: „Naše moudrost začíná tam, kde končí moudrost autora.“ Pravda: Renaudotova cena, kterou v roce 1932 obdržel Céline za Cestu do hlubin noci, nevyzdvihovala jeho antisemitské pamflety. Zatímco kniha, za kterou cenu získal Matzneff, obsahuje obhajobu pedofilie.

Když byl Bernard Pivot dotazován, proč před třiceti lety ve svém televizním pořadu Matzneffa nechal mluvit, proč se nepřidal k jasnému odsudku Denise Bombardierové, litoval toho, že tehdy nenašel vhodnější slova, a dodal: „V sedmdesátých a osmdesátých letech se literatura kladla před morálku; dnes se morálka klade před literaturu. Z hlediska morálky je to pokrok. Jsme více či méně intelektuálními a morálními produkty své země, a především své doby.“ Uvážím-li, jak rychle se morálka společnosti mohla za posledních padesát let změnit, ptám se, co o nás vypovídá doba, v níž se pohyb kyvadla vychýlil ze „zakazování zakazování“ směrem k čím dál početnějším, někdy zdá se prospěšným, jindy ale i velmi tíživým restrikcím, které vítáme, trpíme, nebo je přímo sami na sebe uvalujeme, a jak za dalšího půl století bude pohlíženo na nás.