Štěpán Nosek otevírá svou třetí sbírku poezie Penumbra (Argo 2019) mottem v podobě experimentální básně sestavené z pěti slovníkových definic termínu tvořícího název knihy. Netradiční motto působí jako návěští obrazných významů. Čtenář může očekávat, že tématem textů ve sbírce budou jevy a události z pomezí světla a tmy, kde lze předpokládat vládu významových polostínů.

Četbou Noskovy poezie se toto očekávání vrchovatě naplňuje. Jakkoli jednotlivé verše evokují těkavé imprese či pozastřenou unikavost výrazu, básně Penumbry se v žádném případě nerozplývají v mlžnaté neurčitosti. Nosek soustředěně zpřítomňuje bytostně paradoxní úsilí poezie ztvárnit co nejurčitěji to, co je ze své podstaty nezachytitelné. Jeho básně můžeme číst jako záznamy situací odehrávajících se nejenom na rozhraní jasu a temnoty, ale třeba i na srázných březích prchavého vodního proudu a vůbec na nestabilním podloží všeho, co je nestálé a pomíjivé. Svými verši Nosek soustředěně uchopuje unikavou proměnlivost prchavých okamžiků: „fixuju obzor, na kterém se vyměňují / barvy, světla, stíny“.

Ztvárnění hraničních proměn básnickým slovem předpokládá trpělivou vnímavost pro podstatu dějů, jež si nevypomáhá lacinými efekty: „Světla se namáhavě sunou do kopce.“ Nosek své proměny neztvárňuje současnou mainstreamovou estetikou překotných slovních atrakcí připomínajících videoklip. Jeho jednotlivé „záběry“ bychom mohli přirovnat spíše k snímkům z alba obsahujícího s rozvahou vybírané a pečlivě schraňované momentky klíčových vzpomínek.

Jejich skladba se neřídí chronologií kalendáře, jakkoli to třeba vstupní báseň Duben s aluzí na Eliotovu Pustou zemi či jedna z posledních básní sbírky s akcentovaným listopadovým motivem klamavě naznačují. Pořadí básní ve sbírce se neřídí plynutím času, ale s nadčasovým nadhledem zpřítomňuje prožívání bytostných vztahů a proměn zasazených do komponovaného prostoru. Nosek dokáže svými slovními záběry ovládnout nedozírné krajinné panorama stejně jako intimně zabydlený prostor domáckého interiéru: „na tlesknutí teď krajina se roztočila / kruhová stínohra / rozhazuje po poli zářivé srnky a jeleny“. Hranice mezi prožitkem přírody a sdílenou tělesností smyslových počitků jsou v obrazech Noskových veršů rozepjatých mezi „tekoucí zahradou“ a „blanou dechu“ otevřené a prostupné. 

Básnický subjekt komunikuje se svými krajinami pestrým rejstříkem hlasů. Významovým úběžníkem Noskových veršů se stává někdy sebereflexivní monolog, jindy zase rozmanité podoby dialogu vedeného jak s lidmi jemu milými a nejbližšími, tak s postavami, jako je třeba mravně suspektní „pan inženýr“, jež pro svou zjevnou jinakost nabývají role básníkova stínu. Momenty rozhovoru přitom do Noskových básní vstupují zpravidla nevtíravým náznakem a podněcují tak v čtenáři zájem navázat pomyslný dialog s básníkem, jenž ví o smyslu psaní poezie dost na to, aby netrpěl trapnou potřebou se svým čtenářům vnucovat, jak je mezi současnými imitátory poezie tak běžné.