Z rozsáhlého Poděkování Jaroslava Rudiše na konci jeho knihy Winterbergova poslední cesta (z němčiny přel. Michaela Škultéty, Labyrint 2021), které je impozantně působícím defilé desítek postav ze současné české a německé kulturní scény, se vymyká závěrečná položka – „neznámí autoři“ cestopisného průvodce Rakousko-uherskou monarchií ve vydání z roku 1913. Na první pohled to působí jako skromné přiznání k nezištnému autorskému aktu: Rudiš vrací hlas dávno zvěčnělým, bezejmenným a zapomenutým tvůrcům „baedekru“, který titulní postava románu, v Německu žijící, devětadevadesátiletý liberecký rodák Wenzel Winterberg, při svém nenadálém putování po českých a rakouských železničních tratích v podstatě neodloží z ruky. Poměrně záhy se však dozvídáme, že své soustavné předčítání ve vlakových kupé pouze markýruje, neboť obsah průvodce zná dávno zpaměti, a stává se tak sám jakousi ztělesněnou historií, i po století znělým hlasem míst, jimiž na své svéhlavé pouti střední Evropou projíždí.

Při každé nové, spatra odříkané místopisné citaci, které v součtu naplňují desítky románových stran, si tak můžeme znovu připomenout, že kmet, který v samém úvodu knihy utekl hrobníkovi z lopaty, tu podává vskutku obdivuhodný výkon. Co do míry pohádkovosti si tak nezadá třeba s hrdinou švédského bestseleru Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. To, že jméno jeho autora Jonase Jonassona v Rudišově Poděkování nenalezneme, je úplně v pořádku – Jonasson se pokouší (ponechme stranou, s jakým zdarem) o vyprávění v nadsazeném žánru černé grotesky, kdežto Rudiš dává i ve vzácných momentech, kdy se jeho postavy bezútěšně potýkají se snahou o slovní humor, nekompromisně najevo, že jim stejně jako jejich autorovi jde v posledku především o vážné věci.

Slavnostně povzneseným tónem se tak napořád nese i pedanticky dotíravý přednes stoletých pouček a doporučení ze zmíněné topografické příručky, jímž Winterberg chvílemi dovádí k zuřivosti svého stálého posluchače, českého emigranta Jana Krause, zprvu jen rutinního, placeného pečovatele, posléze sice Winterbergovými rozmary nadále těžce zkoušeného, ale věrného průvodce, a nakonec jediného přítele a náhradního syna, který ve svém svěřenci nachází tolik analogií s vlastním životním příběhem, že se svým osudově nalezeným parťákem, jak už se to ostatně tandemovým postavám současné evropské prózy poměrně často stává, v samém závěru tak nějak symbolicky splývá.

Je zjevné, že Winterbergovu poslední cestu lze bez rozpaků zařadit k dílům, pro něž, podobně jako pro – příklad za mnohé – francouzský film Nedotknutelní platí, že jejich humanistické poselství je nepřehlédnutelné. Na rozdíl od ústřední dvojice filmového hitu z roku 2011 ovšem oba hlavní aktéři Rudišova románu představují ještě o poznání vážnější témata, než je chuť do života zdravotnímu handicapu navzdory či vzájemné kulturní obohacení – totiž ta, která mají co do činění s nezhojenými a nezhojitelnými traumaty středoevropských dějin. Motivací k poslední cestě je Winterbergovi utkvělá vzpomínka na jedinou opravdovou životní lásku, libereckou dívku Lenku, jež se pro svůj neárijský původ stala obětí nacistického režimu. Čtenáře, kterému by nebylo už několik set stránek předtím, než se k tomu Winterberg přizná, docela jasné, že protagonista nese na Lenčině tragickém osudu podstatný díl viny, si skoro nedokážu představit; způsob, jakým Rudiš toto přiznání v textu oddaluje, nicméně vyvolává dojem, že romanopisec v existenci takového čtenáře věří. Krausovo historicky podmíněné trauma si ponechává až do konce poněkud neurčité obrysy, rozmývané zaťatou sebelítostí a kvartální konzumací alkoholu; když prozradíme, že má co do činění se střelbou doprovázející Krausův pokus o útěk z totalitních Čech, potenciálního čtenáře jistě neochudíme o žádný podstatný zážitek.

Zhruba ve čtvrtině knihy Rudiš explicitně upozorňuje, že „všechno spolu souvisí“, a zručnost, s jakou svou premisu naplňuje, je bez nadsázky pozoruhodná. Spisovatel docela dovedně a hladce splétá kontrastní a relativně vděčné motivické linky, jako jsou například rakousko-uherská tradice gastronomických a pohřebních služeb. Stejně jako ve většině svých předchozích knih čtenáře dále ujišťuje prostřednictvím nesčetných, rutinně načasovaných refrénů (namátkou: Winterbergovo obsesivní usínání uprostřed výkladu; zobecňující klasifikace „nepěkných mrtvol“ jedinců, kteří sešli ze světa rozmanitým způsobem; stereotypní odkazování k archetypu zásvětního převozníka), že dotyčný text je především veskrze bezpečným místem, v docela pravidelných rozestupech opentlovaným opakujícími se, okázale apartními ornamenty. Návratné „litanie“ holých a jednočlenných vět, tvořících jakési heslovité seznamy osnovných motivů, jež rovněž dobře známe z předchozích Rudišových knih (především z Národní třídy) a které zřejmě chtějí čtenáře strhnout svou „rapovou“ dikcí, bohužel nápadně připomínají manýru větných „staccat“ v historických románech Jiřího Šotoly z „normalizačních“ let, která vzbudila trpké pobavení již u tehdejší kritiky. Své historické exkurzy, jež u čtenáře zpravidla nepředpokládají více než zbytkové povědomí o významu osobností, jakými byly třeba Valdštejn a Hitler, Rudiš zpravidla korunuje neprůstřelnými truismy jako „Evropa je bitevní pole“ nebo „člověk je hrob“.

Při vší vnějškové efektnosti polopaticky brutálních témat a motivů se tak svět Rudišovy prózy jeví být především úhledně modelovaným prostorem, který člověka nezatěžuje náročnou nejednoznačností a v jehož přehledně servírovaných významech nelze zabloudit. Ústy titulní postavy i prostřednictvím všemožných „fatálně náhodných“ analogií nás Rudiš do omrzení ujišťuje o epochálním významu bitvy u Hradce Králové roku 1866. V porovnání s ní byla prý i bitva u Slavkova pouhou marginálií. To, že se mezi osobnostmi uvedenými v Poděkování na konci Winterbergovy poslední cesty nevyskytuje ani jméno právem světoznámého německého spisovatele, autora románu Austerlitz, bychom v této souvislosti rádi chtěli vnímat jako Rudišův projev sebekritické soudnosti.