Pokud máme instituci, která se nazývá Akademie literatury české, posuzovat podle jejích stávajících webových stránek – a jiný zdroj o ALČ k dispozici nemáme –, dospějeme záhy k názoru, že jde o spolek vyžívající se v provozování jakýchsi privátních, dutě okázalých rituálů, podléhajících přísnému informačnímu embargu.
„Akademie literatury české je společenství spisovatelů, literárních vědců a kritiků, kteří by rádi přispěli k rozvoji české literatury. Akademie má 38 členů. Za své hlavní poslání si Akademie literatury české určila každoročně vybrat, schválit a předat tři ceny,“ píše se tu na úvodní straně. Kdo v názvu svého sdružení použije slovo s tak vysokou kulturní prestiží, jako je akademie, aniž by se tuto volbu pokusil sebeméně odůvodnit, musí být zřejmě o své predestinaci k naplňování „poslání“ hluboce přesvědčen. O motivaci archaického slovosledu stránky ALČ rovněž nic neprozrazují: jen těžko uvěřitelná je pro mě představa současného spisovatele, literárního vědce nebo kritika, který by „poetickou“ inverzi do názvu prosadil s očekáváním, že bude šířit stejně vznešené fluidum jako za lumírovců, a myslel by to vážně.
Proč má ALČ právě 38 členů a má být tento počet z nějakého důvodu neměnný? Kdo jmenovitě jej naplňuje? Zůstane „zatím tajné“ složení Akademie, které již v roce jejího vzniku případně glosoval J. G. Růžička, konspirativním opatřením na věčné časy? Jde snad o stejné osoby, které tvoří „plenární zasedání Akademie“, rozhodující prý o laureátech zmíněných tří cen? Nebo je toto zasedání tvořeno pouze nositeli 24 podpisů pod Prohlášením k obvinění Milana Kundery z 21. 11. 2008, což je doslova jediný dokument vzešlý z plenárního zasedání, který ALČ od svého založení 23. ledna 2006 doposud na svých stránkách zveřejnila? Pokud tomu tak není, a pokud se tedy může plenárního zasedání zúčastnit všech 38 členů ALČ, co znamená formulace pod Prohlášením, že bylo plénem přijato „jednomyslně“? Lze tento výsledek opřít o Statut ALČ? Má Akademie vůbec nějaký Statut? A pokud ano, doporučuje v něm praxi udělování vlastních cen svým vlastním funkcionářům? Hledáte odpovědi na tyto a další otázky na webových stránkách ALČ (které měly při mé návštěvě koncem června jako datum poslední aktualizace uveden 15. březen)? Hledáte tam dokonce nějaká zdůvodnění, třeba v obvyklém formátu tiskové zprávy, za co konkrétně byl ten který laureát oceněn? Očekáváte, že by se na stránce mediálních ohlasů mohlo za sedm let existence této instituce nastřádat více než čtvero ohlasů (z nichž dva jsou nefunkční a zbylé dva pochopitelně nejsou výše citovanými kritickými glosami)? Pak jste na špatné adrese.
Uvažovat za těchto okolností o takových subtilnostech, jako že ALČ na svém ustavujícím zasedání vyhlásila, že bude udělovat „Cenu Vladislava Vančury za dílo, které významně přispělo k rozvoji české literatury a společnosti, a Cenu Ladislava Fukse za životní zásluhy o rozvoj české literatury“, přičemž od počátku namísto Ceny Vladislava Vančury uděluje Cenu Boženy Němcové, a od roku 2007 k oběma přidala cenu třetí, nazvanou nejprve Máchova růže a posléze Cena K. H. Máchy – to vše beze slůvka zdůvodnění – zjevně nemá valný smysl. ALČ bude zřejmě dál nerušeně pokračovat v sebestředné hře na vznešenou instituci pod záštitou nezávazně instrumentalizovaných jmen klasiků, která snad mohou na její vybrané partnery (na prvním místě mezi nimi figuruje Nadace Nova) fungovat jako svého druhu zavedená obchodní značka. Možná jí v tom bude nadále vydatně pomáhat i Akademie věd České republiky, která je podle dubnového čísla svého Akademického bulletinu „od loňského roku partnerem ALČ“. Zdravý rozum mi našeptává, že tato zpráva musí být kachnou a že opravdoví (?) akademici disponují minimální soudností a rozlišovací schopnosti; ale možná jsem nemístný optimista, který pořád zapomíná, kde žije, a zanedlouho se u příležitosti konce školního roku dozvím, že partnerem AV ČR se stala třeba rozlučková akademie gymnázia v Litoměřicích. Na dalším setkání v litoměřické okresní knihovně uspořádaném k výročí exhumace Karla Hynka Máchy (což je jedna z celkem tří akcí, které ALČ za svou dosavadní existenci dokázala zorganizovat), by se tak mohli podílet hned tři akademičtí partneři. Ale i kdyby snad budoucnost ALČ neměla být až takto růžová, už na tom, jak se její reprezentanti doposud dokázali předvést, lze moc pěkně ilustrovat nadčasovost rčení: Má to pánbůh na tom světě všelijakou čeládku!
Bubínek Revolveru 2. 7. 2012
Akademická čeládka
Posledních 10