Na čtení básníka nepřišel nikdo. Organizátorka literárního večera s rozpačitým úsměvem postávala ve dveřích kanceláře malého klubu na malém městě a občas nervózně zopakovala: „Počkáme, ještě počkáme.“ A pak vycházela ven na chodník vyhlížet návštěvníky a tiše proklínat situaci, do níž se dostala, protože k programu kulturního klubu patří také literatura a s ní i poezie. Sama se přitom už předem z účasti na čtení omluvila, neboť musí domů vyřešit cosi s vodovodní trubkou.

Ti dva čekali. Dlouho čekali. Nakonec pořadatelka básníkovi s omluvným pokrčením ramen oznámila, že nezbývá než čtení zrušit, a rychle dodala, že domluvený honorář bude samozřejmě vyplacen. Básník honorář přijal, a když se žena jala sklízet židle a zhasínat světla v sále, poprosil náhle, zda by mohlo všechno zůstat tak, jak je. „Zajděte si domů vyřešit ten problém s potrubím,“ prohlásil pevně. „Já mezitím… budu mít čtení.“

Básník přijel až z Polska. Představuji si ho, jak tam stojí a čte do prázdna. Do prázdna? Chtěl bych při tom čtení být, moc bych při něm chtěl být, zároveň vím, že tím bych proměnil celou situaci v něco úplně jiného. Zda žena ve svém zápasu o zprovoznění vodovodního potrubí tenkrát byla úspěšná, nevím. Vím však, že básník ve svém zápasu o slovo úspěšný byl, o svém čtení v prázdném sále mi vyprávěl: „Málokdy jsem se o vlastních verších dozvěděl tolik jako tenkrát. Přesně jsem při tom čtení slyšel, které básně jsou silnější a které méně. Která místa jsou nejpřesnější, kde verše stojí kolmo a nevývratně, kde se chvějí a kde by mohly být beztrestně nahrazeny jinými. Cítil jsem, kdy nepřítomné publikum mlčí soustředěně a kdy pouze zdvořile. A hlavně jsem cítil, jakou energii jsem do básní ukryl já sám, co chtějí nést, za čím si stojím, protože nelze jinak, protože takhle to je. Vím, bude to znít paradoxně a směšně, ale cítil jsem něco z důležitosti poezie…“

Ach, jak by se ten polský básník asi hodil do módního krámu všem těm literárním diskutérům, kteří u nás v posledním desetiletí vymysleli teorii o takzvaném básnickém ghettu, do nějž se prý poetové dobrovolně odebrali, protože jim nezáleží na veřejnosti, ba pohrdají jí, namyšleně si píší své intimní nesrozumitelnosti a ve svém elitářském estétství nemají zájem o širší sdílení svého slova. Vida, vždyť oni si snad dokonce přímo libují v tom, že mohou číst před prázdnými sály! Nechme je tedy stát před prázdnými sály, dokud se zase nenaučí mluvit jazykem nás všech, o tom, co chceme slyšet my, tak, jak po tom toužíme my. Zatím si nic jiného než ghetto nezaslouží. V dnešním světě ohlasů, lajků (vím, že je na svých facebookových stránkách počítá i nejeden autor), kvantifikátorů a trendů je sama básnická „komunikace“ jinak prý nepoužitelná.

Jako by básník svým nárokem na skryté významy a vrstvy, které se ukrývají v tom podivuhodném a lidem společném živlu, tedy řeči, nestál o veřejný zájem. Jako by smysl dobrého básníka pro to, čemu člověk nerozumí a co se v řeči přesto ukrývá a žhne přitažlivou silou, znamenalo, že po nerozumění touží. Že je mu ono vykonstruované ghetto nesrozumitelnosti výsadou a plezírem. Tvrdím opak: básníci – alespoň ti, kteří publikují – o intenzivní zájem a komunikaci usilují, v pravém slova smyslu hluboce. Právě proto nemohou zapírat plnost řeči, v níž se skrývají i významy a souvislosti, které nemáme ve své moci a které nás přesto podstatně ovlivňují a spoluúčastní se na našem prožívání. Znamená to ovšem riskovat neúčast těch, kteří o takovou znepokojivou plnost řeči právě nestojí, ale neznamená to potěšení z takového faktu. Je to jen součástí extrémního jazykového dobrodružství, které občas básníka přivede do prázdného sálu. Musí ho přijmout. A obstát v něm. Ten, kdo neobstojí se svou řečí před prázdným sálem, nezaslouží si sál plný.

Když jsem nedávno epizodu o poctivém zápasu se slovy před prázdným sálem vyprávěl u stolu, okolo nějž sedělo několik literárních skeptiků současnosti, zajímalo je jediné – kolik za svůj zbytečný výkon ten polský básník dostal.