Ve dnech, kdy uplyne rok od invaze ruské armády na Ukrajinu, zveřejňujeme na Bubínku Revolveru druhou část odpovědí třiceti respondentů do ankety „Válka a ruská kultura“, která kromě jiného vyšla v osmém vydání dnes již rozebraných RR novin z října 2022. Vybraným osobnostem různých generací, profesí i životních osudů položila redakce RR tři otázky:
1. Joseph Conrad v eseji Autokracie a válka roku 1905 napsal: „Ruská autokracie na nic nenavazovala; neměla žádnou historickou minulost a nemůže doufat v historickou budoucnost. Může pouze skončit.“ Souhlasíte po více než sto letech dalších zkušeností s jeho názorem?
2. Zažil/a jste někdy, že by před vámi osoba ruské národnosti reflektovala okupaci v roce 1968, a pokud ano, jaká ta reflexe byla?
3. Dokážete dnes vnímat ruskou kulturu bez ohledu na události na Ukrajině, dříve v Gruzii, Čečensku atd.?
RR
 


Svět nežije v jednom čase. Tlak Západu, aby si podle něj všichni srovnali hodinky, nemá perspektivu. Jsou tu rozličné stupně kulturní, politické a ekonomické vyspělosti, rozdílné a specifické zájmy, vysoce odlišné mentality. To se týká i Ruska. Rusko se za poslední dvě dekády demokratickým poměrům stále více vzdalovalo. Nyní zde opět dominuje triáda samoděržaví – (černosotněnské) pravoslaví – nacionalismus. Fiasko pokusů o demokratizaci v devadesátých letech bylo traumatizující. Mnoho vzdělaných a schopných Rusů opustilo svou zemi. Mnoho jich ztratilo naději i ambice. Ale Rusko bude i nadále dosti silné, relativně stabilní a expanzivní. Autokracie není přežilá forma vlády. Velká část vlád ani v tomto století nebude demokratická. A nevíme, zda v budoucnu nepřejdeme i my na Západě k nějaké formě osvíceného autoritativního režimu – záleží to na mnoha neznámých okolnostech.
Západ válku s Ruskem nechce, Rusové také ne, ale jsou více fatalističtí a stravovaní svým mesianismem a neochvějnou vírou ve vlastní velikost. To je nebezpečné. Vývoj Ruska nelze anticipovat, je to velmoc s problematickým hodnotovým řádem. Podobné to ale bude s Čínou, Indií a řadou dalších zemí, mj. i celým vesmírem islámu. Západ již brzy přestane planetě dominovat ekonomicky a dříve či později i vojensky. Úvahy o ruské despotičnosti se tedy jeví jako součást komplexního celosvětového dění. Nevěřím, že by mělo být nutně jakkoli fatální v čemkoli. Konec dějin se nekoná, možná čekáme na jejich (nový) začátek.
Vnímání jakékoli kultury optikou předsudků je zavádějící a neproduktivní. (Víme, co se dělo po druhé světové válce.) To ovšem nevylučuje ostrou kritiku. Každá kultura má významný podíl na pozitivních i negativních rysech národa, zrcadlí je, poznává i vytváří. To skutečně zvrácené ale přináší až ideologie. Na ideologii se skutečná kultura, je-li hodná svého jména, zpravidla nepodílí, ba je k ní subverzivní. Rusové sklon k neúprosné reflexi svojí společnosti a dějin většinou postrádají. Snad jednoho dne procitnou, i když dnes to tak nevypadá. Největším nebezpečím dnešního stavu je fakt, že celé generace Rusů nyní žijí v přirozeně nepřátelském vztahu vůči Západu. To musí změnit právě kultura. Kultura – na všech stranách – musí pracovat na tom, aby neporozumění nahradilo porozumění.
Jiří Zizler (*1963), literární historik a kritik

1. Souhlasit lze jen těžko, navázaly na ni přece velmi plynule autokracie sovětská (přes všechnu velkohubou „všelidovost“) a hned po ní ruská. Spojuje je ovšem, velmi zjednodušeně řečeno, sebestřednost, krutost, bezohlednost, rozpínavost a pohrdání lidským životem. Kromě gulagů, které je ovšem možné chápat „jen“ jako obdobu carské „kátorgy“ nebo zostřenou formu sibiřského vyhnanství, k provozu moci mnoho nového nepřidaly. V postsovětské éře se státní moc s odzbrojujícím pragmatismem navíc opět spojila s pravoslavím, čímž návrat k modelu samoděržaví jasně deklarovala.
V eseji O takzvané diktatuře proletariátu z roku 1921 napsal T. G. Masaryk: „Taková diktatura předpokládá ovšem proletariát vzdělaný a připravený – Rusko takového proletariátu nemá, a právě proto tam řádí diktatura stranická a orgie nevzdělanosti.“ Zhruba o sedmdesát let později prohlásil Václav Havel, že problém Ruska spočívá v tom, že neví, kde jsou jeho hranice. Mezi těmito dvěma myšlenkami se nalézá všechno ostatní: mesianismus, přesvědčení o jakési vyvolenosti a nadřazenosti ruského národa, přesto, že se jeho drtivá pologramotná většina den co den otupuje vodkou. Jsem si pochopitelně vědom toho, že vedle ní tu žijí intelektuální a umělecké špičky, které nemůže odbýt mávnutím ruky ani ten nejzarytější rusofob. Je ale dobré nezapomínat, že Turgeněv cítil nesrovnatelně větší sounáležitost se svým loveckým psem než s mužikem, který ho na lov vezl.
2. Ano, měl jsem dobrou kamarádku V., která v Československu žila od roku 1972. Bohužel už zemřela. V době okupace jí bylo necelých sedmnáct let a byla podle vlastních slov dezorientovaná sovětskou propagandistickou masáží, i když si o tehdejším státním zřízení nedělala velké iluze. Myslím, že ani její rodiče – a přesto pod vlivem propagandy uvěřili, že v Československu se lidem daří nesrovnatelně hůř než v Sovětském svazu. Z toho usoudili, že u nás panuje všeobecný nedostatek a hlad. Zpočátku jí sem posílali poštou zásoby potravin.
V. prohlédla velmi rychle. Od ní jsem se postupně dozvídal, jak vypadají reálie všedního života v zemi, kde si „pracující lid“ vládne sám pod moudrým dohledem komunistické strany, a moje dosavadní hluboká averze k tomuto zřízení a jeho představitelům se ještě prohloubila.
3. Ano, ale přiznám se, že mi to činí značné potíže, i když se za to trochu stydím. V těchhle souvislostech je totiž obtížné nepouštět ze zřetele, že skutečná kultura nemůže být závislá na politice a neměla by se podobat agitaci. Nebo lépe, že by měla vyrůstat právě politice navzdory. A že ten, kdo svým „uměním“ politice slouží, není umělec, ale slouha. S tímhle vědomím je pak snadné zařadit bez zbytečného relativizování třeba práci Leni Riefenstahlové, abych uvedl příklad z jiné doby, ale z prostředí srovnatelného režimu a nezůstával pořád v Rusku. Pro pochopení ruské „duše“ je vynikající pomůckou postava Alexeje Spiridonoviče z Erenburgova románu Neobyčejná dobrodružství Julia Jurenita. To, co před námi při četbě pozvolna vyvstává, je natolik lepkavě odpudivé, že se chce člověku zvracet. A to se jedná o karikaturu intelektuála – hrozím se domyslet, co by člověk spatřil v případě, že by se jednalo o portrét kohosi z tzv. „obecného lidu“. Proč ale zanevřít na Bulgakova, Čechova, Čajkovského, Musorgského, Puškina, Stravinského, Turgeněva, Zoščenka nebo (abych neustrnul v minulosti) Pelevina, Sorokina či Jerofejeva? Horší už to bude pochopitelně s Majakovským, i když ten si nakonec účet vystavil svépomocí. Úplně stranou pak bude stát Eduard Limonov, což byl sice nesmírný kokot a politický „avanťurist“, ale to nic nemění na tom, že jeho kniha Já Edáček je skvělá. V nastíněných souvislostech si nelze nevzpomenout, že po druhé světové válce stáhly světové operní domy z repertoáru Wagnerovy opery, a říkám si, že z takové pitomosti bychom se měli poučit. I když to bylo v době, kdy na Němce „nebyl nikdo zvědavej“. Na druhou stranu teď zas většina lidí „není zvědavá“ na Rusy. Takže jsem na položenou otázku odpověděl jen zčásti. Ostatně stejně jako na dvě předchozí.
Karel Haloun (*1951), grafik a publicista

Dovolil bych si nedržet se vašich přesných otázek, protože mne svazují nebo nutí k zamyšlením, které úplně nesouvisí s mou osobní zkušeností. Musím se i přiznat, že na rozdíl od redakce Revolver Revue nevládnu tak pronikavým vhledem do díla Josepha Conrada. V mnohém mi postačí už některé zrůdnosti v ruské klasické literatuře. Nebo kniha Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky – Konec rudého člověka. Ty ostatní knihy, co napsala, jsou už jen strašné po té první Strašné. Protože mne celé dětství obklopovali různí strýčkové „djáďové“, kteří milovali mého otce, uvědomělého pozdního komunistu, který se rozhodl koncem osmdesátých let rozšiřovat své obzory na VUMLu, užil jsem si určitou perverzní reflexi na hodně způsobů.
1. Zažil jsem tak majora djáďu Míšu z Milovic, co chlastal s tátou vodku, a pak mne chtěl houpat na kolenou, měl všechny zuby stříbrné a rád mi vozil bonbóny z milovického univermágu. Ty bonbóny se nedaly jíst, strýčka jsem se bál, měl šílený lesk v očích. Někdy tam začíná nejasné povědomí, že „co je ruský, to je hnusný“.
2. Další strýček, otcův ideologický guru, tajemník OV KSČ v Jičíně Josef Šidák. Vášnivý nimrod, co nejenže zcizí emigrantům chalupu, kde včelaří, vycpává své nejparohatější úlovky, aby je zavěsil do své nekonečné sbírky zvířecích mrtvol. Celé nudné neděle trávím na tomhle zmarněném panství. Muži se baví o síle soudružství. Už tu soudruzi ani jeden nejsou.
3. A nakonec ukrajinský stalinský strýček bydlící v Zelenči, kam jezdíme nasávat srdečnou atmosféru, má vybavenou a znehodnocenou celou knihovnu. V každé knize jsou totiž vepsány desítky komentářů a myšlenek, co ho v tu chvíli napadlo pravdivého. Nejhustěji je popsaná Bible, kde se nevydržel nezamyslet už v tiráži. Tak za Biblí Svatá je pomlčka a jeho přípis „nejjedovatější kniha všech knih“. Když Ježíš vchází do „hospody“, strýc nevydrží a připíše „a tam se ožral jako prase“. Mává přede mnou Bílou knihou, jejíž myšlenky mne mají přesvědčit, že díky bratrským vojskům jsme byli v roce 1968 osvobozeni. Všechno to špatně pochopím a totálně si pokřivím studentský profil, když na branné výchově tvrdím profesoru Zdeňku Šedivému (dnes mezinárodní rozhodčí basketbalu), že to na Dukle totálně vojákům posral Husák… Chytá mne bolestivě za ucho a táhne na koberec k řediteli, jehož permanentní třas vepřové hlavy mne uvádí ve zmatek skutečného provinění.
Všechno jsou to dnes zábavné historky, ale pro mne zpřítomnělá dětská hrůza, které stále nerozumím, nechci rozumět, normalizace byla hnusná doba. Ruské konání v Čečně, Gruzii a Ukrajině zapadá do téhle ruské dětské hrůzy. Mám problém se přátelsky usmívat na ruské sousedy, milé lidi, ale pán pracoval pro Gazprom v Astrachaňské oblasti, takže je pro mne obtížné nebýt ve střehu. Současné ruské vydírání atomovými zbraněmi zpřítomňuje dětský strach a atomové sny, které se mi zdávaly, když nás školství vydatně masírovalo ďábelským plánem Ronalda Reagana vygumovat socialistickou Československou republiku jedním vrzem i s celým bratrským táborem. Mám v zásadě dnes problém se vším ruským.
Martin Langer (*1972), básník a dokumentarista

1. Conradův prorocký esej je víc než úctyhodný. Při četbě vytržené věty mě ale napadá, že dávná ruská autokracie navazuje přinejmenším na vikingské a mongolské nájezdníky, že její historická minulost je plná násilí, což ovšem není zas tak neobvyklé, každopádně ale souhlasím, že nemá žádnou budoucnost, neboť se utopí v krvi a zmaru. Než se zase obnoví…
2. Někdy snad v roce 2010 jsem v nabitém moskevském klubu Apšu, krátce po Magorově recitačním uragánu, slyšel od básníka Lva Rubinšteina, jaká byla okupace nesmysl a zločin, květnatou veřejnou omluvu při společném vystoupení v rádiu pronesl asi den poté spisovatel Boris Dubin. Stejného názoru byla spisovatelka Ljudmila Ulická, když jsme jí tehdy s Viktorem Stoilovem předávali dárek nakladatelství Torst: Koudelkovu knihu fotografií ze srpna 1968. Profesor Moskevské univerzity a překladatel české literatury Sergej Skorwid se svým odsudkem invaze netajil ani před svými studenty. Že byla okupace zločin, bylo samozřejmé i pro různé literáty z okruhu Aleny a Honzy Machoninových, skoro vždy jsme se k invazi při nějakém společném popíjení, ať v Moskvě, Praze, nebo třeba na Tabooku v Táboře, dostali, byl to až rituál.
3. Třeba předrevoluční autory, Čechova a Bunina, jsem vždy četl bez vší té hrůzy, co Rusko páchalo a páchá. Ruská literatura ale mokvá krví, a to už od časů dejme tomu Varlama Šalamova. Není nic nového na tom, že ti nejlepší byli zabíjení a věznění, vyštvávaní, umlčovaní. Současnou oficiální ruskou kulturu vnímám s pachutí dementní agrese, obřích lží a nelítostnosti. Myslím si, že ale i nyní jsou v Rusku autoři a autorky, kteří píšou svobodně, zatím třeba jen pro sebe a pro svůj okruh, a které budeme jednou s nadšením a trnutím číst.
Jáchym Topol (*1962), spisovatel

1. S citovaným textem z Conradovy eseje o ruské autokracii naprosto souhlasím. Lidé, s nimiž se stýkám, hlavně teď, při stále trvající agresivní válce Ruska proti Ukrajině, smýšlejí stejně, i když jsme v padesátých a šedesátých letech prošli školou, která nám horem dolem cpala do hlav obraz Ruska, tehdy SSSR, jako nejpokrokovějšího státu na světě. Můj muž Honza se k tomu vyjádřil s bleskovou rozhodností: „Rusko je největší nepřítel světa, Rusko rovná se: lež, zlodějna, vraždy a primitivnost s tupostí navíc.“ Naše dcera Anička (48 r.) připojila poznámku: „Bohužel jsou ta Conradova slova příliš pravdivá i dnes, po více než sto letech, kdy je autor napsal.“ Když jsem pasáž z Conradovy eseje Autokracie a válka poslala synovi Jendovi do Berlína, brzy přišla jeho reakce: „Přečetl jsem si tu esej J. Conrada. Je to dobře promyšlená analýza ruského ducha, ale zároveň i velice ponurý obraz této země. Když se člověk zamýšlí nad řešením, napadá ho jediné: zahubit to! Tohle věčné, nevinné, spásu světa nesoucí Rusko! Zdá se mi to neřešitelné.“ I po letech si dobře pamatuji, jak mluvil náš přítel režisér Jan Kačer, když se vrátil v první polovině osmdesátých let z Moskvy, kde něco režíroval. Vyprávěl nám, jak ruští herci v čase Gorbačovovy perestrojky nadšeně hovořili o tom, že chtějí patřit do Evropy, na Západ. Co z toho zbylo?
2. Na druhou otázku v anketě mohu odpovědět bez dlouhého pátrání v paměti. Ano, zažila jsem setkání s osobou ruské národnosti a dobře si pamatuji na jeho „zpětnou vazbu“ na připomínku ruské okupace naší země od srpna 1968. Setkání proběhlo někdy v polovině osmdesátých let v Brně. Do města přijel hostovat soubor Bolšovo těatra, hráli něco od Čechova. Honza byl tehdy v angažmá v brněnském Státním divadle a byli jsme oba zvědaví hlavně na obdivovaného herce Smoktunovského, kterého jsme nedávno předtím viděli ve filmu hrát Hamleta. Šli jsme tedy natěšeně do divadla. Po konci představení jsme spěchali do klubových místností divadla na ohlášené setkání ruských herců s českými kolegy.
V uvolněné atmosféře se Smoktunovskij jevil jako vlídný, společenský člověk. Honza se jej vyptával na hereckou práci a Smoktunovskij projevil zájem i o nás. Vyptával se na naši rodinu, děti a tak. Velmi jej pobavila česká slova „manžel“ a „manželka“. Zeptal se nás také, jestli jsme už byli někdy v SSSR a jaký máme vztah k jeho vlasti. Tehdy já, ukolébána předešlým milým rozhovorem, jsem mu po pravdě řekla: „No víte, od srpna 1968, kdy do naší země vtrhli vaši vojáci na tancích a tu agresi jste nazvali přátelskou pomocí, Rusko moc rádi nemáme. My jsme jen chtěli žít svobodně, od té doby jsme okupovaná země.“ Po těch slovech se náš slavný host viditelně proměnil. Zmlkl, uzavřel se do sebe, rysy v obličeji mu ztvrdly a beze slova se zvedl a přesedl si ke skupině ruských kolegů. My si zase povídali s Honzovými českými kolegy a až na úplný konec, když už se společnost zvedala k odchodu, se Honza Smoktunovského v chůzi zeptal: „Jak dlouho se v naší zemi ještě zdržíte?“ Ten odpověděl: „Zítra ráno chci zajet do Moravského Krumlova, je tam vystavená slavná Slovanská epopej od Muchy, to chci vidět. Do Moskvy se vracíme večer.“ Otočil se na podpatku a my viděli jeho vzdalující se záda, jak dlouhou chodbou mizí k východu. Dnes si myslím, že se slavný herec bál mluvit o čemkoliv, co bylo politicky kontroverzní. To se v Rusku nosí stále, až do těchto dnů. Před pár lety bylo možné v Praze Slovanskou epopej spatřit ve Veletržním paláci na vlastní oči. Navštívili jsme ji, ale mně bylo z toho nabubřelého, nepravdivého panslovanství na obrazech málem na zvracení. Ihned mně naskočilo srovnání s podobně přeháněným pangermánstvím za Hitlera. Tak tuhletu bájnou minulost chtěl pan herec z Moskvy vidět a pokochat se vyfabulovanou slavnou minulostí Ruska, která se nikdy nekonala. Jak smutné.
3. Už druhým rokem nepravidelně navštěvuji literární semináře faráře Petra Beneše ve společenském sále katolického kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad. Od nového roku 2022, po epidemii covidu, začal s cyklem přednášek o Dostojevském. Já jsem v mládí, od šestnácti let, Dostojevského hltala, jako mnoho mladých lidí v té době, předpokládám. Začala jsem Zločinem a trestem a pak snad všechno od něj jsem se snažila přečíst. Tentokrát jsem si, na doporučení Petra Beneše, znovu vytáhla z knihovny Běsy. Tak ve čtvrtině jsem knihu odložila, jednak moje paměť neudržela všechna ta jména protagonistů, hlavně mi však přišlo nudné to vzájemné pomlouvání jedněch druhými na jakési zapadlé ruské gubernii, zbytečné to sledovat. Ani nevím, jak velký podíl na tom znechucení měla válka Rusů na Ukrajině. Jeden čas jsem četla všechno od Nabokova, ale uvědomuji si, že on byl sice původem Rus, ale vliv na něj měla převážně západní kultura. Nedá mi, abych ještě neodcitovala naši vnučku Marušku (22 let). Když ještě studovala na gymnáziu, o Dostojevském se učili v rámci světové literatury a poté, co dočetla Dostojevského Zločin a trest, prohlásila: „Dostojevskij, je zločin, že takovou knihu napsal, a trest je tu knihu číst.“ Konec.
Eliška Vlasáková (*1944), psycholožka a prozaička

1. (Zlehčeno) Ruská autokracie asi na nic nenavazovala, dokud vojenský velitel vikingských žoldáků v Kyjevské Rusi Ingvar nezjistil, že na tomhle teritoriu je autokracie nezbytná, a stal se knížetem Igorem. Obávám se, že můj obdivovaný spisovatel se zde možná mýlí. Samoděržaví v Rusku nebude mít historickou budoucnost, jen když se Rusové někam přestěhují. Jak je to v tom židovském vtipu „… oni to tak chtěli“. Car, generalissimus, president… vsjo ravno.
2. To jsem bohužel nezažil. Ale mám hrubou představu mé reakce; kdyby reflexe byla omluvná, bylo by to na obejmutí, v opačném případě bych zkusil debatu. Kdyby to nešlo, za a) odejdu, protože by to nedávalo smysl, za b) pokud by se mi nepodařilo vyvolat rvačku, alespoň bych zkusil tu osobu poplivat.
3. Pokud nemyslíte kulturou například současný celostátní hit ruské popové hvězdy – zpěvačky Glukozy „Tancuj Rossija i plač Jevropa“, tak skutečnou ruskou kulturu vnímám asi pořád podobně. Strach je v ní neustále přítomný.
Igor Korpaczewski (*1959), malíř

1. Nevím, jestli citátu z eseje Josepha Conrada rozumím správně. Nicméně pokusím se odpovědět: když vezmu v úvahu vztahy mezi Moskvou a Mongoly ve středověku nebo to, že moskevští vládci se po pádu Cařihradu nazývali carové (tedy císaři), dále ambice carského Ruska před vídeňským kongresem a po něm, potom ještě zahraniční politiku sovětského Ruska a současnou praxi „čekistů v zakoně“, řekl bych, že „ruská autokracie“, ať už to znamená cokoli, určitou minulost má, současnost taky a o budoucnost krvavě usiluje.
2. Stalo se mi to dvakrát. V obou případech se můj náhodný partner v hovoru označil jako účastník sovětské invaze do Prahy v srpnu 1968. Oba muži – nevím jistě, jestli měli ruskou národnost – mi řekli, že tehdy vykonávali základní vojenskou službu v Rudé armádě. Účast na okupaci se stala klíčovou zkušeností jejich života, a nakonec se rozhodli odejít na Západ. Komunikace s jedním z těch dvou proběhla v Amsterdamu v roce 1989. Jeho sdělení mi tehdy připadalo srozumitelné. Dnes by mne navíc napadlo, nejde-li o falešného, drzého, vyzvídajícího exulanta.
3. Všechno ruské – nejen kulturu – vnímám s ohledem na ruské agrese, dnešní i dřívější. Dílo Alexandra Solženicyna chápu nyní řekněme komplexněji než v osmdesátých letech minulého století, kdežto básně a život Osipa Mandelštama čtu podobně jako dřív. Ale současnou ruskou kulturu znám jen velmi málo. Možná víc než zamlada prožívám ten fakt, že kultura a její tvůrci jsou buď s „autokracií“ a jinými ďábelskými režimy spojeni, podílejí se na jejich chodu, nebo je odmítají. Mám na mysli dnešní Čínu, předválečné Německo, Japonsko atd.
Antonín Petruželka (*1952), editor a redaktor

1. Čeka bez konce
Když nás pro přeplněnost vazební věznice neudali na Ruzyni, odvezli nás na služebnu na Kladno. Stál jsem spolu s ostatními zadrženými v chodbě a pořád dokola jsem nevěřícně četl heslo vyvedené na protější zdi: výrok Dzeržinského o hlavě, srdci a rukách čekisty. Je to vůbec možné, teď, v říjnu 1989? Jakpak by nebylo. – Byť v této titěrné podobě. Vyšetřovatel se pak choval takřka nonšalantně.
Také polského původu, tenhle Dzierżyński, Krvavý Felix, ruský revolucionář, sama sovětská moc. Měl Joseph Conrad příležitost poznat ještě tuhle sortu?
2. Sovětská výškařská škola
V zimě roku 1978 jsem často trénoval v jablonecké hale, protože takové podmínky k přípravě, jako byly tam, jsme v Liberci neměli.
Většinou se mnou jezdil trenér Jirka Karban, který se nám věnoval od prvních atletických krůčků v mladších žácích jako zaměstnanec oddílu, protože povolání učitele vykonávat nesměl. „Soudruhu, proč ti svěřenci neříkají soudruhu?“ „No to bych jim dal, kdyby mi říkali soudruhu.“ O pár let později na vyhlášení nejlepších sportovců Liberecka odmítl podepsat Antichartu. To mu mnozí nezapomněli.
Třicáté výročí komunistického puče připadlo na sobotu a naše cesta tramvají do Jablonce a dál sněhem do kopce ke sportovnímu areálu na Střelnici měla toho dne zadání soukromé maturitní otázky a charakter vyučovací hodiny. A jako na potvoru, aniž bychom to dopředu věděli, nám právě toho dne obsadili výškařský sektor Rusáci, kteří se objevili v Jablonci na zimním soustředění.
Jenže to byli nějací páni světové výšky. V první řadě Pavel Goikhman, trenér olympijského vítěze z Mnichova 72 Jüriho Tarmaka a mnohých dalších. Teď zde byl se Sašou Grigorievem, znovu skokanem ze světové špičky. A také se svou ženou Elizavetou Sosinou, se kterou tvořili manželský i trenérský pár. Domluvili se s Karbanem, jak se o sektor v téhle tréninkové jednotce podělíme.
Grigoriev a já, to se mi snad zdá. Po rozcvičení jsme simulovali závodní rytmus bez závodění. Laťka byla ve výšce přibližně metru devadesáti, a to nebylo ani v mé nejlepší sezóně snadné, skočit to cirka desetkrát po sobě. Někdy laťka spadla i Grigorievovi. Mezitím mezi trenéry slovo dalo slovo. Jirka Karban mi pak mezi skoky polohlasně tlumočil: „Hele, Goikhman sám od sebe, že oni nejsou žádní Rusáci. A teď se podrž, Sosina, že oni moc dobře vědí, co je okupace.“ Ale málo platný, jsou to jejich reprezentanti přece. Faktem ovšem je, že Výšku od Valerije Brumela v překladu z ruštiny jsem ve třinácti spontánně přečetl nejméně třikrát.
Na konci tréninku mi pak Karban předal od Goikhmana lístek, na kterém byla jeho leningradská adresa a podtržená číslice. „Máš mu napsat, až skočíš 215. To je jeho odhad, kam by ses mohl dostat.“ Pocítil jsem lehké zklamání. Cože, já nebudu létat výš? (Ne, děkuji, anabolické steroidy nechci. Pravda, nikdo mi je ani nenabízel.) Ale poděkoval jsem a papírek s adresou jsem si schoval. Ale ke 215 jsem se nikdy reálně nepřiblížil, a tak jsem si s přítelem ze Sovětského svazu dopisovat nezačal.
Douška: Na konci léta toho roku, krátce po desátém výročí srpnové okupace, konalo se v Praze mistrovství Evropy v lehké atletice. Ve dny konání výškařské soutěže jsem trpělivě stál v hledišti za sektorem, už na ranní kvalifikační skupiny, chtěl jsem vidět úplně každý skok. A finálový závod, to byl opravdu svátek pod umělým osvětlením. První dvě místa obsadili reprezentanti Sovětského svazu. Grigoriev skončil druhý výkonem 228, zvítězila kometa na výškařském nebi, která jen na chvíli zazářila, Vladimir Jaščenko, skokanský zázrak ze Záporoží, výkonem 230 centimetrů.
3. Smějeme se s Ejzenštejnem
Poslední zprostředkovaný kontakt s ruskou kulturou, přesněji řečeno kulturní historií, byla nedávná profesorská přednáška přednesená na zasedání umělecké rady filmové školy. Přednáška mě popuzovala, vyjma toho, že by mi na ní vadilo to ruské, to sovětské, natož samotný Sergej Michajlovič Ejzenštejn, předmět zájmu – jakkoli to můj zájem není. Vadila mi nejen ta závěrečná přizdisráčská sebeobhajoba docenta Hudce, ale hlavně to dělání z prdu kuličky v předestření námětu, to Ser Gay pomrkávání, to vystavování kaktusu jako falusu, to polovičaté bádání, ta předstíraná okouzlující zábavnost génia v dávno vyvětralém poli nekonečné nudy, ta klaka v učebně, poštívaná docentem Čihákem jen tak naoko a pro strýčka, to nárokování si akademické hodnosti za zásluhy.
Koněc filma.
Jiří Soukup (*1960), scenárista a dramaturg

1. Nesouhlasím. Conrad psal svůj esej po katastrofální porážce carských vojsk v rusko-japonské válce v roce 1905. V samotném Rusku se pak sice dala do pohybu revoluční vlna a zpočátku to opravdu vypadalo, že autokratická forma vlády už nemá v této zemi budoucnost. Režim ale znovu přitvrdil. Mizérie konce první světové války vyvolala následující revoluční zvrat a moci se zmocnili bolševici. I když nejdřív projevili vůli zavádět v Rusku nějaké liberální reformy (např. prosadit právo národů na sebeurčení), když Stalin převzal moc, byl to návrat k autokracii v plné parádě. Putin postupoval podobně. Podle Aristotela nemusí být tato forma vlády ještě ta nejhorší. Průšvih ale je, když se ze dvou možností její podoby, dobré nebo špatné, prosadí ta druhá – tyranie a oligarchie. A toho jsme dnes svědky. A Conradovo tvrzení, že autokracie neměla v Rusku žádnou historickou minulost, taky moc nechápu. Nedává mi to smysl, dám-li si to do souvislosti s byzantinským – veskrze sakrálním – chápáním panovnického statusu. V ruské tradici navíc „obohaceném“ ještě o vliv mentality stepních (mongolských) nájezdníků.
2. Přímo ne, ale kdysi jsem se setkal například s ruskými studentkami, které se narodily už několik let po okupaci. V Praze ještě nebyly dlouho, a když jsem se jich ptal, jak se dívají na okupaci Československa v roce 1968, uvedl jsem je do rozpaků, protože o tom skoro nic nevěděly, ve škole doma v Rusku se o tom neučily. Ale kdysi jsem četl v Babylonu skvělý rozhovor s ruským básníkem Viktorem Kovalem. Jeho vyprávění o tom, jak se coby ruský okupant ze zoufalství „ožral“ a probral se pak na Václaváku v uniformě polského kapitána, je zkrátka fascinující.
3. Momentálně můj zájem o ni je bohužel na bodu mrazu. Uvidí se časem. Lidi, hlavně ti, co se po válce vrátili z koncentráků, taky asi neměli hned moc velký zájem o německou kulturu. Asi bude důležité, až na to bude čas, vědět o postojích konkrétních ruských tvůrců k té imperiální Putinově agresi. Samozřejmě, kdo ji dnes schvaluje, toho asi moc dobře vnímat nebudu. Ale nějaký zákazy shora, ze strany státu, moc neschvaluju. Každý by si to měl hlavně posoudit podle sebe.
Jaroslav Šubrt (*1955), redaktor a překladatel

O nevyhnutelném konci autokracie v Rusku psal Joseph Conrad dvanáct let před takzvanou Ruskou revolucí, jež cosi svrhla a cosi nastolila a jejíž důsledky jsou všeobecně známy. Dneska v Kremlu vládne protřelý pracovník KGB, o kterém bylo řečeno, že je vyškolen jedno si myslet, druhé tvrdit a třetí dělat. Nutí se otázka: A umějí v Rusku něco jiného než pěstování autokratického kultu?
V říjnu 2007 (jenom devadesát let po zmíněné revoluci) jsme jeli s naší kapelou Klec na pozvání Českého centra do Moskvy. Už cesta autem z letiště Šeremetěvo byla příznačná: chaos, ve kterém nad všemi dopravními předpisy triumfovalo pravidlo agrese.
Nejdřív jsme hráli v klubu OGI, kam přišlo několik náhodných diváků. Měli vyholené lebky a mezi nasáváním vodky hajlovali. V té době Klec hrála výlučně (všemožně transformovaný) klezmer. Vztyčené pravice nebyly ale výrazem odporu. Byl to výraz – čeho vlastně? Vytleskali si několik přídavků. Většinou to pro hudebníky bývá pocta. No, většinou… Vybavuju si tu úzkost kolem žaludku – co kdybysme jim přidat odmítli?
Příštího večera jsme hráli v klubu Žešť, kde bylo dík velké propagaci a populárnímu předskokanovi narváno a atmosféra pobratimská. Asi uprostřed koncertu se k nám na pódium vydrápal borec s pomláceným ksichtem, vytrhnul našemu zpívajícímu kapelníkovi mikrofon a chvíli pořvával do hudby. Nevyžádané číslo sklidilo bouři smíchu. Ne z naší strany. Smysl pro humor má zjevně své geografické hranice.
Ačkoli si publikum potrpělo na blýskavost značkového oblečení, hajzly byly zeblité a posrané. I dámské. Dívky to řešily tak, že si stoupaly jehlovými podpatky na rantl toaletní mísy. Očitým svědkem toho umného grifu jsem nebyl, prodávám, jak jsem koupil – od jedné divačky. Studovala bohemistiku. Její otec měl být ruský bohatec, jehož prsty sahaly do Karlových Varů. Prozradila mi o něm – s přídechem senzace v očích –, že spává s pistolí pod polštářem. Ptal jsem se jí na okupaci Československa v roce 68. Děs, ne? – S nehraným úžasem se na mě podívala: „Ty bys radši, aby vás okupovali Američani?“ – A co Gorbaněvská a demonstrace osmi na Rudém náměstí? – Pobavil jsem ji: bezvýznamné; –bezvýznamné v zemi, kde neexistuje veřejné mínění.
Ráno jsem jel na Patriarchovy rybníky, abych si prohlídnul místo, kde začíná Bulgakovův kultovní román. Policajti tam zrovna naháněli smečku zdivočelých psů.
Když letos Rusové pod záminkou denacifikace vtrhli na Ukrajinu, namátkou jsem si porůznu četl v Dostojevském. Jeho ponory do ruské duše – uťápnuté a ukřivděné i zpupně nabubřelé, zběsilé a sentimentálně pažravé – mi najednou připadaly ještě výmluvnější.
Adam Gebert (*1976), filmař a spisovatel

1. Nechci rozmnožovat řady mudrlantů o tom, jak je to s Ruskem, je jich i tak až hanba. Sleduju zprávy o protirežimních demonstrantech, obyčejných lidech, kteří si stoupnou s plakátem na ulici někde v tramtárii v Chabarovsku třeba a vědí, že je v lepším případě ostatní nevšímavě obejdou, v horším udají. A stejně jim to za to stojí. To prostě bere dech a vždycky mi vytane tenhle kousek z Conradovy eseje: „Žalostný osud země zakleté zlým kouzlem a sužované příšerným trápením, za něž nenesou zodpovědnost ani její hříchy, ani její pošetilost, může za to, že je Rusko pro Evropu tak nepochopitelné. Od samého přízračného úsvitu své státnosti muselo Rusko dýchat atmosféru despotismu; veškeré její vnitřní uspořádání začínalo a končilo u libovůle obskurního samovládce.“
2. Loni jsem učila kluka z Petrohradu z intelektuálské rodiny, studuje kulturní antropologii. Ptala jsem se ho na zkušenost Rusa v Čechách, smál se, že mu kdekdo předhazuje osmašedesátý, že jsme tím posedlí. O ničemnosti okupace neměl žádné pochyby, jen ho udivovalo, že se v tom pořád patláme, když je to pryč a jsme z toho venku a dnešní svět má jiné problémy. Nebyl to projev přezíravosti, zajímala ho témata mladé levice – klima, práva LGBT, která jsou v Rusku mohutně potlačována, sociální rozdíly, kritika kapitalismu. Psal pro levicový studentský časopis DOXA, který měl potíže s mocí už dlouho před válkou a dnes je jeho redakce rozprášená, několik redaktorů čelí soudům, někteří emigrovali. Letos v dubnu jsme se potkali na plzeňském Joh ha-šoa, kde četl jména židovských obětí povražděných v mariupolském ghettu, říkal mi, že se s polským kolegou shodli, že dělali chybu, když opomíjeli historickou zkušenost východní Evropy s Ruskem. Dneska pomáhá ukrajinským uprchlíkům a ví, že svou rodinu hned tak neuvidí.
3. Úplně nevím, co se vlastně termínem „ruská kultura“ myslí, i když se o ní často mluví jako o něčem kompaktním a definovatelném. Baletu ani vážné hudbě nerozumím, ale mám hodně ráda dost ruských spisovatelů: Leskova, Čechova, Andrejeva, Babela, Charmse, Platonova, Šalamova, Sorokina. Ti všichni ukazují Rusko v takových barvách, že teď nic revidovat nemusím, prostě „země zakletá zlým kouzlem a sužovaná příšerným trápením“.
Monika Stehlíková (*1965), pedagožka

1. Bohužel v Putinovi podoba ruské autokracie nadále pokračuje i po 117 letech od napsání textu Josepha Conrada.
2. Takové setkání jsem osobně nezažil.
3. Nedokážu nyní vnímat ruskou kulturu bez myšlenek na to, s jak nebezpečnou brutalitou se Rusko opět chová. Ještě před 24. únorem jsme si koupili s manželkou lístek na Smetanovu Litomyšl, kde se bude mimo jiné hrát Šostakovič. Ten ale byl vnitřně v opozici ke Stalinovi, tak jako by byl vnitřně věřím v opozici nyní k jeho následovníku Putinovi. Z toho důvodu nemám problém na koncert jít.
Jiří Štourač (*1960), malíř

1. Ano. Může to trvat hodně dlouho, ale myslím, že Rusko nakonec přivede samo sebe k zániku. Moc nevěřím, že by se ruská despocie (sovětské období bylo jen jednou z jejích variant) nakonec proměnila v něco lepšího a snesitelnějšího – spíš se stane kolonií jiné despocie, nejspíš Číny. Ovšem zdůrazňuju, že na to nejsem odborník.
2. Před rokem jsem dělal krátký dokumentární film o Alexeji Ženatém (dříve Kuzevanovovi), který přijel do Československa v roce 1989 jako okupační voják (pochopitelně z donucení) – o rok později dezertoval ze sovětské armády a jako snad jediný zběh tu zůstal a získal československé a potom české občanství. Lexa, jak se mu říká, má dodnes velmi „neruské“ kritické názory, a to i na Putina a na přepadení Ukrajiny. Navíc chápe, že nás sovětská armáda okupovala více než dvacet let, což si plně neuvědomuje spousta Čechů. Když lidé u nás mluví o sovětské okupaci, myslí tím velmi často, aspoň podle mé zkušenosti, jen ten první srpnový týden v osmašedesátém. Proč to tak je, to by stálo za samostatný rozbor, asi jde o nějaký český národní sebeobranný mechanismus. Zpátky k otázce: Lexa je v mnoha ohledech výjimka, ale když nad tím teď přemýšlím, setkal jsem se pracovně také s Nataljou Gorbaněvskou, která 25. srpna 1968 protestovala proti okupaci spolu s dalšími několika lidmi na Rudém náměstí a skončila kvůli tomu v psychiatrické léčebně, a ještě bych si asi na někoho dalšího vzpomněl. Taky mě ale jedna redaktorka ruského vysílání Českého rozhlasu při příležitosti dvacátého výročí 17. listopadu 1989 s vážnou tváří požádala, jestli bych mohl říct na mikrofon, co mi pád komunismu vzal a v čem se můj život změnil k horšímu – chtěla po mně nostalgii po sovětské éře.
3. Znovu musím napsat, že nejsem žádný znalec ruské kultury. Co se týká literatury, která je mi nejbližší: nemyslím, že by ruské barbarství v Čečensku nebo na Ukrajině mohlo ovlivnit můj vztah k Čechovovi, Gogolovi, Šalamovovi nebo k Naděždě Mandelštamové – to by mi přišlo úplně pitomé. Zároveň ale musím přiznat, že mi podstatná část ruské literatury (ale týká se to třeba i filmu a esejistiky) byla odjakživa protivná a cizí. Conrad v tom citovaném textu píše: „Jakmile západní myšlení překročí ruskou hranici, ihned se jej zmocní prokletí ruské autokracie a stane se z něj zhoubná sebeparodie. Odtud pocházejí protiklady a záhady ruského národního života, na něž zbytek světa hledí s takovou zvědavostí.“ Já na to většinou nehleděl se zvědavostí, ale s nechutí a s jistým zděšením.
Adam Drda (*1971), novinář a publicista

1. Jsem v oboru historie pouhým amatérem, ale v zásadě souhlasím. Diktatura v Rusku musí skončit. Můžeme si opakovat, že na nic jiného nejsou v Rusku zvyklí, ale to příliš neberu. Jednou se začít musí.
2. Zažil a ta reflexe se dá charakterizovat jedním slovem: stud. Stejně tak se osoby ruské národnosti, s kterými jsem měl možnost tato témata probírat, vyjadřovaly k recentním událostem: agrese v Gruzii, válka v Čečně, na Ukrajině (už od roku 2014). Nedělám si iluze, že takových lidí je v Rusku mnoho, ale jsou. Asi mám na ně štěstí.
3. Nedokážu a myslím, že to dost dobře nejde. V kultuře to řeším jako běžný „konzument“ – žijící tvůrce, kteří podporují Putinův režim, jsem zavrhl. U těch, co již nežijí, je to složitější. Obecně se snažím vnímat a posuzovat dílo i autora v celém kontextu, s autory podporujícími diktaturu mám problém, do značné míry pak i s jejich dílem. A nemusí to být jen Rusové. Pro mě je ale asi podstatnější věda – zda a jak komunikovat či spolupracovat s vědci z Ruska. Tady rozlišuji mezi jedinci: ty, kteří Putina podporují, jsem vyřadil ze svého okruhu kolegů a nebavím se s nimi. Ostatně to samé jsem byl nucen učinit s některými kolegy z neruských zemí. A ty, kteří diktaturu nepodporují a případně se nahlas vyslovili proti, obdivuji a udržuji s nimi kontakty, dokud to jde.
Petr Voříšek (*1967), ornitolog

1. Conradova brilantní esej reflektuje průběh rusko-japonské války, v níž ruská armáda utrpěla obrovské porážky, odhalila se zaostalost země, což mělo mít podle Conrada i politické důsledky. Proto mluví o otřesení carského samoděržaví, a následná série ruských revolucí v 1. třetině 20. století ukázala, že v tom byl dobrým prorokem. Bohužel se ale ukázalo také to, že despotická forma moci si v Rusku udržela svou tradici a setrvačnost. Ruské říše zůstal vlastní autokratický způsob vládnutí, který se opírá o centralismus, vertikalitu moci a brutální potlačování opozice. Uvedla bych jistě jinou pasáž z téhož textu: „Dosud nikdy neměl západní svět příležitost podívat se tak hluboko do černé propasti, oddělující bezduchou autokracii – jež předstírá, že je arbitrem Evropy, a dokonce tomu sama věří – od nevzdělané, vyhladovělé duše jejího lidu.“ Původem z Polska, Conrad v neposlední řadě upozorňuje na prekérní situaci středoevropských států vklíněných do prostoru mezi dvě velké mocnosti, schopné si naslouchat: „Německá říše snad v hloubi duše lituje ztráty starého komplice, jenž byl vždy hotov vyslechnout si důvěrný šepot o nějakém tom handlu“.
2. Obávám se, že tato otázka nadbíhá českému sebestřednému pohledu na svět, který jako by ustrnul v čase, a hýčkanému pocitu ublíženectví. O čem svědčí, kolik Rusů v tazatelově přítomnosti odsoudilo okupaci Československa? O tom, v okruhu jak názorově zakotvených lidí se pohybuje? Nebo jakou diplomacii dokážou zpovídaní vyvinout? O vyrovnání ruské společnosti s minulostí to neříká nic. Distance od více než padesát let starých událostí navíc nikoho moc nestojí. A je potřeba zdůraznit i to, že Rusko má také velkou tradici vzdoru. Je otázka, zda těch osm protestujících proti okupaci, kteří vyšli v srpnu 1968 na Rudé náměstí v Moskvě, neváží víc – i pro to, v jaké menšině se nacházeli a jaké následky poté nesli. Z dnešní perspektivy jsou ovšem daleko ožehavější jiné, aktuálnější události, které dnešnímu konfliktu na Ukrajině předcházely a připravily pro něj půdu: ruská válka v Čečensku, invaze na Krym. Zde je potřeba položit si otázku o postojích a liknavých reakcích Západu, k němuž se – přese vše – počítáme. Neneseme také my teď a tady díl odpovědnosti?
3. Obecně platí, že je-li literární text živoucí tkání, vždy se do komunikace s ním prožitek aktuální situace – ať už politické, společenské, či obecně historické – tak či onak promítá. Vnímání uměleckého díla se napájí z životní látky, jeho recepce je s impulsy ze sociální sféry přirozeně spojena. Různorodá a měnící se konkretizace je tedy známkou otevřenosti a životnosti díla. Otázka byla ale možná míněna jinak: zda lze dnes pod vlivem dramatických událostí ruskou kulturu vnímat jinak než v politickém klíči. Má-li ale současná válka na Ukrajině vedle vší destrukce, kterou způsobuje, vést i k paralýze a degradaci vnímání všech estetických hodnot, jež ruská kultura bezesporu představuje, je katastrofa dokonána zcela, na všech polích.
Hana Kosáková (*1978), rusistka