Letos v lednu publikovalo vydavatelství Maťa vůbec první obsáhlý český výbor poezie Borise Viana, francouzského spisovatele, básníka, hudebníka, písničkáře a dramatika. V doslovu ke Krutým dobrodružstvím, jímž Jiří Dědeček svých šestapadesát překladů písní a básní Borise Viana opatřil, stojí: „Tento výbor z Vianovy poezie je samozřejmě velmi subjektivní. S laskavým dovolením vydavatele jsem si přeložil, co mám rád.“
Takový překladatelův záměr vysvětluje určitou formální fragmentárnost Krutých dobrodružství, která přinášejí básně z několika Vianových sbírek; jistá neucelenost a nezařaditelnost je ostatně příznačná i pro Vianovu tvorbu. Názorně to dokládá fakt, že Vianovy prozaické a dramatické texty se sice dočkaly vydání v řadě slavné Pléiade Nouvelle Revue Française u Gallimardu, nicméně jeho básně jsou stále roztroušeny mezi několika vydavatelstvími.
Český výbor je rozdělen do sedmi částí. Vedle notoricky známých textů přináší i básně u nás méně známé či docela neznámé. První část obsahuje pět písňových textů („Jsem snob“, „Jo, kdybych tak měl třeba bůra“, „Dezertér“, „Taneček atomových bomb“ a „Taneček okovaných bot“). V druhé části nalezneme dvanáct básní ze sbírky Nechtěl bych zdechnout, ve třetí deset básní ze sbírky Kantilény v rosolu, ve čtvrté sedm básní z Vianových Poèmes inédits (Nepublikovaných básní). V páté jsou zařazeny čtyři básně ze sbírky Barnumův výběr. Šestá část obsahuje čtrnáct sonetů. A konečně sedmá část knihu uzavírá čtyřmi Vianovými baladami.
Čeští čtenáři obeznámení s prózou Borise Viana z překladů Svatopluka Horečky (Pěna dní), Jaroslava Jirsy (Červená tráva, Srdcerváč), Patrika Ouředníka a Jiřího Pelána (Mravenci) Krutá dobrodružství jistě uvítají. Vedle neucelenosti je dalším výrazným rysem Vianovy poezie rychlost tvorby. Překladatel Jiří Dědeček ji označil za elegantní nedbalost. Je to rychlost improvizovaná i formálně dokonalá, fantazijní i hluboká, věcná i zpěvná, především ale hovorová a přirozeně lehká. Témata, jimiž se Boris Vian baví nejvíce, se ale týkají nelehkých věcí lidského života, jako je moc a nemoc, láska a smrt, válka a umění. Z hlediska těchto témat tedy skutečně lze na Krutá dobrodružství nahlížet jako na svého druhu ucelený výběr z Vianova lyrického díla, kterému by jinak formální ucelenost a myšlenková pevnost zřejmě poněkud scházela.
Celá řada básní je ve výboru věnována právě poezii, jejím hranicím a záměrům, i básníkům a jejich společenskému postavení (např. „Všechno už se řeklo tisíckrát“, „To Básník“, „Jak rád bych“, „Umění poezie“, „Veliký přechod“ nebo „Mé múze“). Básníkům samým je adresována např. báseň „Kdyby básníci nebyli truhlíci“, kde Vian rozehrává myšlenku, co všechno by básníci zmohli: „Kdyby básníci nebyli truhlíci / a kdyby nechtěli jen lenošit / Tak zajistí štěstí všemu lidu / Aby tak měl klid“. Vian tu přestavuje vlastní představu štěstí možného pro všechny, jehož architektem by měli být právě tvůrci poezie: pro každého žluté domy, krásnou zahradu plnou neslýchaného ptactva a jezírko plné nevídaných ryb. Jiří Dědeček si s těmito nelehkými neologismy v češtině poradil se slovní hravostí odpovídající originálu. Pějí zde ptakouši – zoizeaux (172), klokotáči – mirliflûtes (172), vrkouši – lizeaux (172), mlíkoňky – mésongres (172), kosidla – feuvertes (172); brkatci – plumuches (172). A ve vodě skotačí kaprdelfín – ramusson (173), lejnok i prejtvák lososák – de la libelle au pépamule (173), osumec souprstruh candidát – de l'orphie au rara curule (173), i třeskypleska s hulínem – de l'avoile au canisson (173).
V básni pro Victorhuga si Vian dělá legraci z velkého pojmu „inspirace“, a to zcela nepoetickou úvahou o tom, že umění psát básně přece jen není věcí řemesla, ale především talentu: „Je jasné že básník píše / Pod úderem inspirace / Ale jsou lidé s nimiž údery nic nezmohou“.
Prolamování hranic, hledání neotřelých možností poezie spojení s elegantním zvládnutím nejrůznějších lyrických forem je Vianovým zásadním tématem.
V básni „Všechno už se řeklo tisíckrát“ si Vian s lehkostí hovorové francouzštiny pohrává s klasickou myšlenku, že v literatuře nejde říct už nic nového, čímž už v podstatě v polovině 20. století naplňuje premisy postmoderny – „Tout a été dit cent fois / et beaucoup mieux que par moi“. Překladatel sice myšlenku ve snaze zachovat správný rým vyjadřuje oklikou – „Všechno už se řeklo tisíckrát a jistě lépe než bych to kdy zvlád“ (28). Ale koncový vianovsky provokativní verš – „C'est que ça m'amuse [3x] / et je vous chie au nez“ – překládá Jiří Dědeček se stejně bravurně břitkým spádem: „Tak mě to baví [3x] / a seru vám na hlavy“ (28).
V básni „Jak rád bych“ se autor věnuje odvěkému tématu rozporu mezi životem a uměním. Hovorově rytmická francouzská věta: „Mais voilà / Je n'ai pas / Assez de goût pour les livres / Et je songe trop à vivre / Et je pense trop aux gens“, je do češtiny převedena šikovnou kombinací spisovnějších i hovorových výrazů: „Buď jak buď / Nemám chuť / Knihu ne děkuju / Já život miluju / A lidstvo je mi svaté“ (34). V posledním verši se Boris Vian vyznává z nespokojenosti nad tím, že pro svou lásku k lidem a k životu je schopný napsat velké hlouposti: „Pour être content / De n'écrire que du vent“. I zde Jiří Dědeček dokázal vymyslet svěží pointu: „A lidstvo je mi svaté / Proto píšu jen páté / A šesté přes deváté“ (34).
Je známo, jak silně Vian toužil po uznání francouzské literární kritiky, kterého se mu za života ovšem nedostalo. Tato touha být oceněn zaznívá napůl vážně, napůl ironicky v některých básní: „Jak rád bych / Velikým básníkem se stal“ (34), nebo: „Potěší mě, když se bude říkat / Do telefonu – pokud ještě bude – / V jako Vian...“ (55). Zásadním tématem je však pro Viana rovněž touha poznávat a okoušet rozmanité životní možnosti: „Nechtěl bych zcepenět / Dřív nežli budu smět / Ochutnat samu smrt“ (40).
Hlavními tématy Vianových písňových textů jsou snobismus, zneuznání umělce, antimilitarismus a anarchie. Legendárním příkladem je „Dezertér“, nejpřekládanější autorův písňový text vůbec. V českém textu písně „Jsem snob“ se našinec může zasmát veršům jako: „Jsem snob / Jmenuju se Franta, ale říkají mi Bob“. Nebo „U televize / Prahnu po knize / Pouštím ji sice, ale nevyndám ji z krabice“ (což se odlišuje od francouzského originálu: „J'avais la télé, mais ça m'ennuyait / Je l'ai / R'tournée / D'l'aut' côté c'est passionnant“; česky doslova: „Měl jsem televizi, ale nudila mě / Tak jsem ji obrátil obrazovkou ke zdi… to mě vzrušuje“). Dodejme, že i v sonetech klasicistní povahy se Vian v tragicko-komických polohách zaobírá sexem, erotikou, kuriózními anekdotami z novin, černou kronikou či prostitucí.
Téma krutosti lidského života eskaluje v poslední části tvořené čtyřmi takřka villonovskými baladami. Např. „Balada o minulých láskách“ rozehrává téma pomíjivosti mládí s tóny středověké pochmurnosti. Poslední dvě balady se rytmicky vracejí k tématu války požírající lidské životy a k bezohlednosti těch, kdo z válek těží. Připomeňme fakt, že Boris Vian zemřel ve věku 39 let.
Vianova poezie ukazuje, že život může být dobrodružný i svou krutostí a krutý i přemírou zakoušených dobrodružství. Zdá se, že Dědeček pro transpozici Vianových básní nalezl v češtině odpovídající stylovou polohu. Mnohé verše však vyznívají v jeho překladu drsněji a rázněji než originál. Vianova přirozená lehkost nutí překladatele hledat nápaditá řešení. Jiří Dědeček svým překladem prokázal hravou vynalézavost a sebevědomý smysl pro pointu, jimiž zpívajícímu básníkovi zahrál do noty.