Po více než třech dekádách od chvíle, kdy začal se svou soustavnou prací kritickou, editorskou, textologickou, redakční a pedagogickou, lze už s jistotou konstatovat, že výkony a vliv Michaela Špirita v české literatuře a kultuře jsou podstatné a jedinečné. A není to jen ve vyhraněném kritickém hlase a postoji, který se zdaleka neprojevuje pouze v žánrech kritice tradičně vymezených, ale patrně v celém jeho veřejném působení – číst například z tohoto úhlu pohledu některé Špiritovy ediční „aparáty“ přináší zážitek a užitek nejen v dané formě nevšední. Stačí si také jen vybavit, kolik klíčových autorů, děl a počinů zejména druhé poloviny 20. století by bez jeho erudované, vynalézavé a vytrvalé péče nebylo patřičně zpřítomněno, pokud by jim po třiceti letech svobodných poměrů ve zdejší vědě a kultuře už rovnou (znovu) nehrozil pád do zapomnění, ostrakizace nebo důsledky ignorance, byť třeba bezděčné či podvědomé, bez kolika bibliografií a příkladných edic bychom se museli k těžko vyčíslitelné škodě české literatury a kultury dnes obejít. Až někdy někdo zveřejní také úplnou bibliografii Špiritovu, potvrdí se nejen povědomí o mimořádně úctyhodném objemu a soustředěně promýšleném rozvrhu jeho práce, ale ukáže se také třeba to, že součástí péče o autory a osobnosti, které právem považuje za důležité, je nemalé množství textů, jež publikoval u příležitosti jejich životních událostí a výročí. Bezpochyby si tím sám pro sebe nic nenárokoval, nemůže se ovšem divit, když něco takového napadne i někoho jiného vzhledem k jeho vlastní osobě. Pro začátek, u příležitosti jubilea datovaného v nedávných květnových dnech, oslovila redakce RR několik vybraných respondentů z řad jeho učitelů, kolegů a žáků, s prosbou o krátké příspěvky, jež nyní publikujeme na Bubínku Revolveru. Autor jednoho z nich připomíná i orientační běh, disciplínu, jíž se jubilant svého času věnoval, a případně srovnává některé její aspekty s dispozicemi a výkony, které Špirit vykazuje při svých aktivitách ve sféře literatury – přičemž takovým svým během poskytuje nemalou službu orientace rovněž a možná především svému okolí. U výročí, jako je to letošní, lze již také napsat, že k špiritovské osobnostní výbavě patří výdrž a pevný dech i pro běh na dlouhou trať, což nic nemění na skutečnosti, že spisovatel, k němuž má obzvlášť blízko, byl sprinter.
T. P.


Tak mlád
a tak velké dílo! 

Jiří Brabec


S Michaelem,
stejně jako s dalšími přáteli z okruhu Revolver Revue, jsem se seznámil až po listopadovém převratu. Velmi příjemně mne překvapilo, že časopis Tvář, na němž jsem se podílel a jsem na to pyšný, nejen že znají, ale taky se k němu hlásí. Michael to doložil prací, kterou odvedl jako pečlivý pořadatel výboru z Tváře (vyšel v roce 1995 v TORSTu). Musím se mu zároveň omluvit za potíže, které jsem mu svými články, jež se ve výboru octily, nechtěně způsobil. Jsem totiž bordelář a v citacích, které po mně pro jistotu kontroloval, byly tu a tam chyby. Nejstrašnější příklad, který mi trošku vyčítavě sdělil, bylo zkomolení verše Vladimíra Holana „zavádět teploměr do konečníku války“. Z nedbalosti jsem tam místo „teploměr“ napsal „telefon“. (Můj kamarád Andrej Stankovič, který byl našemu rozhovoru přítomen, to nadšeně okomentoval: „No jo, ale to je daleko lepší!“)
Cenil jsem si i toho, že se Michael účastnil na prezentaci knižního výboru z mých internetových Událostí a přispěl k úspěchu večera. Jsem mu vděčný i za to, že neváhal podpořit podpisem řadu iniciativ počínaje Smířením 95. A sledoval jsem, i když asi ne zcela soustavně, i jeho publikační činnost v oboru literární kritiky a oceňoval jeho otevřenost a nekompromisnost.
Naše spolupráce byla vesměs spolupráce na akcích, za něž se metály neudílejí a žádný majlant z nich nekouká. Aspoň část z nich se přesto musí dělat. Byl jsem rád, že jsme se takhle sešli a děkuji mu za to.

Bohumil Doležal


M. Š. s Bohumilem Doležalem a Janem Nedvědem na RR konferenci věnované Janu Lopatkovi ve Šporkově paláci 8.–9. června 2016, foto Ondřej Přibyl


Špirit je jistota.
Z textologické nudy udělal dobrodružství ducha. A velkou oporu pro historiky a teoretiky bloudící v potížích.

Marie Langerová


„Přesná kontrola pramenů,
odpor proti citátům z druhé ruky, nespoléhání na autority, vášeň pro historickou empirii… Záliba v drobných naukových kontroversích, trpělivost při sestavování kritických komentářů, nesnášenlivý odpor k pouhé erudici… Pedantické předměty vykupuje darem vtipného podání, nikdy nezapomíná na vybroušené pointy, ironické obraty, překvapující aperçus.“
Když jsem četl tyto charakteristiky, jimiž před téměř sto lety přední český literární historik vykreslil „výraz metody myšlení a psaní“ svého o dalších více než sto let staršího vynikajícího předchůdce, pomyslel jsem na našeho přítele, učitele a kolegu M. Š. Vždyť tyto portrétní tahy lze téměř doslova vztáhnout i k němu. A asi těžko ke komukoli jinému z našich současníků. Je zřejmé, že nic z toho by nebylo možné nebo by nedávalo smysl bez entusiasmu, vztahu k druhým a ke společným věcem, neboť – a píšu to s vděkem – spíše než metodu naznačený přístup vyjadřuje právě zájem o druhé a o společné věci.

Robert Krumphanzl


Muž, který dokáže spěchat pomalu
O kritice panuje mylná představa, že se jí zpravidla věnují lidé rtuťovití, nervózní, choleričtí, zkrátka hysterici, kterým stále něco nejde pod nos. Ten dojem jde patrně na vrub neutuchajícím polemikám spjatým s emancipací kritiky v modernistické epoše. Kritika však povahou svých funkcí, cílů a činností – jak o tom svědčí řada jejích historických období, žánrů a stylových útvarů – dlouhodobě přitahuje také osobnosti zcela odlišného druhu, tj. trpělivé systematiky, kteří svůj moderní neklid dovedou podřídit logické úvaze a příkazu myšlení.
Michael Špirit rozvrhl svou trasu od počátku jako dráhu kritickou vyznačenou kótami pochybnosti, prověřování, analýzy, demontáže a nového významového výměru ve smyslu aktualizace. Sportovní disciplínou jeho mládí byl orientační běh, který vyžaduje sílu ve vytrvalosti, schopnost zastavit a hned zase výbušně zrychlovat, symbioticky spjatou se soustředěním sledujícím stopu a její ukazatele – jako by se výdrž toho druhu promítla do charakteru Špiritových edičních prací vyznačujících se právě nepolevujícím kritickým smyslem pro heuristický detail utvářející celek a naopak. Jeho setrvání u některých děl a osobností může být považováno za utkvění v stereotypu – ovšem pouze z hlediska hltavého efemérního zájmu, který se sytí vždy dalším a dalším předmětem, aniž by se rozhlédl a rozpoznal alespoň jejich přibližnou rozlohu, přečetl stopy svých předchůdců, a vyčerpává se nahlížením do různých zrcadel, v nichž nic krom vlastní deformace nezahlédne. Kritik Špiritova druhu naopak neustále reflektuje mravní rozměr své činnosti – rozhlédnuv se, je věrný svému orientačnímu smyslu a nechává vystoupit prostor, v němž se pohybuje, v jeho členitosti, odstínech, netušených (ú)tvarech, jedinečnosti a nezastupitelnosti. Orientační běh snad působí na první pohled jako potrhlé pobíhání v omezeném prostoru. Špiritova schopnost orientovat se na neznámém území a bezpečně určit směr své činnosti v něm, vyznačit trasu a učinit ze země nepoznané prostor poznání, svědčí o klidu a rozvaze provázející jeho smysl pro identifikaci nejrůznějších vějiček a slepých cest, smysl kritický v pravém významu, neboť předznamenává směr jeho činnosti ke kritické edici, ke komentáři, ke kritickému slovu pojímaným jako neustálé (pře)hodnocování a rozhodování. Po této cestě se nespěchá, neboť horečnaté pobíhání nikam nevede – trajektorie kritické myšlenky je udržována s klidem a rozvahou, s nimiž kritik čelí denním úkolům, odvádějícím ho od závazků jeho svědomí a jeho příkazů: Dvacet let mezi dvěma edicemi prací Růženy Grebeníčkové a postup od nutných podmínek k zajištění podmínek dostačujících, alespoň co se edičního pojetí tkne, dostatečně vypovídá o kritikově schopnosti spěchat pomalu a své tempo nenápadně tematizovat v ironické sebereflexi a především v něm zúročit rozmáchlou historickou představivost rostoucí s každým krokem do rozměrů, které by slabší povahu zahubily, silnou však posilují ve vytrvalosti a závazku.

Daniel Vojtěch, 6. května 2020


Rád bych zase někdy jel s Michaelem Špiritem na konferenci…
Tato myšlenka mě napadne vždy při vzpomínce na společnou cestu (a naší bohemistické skupinky) na velmi vydařenou česko-polskou konferenci do Varšavy na konci září 2014. Živě se mi vybavuje atmosféra rozhovorů mimo samotnou konferenci, kdy jsme ještě v letadle na zpáteční cestě mluvili o osmdesátých letech; Michael mi vyprávěl o účasti na Palachově týdnu na konci osmdesátých let, o tom, co následovalo, o Revolver Revue, o Kritickém sborníku, o listopadu ’89, o návratu na Filozofickou fakultu. Nejen, že mi přiblížil dobu a její atmosféru, kterou jsem v tehdejším Československu nezažil, protože jsem byl v emigraci v Mnichově, ale zároveň jsem měl zvláštní potěšení ze zjištění, že dobu minulou i současnou vidíme a vnímáme velmi, velmi podobně. Bylo mi jasné, že pro Michaela muselo i v ponuré a tísnivé normalizační době platit Janovo „Spiritus ubi vult spirat“, což jsem chápal a chápu jako jeden, ale pregnantní, důkaz psychoanalytické teorie o sugesci jména. Ve Varšavě jsme hodně mluvili o minulosti, polské i české… Michaelova odborná práce, jeho specializace na textologii, souvisí zvláštním způsobem s minulostí – a s přístupem k minulosti –, který je specifický a jiný než práce literárního historika v obvyklém slova smyslu. Jako textolog nejen čte, ale také rekonstruuje varianty a stopy, které autor textu vymazal (nebo byl nucen vymazat), přepsal, vypustil (a přece, i když na první pohled „neviditelné“, zanechal), jak Michael ukázal na skvělé textologické rekonstrukci původního necenzurovaného textu Škvoreckého Zbabělců. Učinil tak zároveň transparentními strategie mocensko-politických zásahů do autorova původního textu a tím i do sféry literární produkce a kultury vůbec. Je to jen jeden příklad Michaelovy práce, ale příklad modelový. Když rekonstruuje škrty a vnějšími politickými okolnostmi vynucené zásahy do těla (corpus) textu, nečte pouze stopy těchto zásahů (stopy samy o sobě nevypoví a nevypovídají nic), ale nechá je promlouvat jako artefakty, jako něco, co nemohlo původně vzniknout se samotnou matricí (jako šlépěj, důvod ontologického a noetického zneklidnění, v Čapkových povídkách), neboť stopu musí někdo – něco – zanechat. Ale Michael čte a dělá čitelnými a transparentními tyto stopy nejen jako jizvy minulosti, ale také jako stopy-jizvy v paměti, engramy (impulzy, v nichž je uložena latentní energie, která může být, jak uvažoval biolog Richard Semon v knize Die Mneme als erhaltendes Prinzip im Wechsel des organischen Geschehens, 1908, opakováním impulzu znovu vybita), stopy-jizvy minulosti. Jeden z prvních doktorandů Edmunda Husserla, Wilhelm Schapp, napsal ve své disertaci na téma fenomenologie vnímání (Beiträge zur Phänomenologie der Wahrnehmung, 1910; 5 vyd. 2013): „Je to, jako by každá věc měla svůj příběh a jako by v ní tento příběh zanechal stopy. Tyto stopy, občas se nám jeví jako jizvy, umíme číst.“ Michael je umí číst a v textologických rekonstrukcích je dělá čitelnými i pro nás, ne-textology. A neplatí to zdaleka jen o jeho rekonstrukci Škvoreckého Zbabělců. Platí to pro všechny autory, jimž se Michael zabývá. Ale jeden z nich má, myslím, zvláštní, místo: Jan Hanč, atlet a básník, jako ve starém Řecku. Může být pro literárněhistorický i textologický zájem Michaela příznačnějšího autora? Autora jeho zájmu? Literatura po roce 1945 je literaturou svědectví: vypravěč vystupuje jako svědek. Kolář a Hanč jsou toho v české literatuře po roce 1945 paradigmatickými autory. O literatuře jsem na tomto místě ani tolik mluvit nechtěl, ale ona k Michaelovi patří. Chtěl jsem Michaelovi hlavně popřát do dalších a dalších let mnoho elánu a chuti do nových textologických dobrodružství – a těším se na naše setkávání ve čtvrtém poschodí a že zase někdy pojedeme na nějakou konferenci.

Josef Vojvodík


Italská léta
Všechno začalo někdy na sklonku devadesátých let, kdy se vedení bohemistiky na univerzitě v italském Udine ujala Annalisa Cosentino a kdy v rámci prohloubení bohemistických studií začala zvát na krátkodobé, ale i dlouhodobější výukové pobyty bohemisty – jazykovědce i literární historiky z České republiky. Do Udine tak začali dojíždět kolegové z Olomouce, Brna, ale také z naší pražské alma mater. Nebylo roku, aby pohostinství udineské bohemistiky, kde působila Annalisa Cosentino se svými kolegyněmi – lingvistkou Annou Mariou Perissutti a překladatelkou Janou Sovovou –, nevyužilo hned několik z nás. Snad nejvíc přednášek a seminářů tu měl Michael Špirit. A nešlo jen o přednášky; spolu s výukou rozvíjela Annalisa Cosentino další aktivity, jako byly četné výstavy a odborné konference, na nichž vedle nás dalších příležitostně participoval. Klíčová se v tomto ohledu stala udineská univerzitní edice Lezioni e letture, v jejímž rámci, zpravidla ve studentských a Annalisou redigovaných překladech, knižně vycházely přednášky různorodých domácích a zahraničních odborníků, které v Udine zazněly, mj. Jana Lehára, Tomáše Glance, Bruna Osima, Aleny Wildové Tosi, Jarosława Mikołajewského, Roberta Gusmaniho, Barbary Griffini, Bernarda Böschensteina či Wendelina Schmidt-Denglera. Michael do řady přispěl hned po Janu Lehárovi jako druhý autor, a to publikací Bohumil Hrabal: una sfida per storici ed editori (2003). Na dvě desítky svazků této edice dobře dokládá šíři i hloubku spolupráce, která se tehdy ve furlanských kulisách odehrávala.
A pak nastal zlom – na římské univerzitě La Sapienza se uvolnilo místo vedoucího bohemistických studií, na jejichž rozvíjení se na Sapienze podíleli slavisté zvučných jmen, jako byli Ettore Lo Gatto a Angelo Maria Ripellino, později profesorky Alena Wildová Tosi a Sylvie Richterová. Annalisa Cosentino konkurz na místo vyhrála a vzhledem k okolnostem jsme s ní do Věčného města doputovali i my. A byla to spíše náhoda, která před více než deseti lety zinscenovala první společný výjezd trojice Luboš Merhaut, Michael Špirit a Jan Wiendl do Říma. V jeho rámci se uskutečnila první komponovaná tematická řada přednášek a seminářů, které za spolupráce Annalisy Cosentino, vedoucí slavistické knihovny a překladatelky Máje Alessandry Mury a místních lektorek češtiny a slovenštiny zprostředkovaly mladým italským bohemistům setkání s různorodými oblastmi našeho odborného zájmu, které jsme se pokusili po vzájemné dohodě propojit do určitého smysluplného celku. První „vystoupení“ na římské půdě mělo úspěch, studenti byli spokojeni, pedagogové též, a byl už jen krůček k tomu, aby se podobná akce zopakovala, bude-li příležitost, příští rok. Ona příležitost se díky programu Erasmus našla a také další naše vystoupení se setkala s pozitivním ohlasem. Přitom se rozvinula také sféra konzultací, výměny odborné literatury, v neposlední řadě ale také osobního setkávání s italskými bohemisty, s českými státními a kulturními zastupiteli, stali jsme se rovněž aktivní součástí řady místních kulturních akcí spojených s prezentací české literatury a kultury.
Léta běžela, a shodou okolností nebylo jara, abychom v naší věrné trojici vynechali římský „pobyt“. Bylo nám takto pospolu jednoduše dobře, řadu věcí jsme si mezi sebou říkat nemuseli, nad některými jsme naopak strávili hodiny souznělých i polemických diskusí a při dobrém vínu a grappě jsme se vždy shodli… Rok co rok jsme připravovali komponovaný cyklus přednášek a seminářů, rok co rok drželi skupinovou výuku a zaměstnávali nejen studenty, ale i sebe navzájem otázkami, které zaznívaly v přednáškách a následných diskusích. A po nich jsme se vždy těšili na osobní setkávání s italskými přáteli, na večerní procházky městem, které stále znovu a znovu překvapovalo novými zážitky i schopností vždy nově oživit již mnohokrát navštívený kout. Byla to, a doufejme, že po současném temném pandemickém třeštění ještě budou, prostě „italská léta“, prosluněná vzájemností, humorem, porozuměním, zkrátka přátelstvím. A byl to Annalisin životní partner Francesco Salerni, který na naši trojku jednoho večera před lety pohlédl, usmál se pod vousy a prohlásil: „Tre tenori!“ Jak to v podobných případech bývá, zasmáli jsme se a v debatě pokračovali… Ale když se nazítří Annalisa zeptala: „A co příští rok – zopakuje se vystoupení tří tenorů?“, pochopili jsme, že nám lichotivé spojení s Los Tres Tenores v souvislosti s Římem asi zůstane…

Jan Wiendl, Klenová-Harant, květen 2020


Teď něco plausibilního ze života…
Na své koncerty v Římě se José Carreras* vždy pečlivě připravuje. Do příručního zavazadla stále menších a menších rozměrů vměstnává i nemačkavý frak a obvykle pětapadesát pekuliárních notových kartiček formátu A5–A6.
Kdyby José Carreras mohl jet do Říma i letos, tak by opět pilně pěl a pracoval, zaznamenával i komentoval. A byly by to nejen události – „Vylidněné Corso / stín Belliniho kolonády / mísa rizota / vyschlý Tiber“ –, ale i dodatečné události – „Řím má prazvláštní moc… Přijede-li do Říma literát, rajtuje mu tužka nebo pero doslova v kapse.“
Kdyby si il nostro tenore v máji mezi áriemi našel čas, mohl by se konečně vypravit k Olympijskému stadionu. Z Casa dell’Aviatore by se vydal přes Nomentanu, okolo Emilia a parkem Villa Borghese na Piazza del Popolo, prošel by napříč Flaminiem. Šel by dlouho – jest železným mužem.
Kdyby na Stadio Olimpico nalezl šifru, přečetl by zanechané listy, a v jednom z nich tyto věty: „Abych se vrátil k tomu Římu. Byla to úžasná podívaná, bezesporu, a kdybych se nezabýval sportem již bezmála 35 let…, propadl bych asi takové týdenní horečce, jakou dostala v minulých týdnech celá Evropa a možná i jiné světadíly.“

* Pod tímto jménem je Michael Špirit znám a obdivován mezi římskými bohemisty.

Luboš Merhaut, Kladno 2020


M. Š., Luboš Merhaut a Jan Wiendl


Přišla za mnou maturantka,
synova spolužačka. „Prosím vás, a Škvoreckého máte?“ „Myslíte Zbabělce? A v jakém vydání?“ Slečna se zamyslela: „Nevim, nějakej rozdíl?“ Přinesla jsem jí knihy dvě. Tedy napůl dvě, přinesla jsem jí vydání z roku 2009. Vyndala knihy z kazety: „Prosím vás, to je nějaký divný.“ Rozvinuly jsme debatu o vydání a vydávání a také trochu o přípravě rukopisů. „Ty jo. To je super. To je fakt dostane. Už se na to těším.“ Nevěděla jsem, koho to dostane, ale syn mi řekl, že se spolužačce zalíbila představa, jak se jí díky právě půjčenému vydání Zbabělců podaří vykolejit maturitní komisi. A také si prý začala zpracovávat všechny další otázky v podobném duchu. 
Měla jsem radost, že to bylo právě toto vydání, které přimělo slečnu se zamyslet a najít modus vivendi, jak přežít letos maturity. Byla jsem také ráda, že slečna pochopila, co všechno je vetkané do přípravy textů, a že podrobné, přesné a detailní vydání není jen editorovou hrou a odbornictvím. Jde tu o mnohem víc – o vytržení ze stereotypů, potlačení banalit, nahlížení dovnitř známých věcí a jevů znova a jinak. Vždy, když texty, které Michael Špirit takto připravil, beru do rukou, jsou živé. Jsou připomínkou třiceti let setkávání a umanutého vytrhávání ze stereotypů, stále nového pokoušení přesnosti, skrytých radostí – znovu a znovu. Všechno trvá, stále trvá, bude trvat. Doufám. Všechno včetně nesnesitelně nezajímavé české fotbalové ligy. Díky.

Libuše Heczková


Na konci filmu Dirty Harry
z roku 1971 pronáší inspektor Harry Callahan v podání Clinta Eastwooda působivý monolog o osudovosti (variuje přitom své předchozí promluvy: nad subtilními posuny v modálních slovesech či ve tvaru osobního zájmena nepochybně zaplesá srdce každého pravověrného textologa): “I know what you’re thinking, punk. You’re thinking, ‘Did he fire six shots or only five?’ Now, to tell you the truth, I’ve forgotten myself in all this excitement. But being this is a .44 Magnum, the most powerful handgun in the world, and it will blow your head clean off, you’ve gotta ask yourself a question: ‘Do I feel lucky?’ Well, do ya, punk?” S podobnou směsicí nesmlouvavé zarytosti a vražedného vtipu přistupuje ke své práci Michael Špirit, a stejně jako Harry má při tom vždycky moc dobře spočítané náboje v komorách svého revolveru. Potřebuje-li se o tom někdo přesvědčit, nechť sáhne třeba po Špiritově nejnovějším pojednání, nazvaném Textologie dnes (Příručka pro začínající editory). Ta kniha poslouží jako pars pro toto autorova psaní; s oslnivou erudicí, břitkým vtipem a vášnivým nasazením se tu píše nejen o speciálních textologických otázkách, jak naznačuje poněkud poťouchlý titul knihy, ale i o věcech obecně literárních a kulturních – i za těmi nejhermetičtějšími pasážemi o různočtení, emendacích či paratextech nakonec znovu a znovu vykukuje pokerový obličej literárního kritika, který pobaveně prohlašuje: “you’ve got to ask yourself one question: ‘Do I feel lucky?’ Well, do you, punk?” Michael Špirit, tento Clint Eastwood české literární kritiky, historie a textologie, se nyní dožívá symetrického jubilea. Budiž nám zachován ve stejně oslnivé formě i v následujících dekádách!

Petr Onufer


Nevím jak Michaelu Špiritovi,
ale mně nyní přijde cifra 55 pro něj ta nejpřiléhavější. Souměrnost a uspořádanost této číslice je totiž typická pro mnoho z jeho činností a rysů. Když jsem jednou při kopírování souborů z jeho flash disku – ukrytého prakticky ve švýcarském noži – mohl spatřit strukturu adresářů na Špiritově osobním datovém nosiči, odhalila se mi děsivá míra jeho „zorganizovanosti“. Tento člověk má skutečně také metodu na pití piva, jeho donášku (používá speciální německou basu), skladování i nalévání. A vlastně stejného rodu jsou také jeho bibliografické soupisy a edice, metodicky promyšlené, vypadají jako krásná a dokonalá, poctivě rukodělně vyrobená vozidla, která řidičovi nabízejí více funkcionalit, než si sám dovede představit. Číslice 55 neznamená však pouze symetrii a stabilitu. Symbolika je zřejmě trochu odlišná, vlastně protichůdná. Jak poučují některé, snad numerologicky založené výklady (nejlepší je asi tento), padesát pět značí především změnu. A i tomu dávají vlastnosti Michaela Špirita zapravdu, jeho obrazivost a humor oživují a vskutku proměňují onu strohou pevnost kvádru. Je to nicméně zvláštní, Michael Špirit takový byl již dávno před svými pětapadesátinami, a tak mu k jeho narozeninám tedy – sám i za náš společný časopis kanon – přeji, aby takový i zůstal nadále.

Michal Kosák


Neslyším dvakrát na plačky,
že literárněvědná bohemistika jde mílovými kroky do kopru. Špiritova pětapadesátka mě ale přiblížila skupině škarohlídů. Při bilancování v tomto čase marasmu jsem si chtěl vzít do ruky nějakou svodku a ujasnit si, jak ho vidí autoři třeba hesla např. takového on-line Slovníku české literatury po roce 1945. Na internetu ale kromě bodových soupisů toho, kde působil, jaké knihy napsal a edičně připravil, nic. Jak je možné, že nebyl akademickou nebo jinou příručkou pojednán výrazný kritik píšící kontinuálně třicet let, významná osobnost pedagogického sboru Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nesmírně výkonný a v mnohém výjimečný editor, z nejlepších, které české písemnictví kdy mělo? Zde proto pokus o to, „jak já ho vidím“, respektive co pro mě znamená Špiritovo psaní:
Zdá se mi, že má kořeny hluboko, někde v šedesátých letech, v nichž se narodil a která v mnoha případech přinesla či vyjevila zásadní díla české literatury psané od let čtyřicátých (odtud vysvětlitelná inklinace ke jménům jako Hanč, Hrabal či Škvorecký), ale zejména v době normalizace, která jasně zformovala jeho kritický postoj a předurčila u něj stále přítomné a přirozené vymezování se, jež ho dovedlo až do emigrace na sklonku osmdesátých let. Proto také po roce 1989 jeho literárněkritickou práci na rozdíl od vyrojivší se dojmovitě-jankovité literární publicistiky definuje výraznější kontinuita k uvažování o literárním (či filmovém nebo výtvarném) díle v tradici kritiků, které ostatně i editoval (Brousek, Jirous, Lopatka, Stankovič ad.). Toto jeho nastavení a také jeho literárněvědné zázemí ho asi tehdy přivedlo do blízkosti Kritického sborníku. V devadesátých letech nebyla potřeba vymezovat se ničím výjimečným, u Špirita je její zárodek potřeba hledat v jeho sympatiích k jasně vyhraněným skupinám odmítajícím komunistický totalitní režim (ať už to byl okruh časopisu Tvář, nebo underground). Z dnešního úhlu pohledu je ale obzvlášť patrná konzistence v tomto postoji, a ta již výjimečná – byť nikoli ojedinělá – je. Souznění s názorem na umělecké dílo jako vyhraněný estetický objekt mající zásadní společenský dopad a zejména nekompromisně vyžadující odpovědnost autora za svoji práci Špirita dovedlo také k okruhu a posléze na nemalý čas i k redakční práci v Revolver Revue a její Kritické Příloze. Zejména v tomto prostoru vyvstává Špiritův kritický typ, jak později ukáže výbor z jeho kritických prací Počátky potíží (2006). Není ani klasickým recenzentem, není ani zatvrzelým nadšencem-objevitelem exkluzivit a géniů, které je potřeba nasadit do kolejí, není však ani systematickým kritikem-vykladačem „svých“ autorů. Pro psaní větších příspěvků i drobných glos potřebuje jasný impuls, ať už je to na jedné straně setkání s nepřijatelnou interpretací nebo argumentačním zmatkem, na straně druhé často pochybený morální postoj či plíživě se rozmáhající společenská deviace. Vlastní se mu proto často stává poloha metakritická. S tím se ovšem prostor pro pojmenování toho, co je mu blízké, zužuje, osobnosti a díla v něm jsou pro Špiritovy čtenáře do značné míry předvídatelné. Špiritovo psaní o literatuře má ještě další a nikoliv nevýznamnou vlastnost. Na počátku své kritické dráhy oceňoval Vohryzkovo psaní o literatuře zejména pro jeho stylistickou nápaditost, minuciózní práci s detaily, ze kterých byly jeho texty složeny. Špiritovy vlastní texty charakterizuje něco trochu odlišného, vynikají až jakousi umanutostí s cílem dosáhnout přesného vyjádření a „neprůstřelné“ formulace. Hledají pedantsky přiléhavé pojmenování, které eliminuje případné dodatky a které do značné míry předjímá výtky možných polemiků. Improvizace, která tak snadno vede ke žvanění, se nepřipouští, daní za zřeknutí se takových lákadel bývá škrobenost, je ovšem pro Špiritovy texty štěstí, že jejich autor má osobitý styl a v neposlední řadě i specifickou schopnost zacházet s ironií. Dnes asi Špirit pro mnohé sdílí úděl takového Arnošta Procházky dvacátých let; společensko-politicky vyhraněná osobnost, která neakceptuje rozředění a ambivalenci postojů většinové společnosti ke své vlastní minulosti, v literárním provozu autor, který má jasně čitelný okruh toho, co ho zajímá, a tím pádem i jasně vymezené oblasti toho, čemu nehodlá věnovat svou pozornost.

Jiří Flaišman


M. Š., Marie Langerová a Jiří Brabec na uvedení knihy Viktora Karlíka Literatura, knihkupectví Ostrov, Praha 13. února 2020, foto Anna-Marie Berdychová


S Michaelem Špiritem
jsem se poprvé setkala skrze jeho texty v Revolver Revue a její Kritické Příloze. Texty demaskující počátky nejen literárních potíží považuju za ikonické, přičemž tu nemohu zamlčet, že jejich břitký humor a zraňující, dobře mířená, leč vždy oprávněná, nesamožerná a nesamoúčelná ironie mi i při opětovném čtení působí velké potěšení. O něco později jsem se s M. Š. setkala na fakultě české literatury jako s pedagogem; byl jedním z mála učitelů, kteří nezůstali vůči svým studentům lhostejní. Na dokonalou dikci a nezaměnitelný témbr nelze zapomenout. Takové mimořádné osobnosti, jako je M. Š., mají tu „smůlu“, že od nich ostatní setrvale budou žádat víc. A tak bych si moc přála, aby oslavenec nejen pokračoval v práci editorské, v níž je bezesporu nedostižný, ale aby opět pravidelně nakopával zadky zdejším kulturním hochštaplerům; bylo by zas čím prosívat pěnu dní. Kdyby jednou M. Š. tesali sochu, měli by mu do ruky vložit etalon. Přeju hodně zdraví a mnoho sil!

Edita Onuferová


Narazí-li příslušník „literárněvědné obce“
na jméno Michaela Špirita, nejčastější asociace budou – vyjma těch osobních – s největší pravděpodobností spojeny s jeho výkony editorskými, komentátorskými, kritickými, redakčními. Jedna ze zásadních Špiritových rolí v oboru však možná není na první pohled tolik zřejmá, ačkoliv zanechává stopy neméně důsažné, třebaže hůře měřitelné. Setkání s Michaelem Špiritem-pedagogem patří k nejvýraznějším z dob studií na Filozofické fakultě. Od šířeji zaměřených přednášek a seminářů takzvaně povinných, věnovaných dějinám české literatury dvacátého století, přes specializované a prakticky orientované kursy zabývající se problematikou ediční až po ty úzce, na jeden či několik málo konkrétních literárních textů soustředěné. Ať už bylo ale téma jakékoliv, vždy se účastníci mohli spolehnout na dvě věci – na vedení úvah a diskusí o literatuře cestami nesamozřejmými a na důkladnou zpětnou vazbu. Ani jedno z toho nebylo vždy příjemné či snadné, inspirující a cenné však bezpochyby. Stejně jako neúnavné zpřítomňování skutečnosti, že každé jedno slovo má svůj vlastní smysl a váhu, jichž nelze libovolně zneužívat, ochota věnovat energii studentským výstupům i nad rámec těch „atestačních“ či podněty k četbě, ke kritickému myšlení, k vlastní práci, poznamenávané jakoby jen na okraj. A v neposlední řadě fakt, jehož podíl na celkovém účinu nelze opomenout – Michael Špirit si pro své výklady vždy vybírá autory, jejichž texty má sám rád. Tato jistého druhu naléhavost je ostatně společným jmenovatelem jeho praxe pedagogické, ediční i v širokém smyslu slova kritické.

Eva Vrabcová


S Michaelem Špiritem
jsem se seznámil „na dálku“, když jsem před maturitou četl Škvoreckého Zbabělce ve vydání z České knižnice. Nevěděl jsem tehdy, co je to za ediční řadu, natož že mi o ní bude jednou přednášet právě on; danou knihu jsem si v knihovně půjčil náhodou. Znalosti nabyté ze Špiritova obsáhlého komentáře jsem ovšem pak zužitkoval při písemných přijímačkách na pražskou bohemistiku.
Jako pedagoga jsem Michaela Špirita poprvé zažil na přednáškách z textologie. Když nám první hodinu vykládal o odlišných začátcích 56. kapitoly Poláčkova Podzemního města – ptáci vítají tu jaro, tu jitro, tu ho v minulém čase vítali –, mohlo to vypadat jako hnidopišství, přepjatá pozornost k detailům. Jenže právě v uvažování i o detailech tkví jedna z výrazných Špiritových pedagogických a editorských předností. Brzy jsem tak seznal, že způsob Špiritovy práce je pro mne podnětný, a během studia navštěvoval jeho další přednášky a semináře.
V hodinách při hovoru o literárním díle „nevidí trávu růst“ – za ten obrat by mě na semináři asi napomenul a chtěl by patrně přesnější vyjádření, důstojnější akademické půdy –, neuchyluje se k divokým interpretacím nebo komparatistickým pohledům, jež by mohly být trochu na vodě. Drží se třeba i zdánlivě jasných, očividných věcí a diskutuje o nich. Tím však zůstává u díla samého a ždímá ho. Umí studenty brát za slovo, až je to nepříjemné, ale tahle jeho schopnost pozorně naslouchat nutí k co nejpřesnějšímu vyjadřování, přemýšlení nad tím, co vlastně říkáme. Tak se projevoval rovněž jako vedoucí mé bakalářské a diplomové práce. Není typ pedagoga, který studentovi „nadiktuje“ osnovu práce, ale funguje jako její pečlivý, vnímavý čtenář. A partner do debaty nad tím, pro co s vámi sdílí vášeň (zřejmě další nevhodné slovo), v mém případě to je dílo Josefa Škvoreckého.
Se Špiritem se rád setkávám na literárních akcích nebo pořád „na dálku“, prostřednictvím jeho textů a ediční práce. Nemusím s ním vždy souhlasit (nashledanou psané dohromady v promluvě jedné postavy románu Příběh inženýra lidských duší ve vydání, jež edičně připravil, mi asi nikdy nezačne konvenovat), ale je to setkávání podnětné i milé. Michael Špirit tak pro mě patří k pedagogům, díky kterým nemusí vysoká škola znamenat jen odevzdání seminární práce nebo úspěšné absolvování testu.

Juan Zamora


Chtěla bych říci mnohé,
ale žánr mě naštěstí nutí k sebekázni. Měla jsem (a mám) během svého studia ohromné štěstí na učitele. Zpětně si uvědomuji, že o nic jiného než o setkávání s výraznými osobnostmi, dialogy s nimi a poznávání různých typů myšlení a pohledů na věci kolem nás – odlišných tomu vlastnímu, jež člověk postupně hledá a formuje – vlastně ani nešlo, nejde a jít asi nikdy ani nemělo, protože získané zápočty či tituly jsou naprostou podružností.
Michael Špirit jako pedagog pro mě vždy vynikal obdivuhodnou trpělivostí a ochotou se nám individuálně věnovat, mluvit s námi a orientovat nás, což není v době, kdy nikdo údajně nemá na nic a na nikoho čas, samozřejmostí. V souladu s tím neodsuzoval, nýbrž poskytoval další a další příležitosti k novým pokusům, i když člověk nějaký úkol nezvládl či vyloženě zkonil, což byl ostatně mnohokrát případ můj. S touto péčí o studenty jde ruku v ruce zvědavost, pozorování – často s úsměvem, u nějž nelze odhadnout, je-li čistě laskavý, nebo se v něm zračí trocha ironie, možná se to koneckonců nevylučuje. Jako kdyby se v duchu ptal: co že z nás vlastně bude, kam se nakonec rozhodneme psát, jestli nás semele provoz a pohltí šeď literárněvědného mainstreamu, nebo přijdeme s něčím zajímavým, co jeho samotného překvapí? Michael Špirit vždy klade v hodinách znejišťující otázky, které přímo volají po neposlušnosti vůči zavedenému, pamatuji si nejrůznější: Skutečně vás tohle jako „mladé bouřliváky“ baví číst? Opravdu si tohle myslíte, nebo to říkáte jen proto, že to stojí v příručce? Řekli byste snad něco takového i třeba přátelům v hospodě?
Pokud lze učit a vychovávat kritiky, dělá to právě Michael Špirit. Nezáleží už pak na tom, jak s tím člověk podle svého vnitřního ustrojení naloží, kdo se rozhodně psát recenze, kdo bude kritikem textovým atd. – podstatné je vedení k emancipaci a vlastní tvořivosti. Tím to nám, studentům, tedy rozhodně nikdy nedělal jednoduché, ale v tom spočívá ta zábava a dobrodružství.

Lucie Malá


Střídmá slova – skrytý svět
Nikdy před setkáním s MŠ mi nepřišlo na mysl, že vášeň a opravdové zanícení pro věc mohou být rodu systematického a rozvážného. Autorovy kritické i editorské stati jsou střízlivé, věcné, vycizelované. Víte, že máte tu čest s textem pečlivě připraveným, jehož každé slovo je dobře zvážené a zaujímá své přesně dané a opodstatněné místo. O co hůř se potom píší tyto řádky…
Editorské povolání v podání jubilanta je prací pečlivého historika, oddaného sledování variant, obdařeného uměním vyčkat. Zdá se, že charakterizuji zřejmé skutečnosti patřící k běžné editorské práci – množství různě se rodících edic však neustále dokládá opak a znovu přesvědčuje o kvalitě a neběžnosti, a proto nebezpečnosti Špiritova stylu, nejen ve střední editorské generaci. Neprokazuje autorovi podbízivou službu, jde mu často proti srsti, ale aktualizuje dobu vzniku díla, popisuje vyčerpávajícím způsobem varianty, a rozbíhavě interpretuje pomálu. Vlastní interpretací jsou shromážděná a pečlivě pořádaná fakta. Jeho kritické rozpětí nesměřuje k výšinám, ale do šíře a hloubky. Kapitolou samu pro sebe budiž množství hesel a medailonů, jimiž prokazuje službu autorům jemu obzvlášť blízkým, Janu Lopatkovi, Andreji Stankovičovi a mnohým dalším.
To, co bylo kdysi nezasvěcenýma očima mých kolegů v semináři nahlíženo v jeho edicích jako marná námaha či okázalá náročnost, je pouhá nutnost, banálně řečeno, dobře odvedené práce. Přednášky a semináře Michaela Špirita neosloví každého, na první pohled klidný až rezervovaný postoj, pátravý pohled a rozvážné tempo hlasu, upozorňující, jak pečlivě i zde mluvčí volí výrazy, odrazuje ty, kteří trpně očekávají výbuchy jiskřivých postmoderních interpretací a studium textu je pro ně kratochvílí. Zaposlouchá-li se však člověk do osudů vydávání děl F. X. Šaldy, R. Grebeníčkové, nebo B. Hrabala, J. Škvoreckého či J. Hanče, zpřítomní se mu tentýž pocit, jako když čte aparáty autorem vypravených edic. – Většina odvedené práce, přinášející neokázale, ale přesně novou perspektivu a celé dílo, zůstává v mnoha ohledech skryta. Úděl editorství tkví ve starosti o texty druhých a podřízené pozici editora, tato péče, je vpravdě přispěním dílu, nese-li stopy Špiritova rozpoznatelného rukopisu.
Jubilant svou rozvahou mnohokrát brzdí, i když netuše, mé impulsivní nadšení, nutí mě promýšlet další kroky, což vede snad k lepším výsledkům. Jeho jasného a dnes rovněž zdaleka ne samozřejmého pohledu na minulost si vážím a zároveň mě ubezpečuje o správnosti vlastní cesty. A tak prozatím jediné, v čem se jistě rozcházíme, je jeho vášeň fotbalová – upřednostňuju hokej.

Tereza Šnellerová


Připravila Terezie Pokorná ve spolupráci s Lucií Malou a Terezou Šnellerovou.