Z právě vydané povídkové knihy Lucie Holé Příznaky přinášíme jako ukázku jednu z próz. Zveme také na dnešní uvedení, které proběhne spolu se čtením z dalšího nového titulu Edice RR, knihou Nakrmit kámen Bronky Nowické, od 19 hodin v Café Club Míšeňská.
Lucie Holá, foto © Karel Cudlín
Tři vstávání
Jde vám vstávání zvesela, anebo se hrabete jako medvěd z brlohu?
„Ano, už vstávám, už jsem skoro vstal, mami, babi, teti, tati!“ – a stejně se ještě převalí na bok a zastrčí pod deku tu nohu, kterou už prve vystrčil, a znovu zavře oči. Protože, když si člověk vzpomene, jaký den ho čeká! No dobře, tak za chvíli.
„… a když se konečně dostala…“
„… to je hrůza…“
„… s tím už nic neudělám…“ Babička, teta, maminka, hlasy vzbuzeného světa, světa střízlivého, čilého, čerstvého, plného pachů, zvuků a dojmů.
„Ty ještě spíš?“ maminka.
„Nespí. Vstávej!“ otec.
Kdyby bylo možné prospat celý den, kdyby bylo zataženo, pršelo, kdyby se bylo na co vymluvit.
„Máš tady něco. Víš, jaký je dneska den! Pojď, vylez, už na tebe čekáme.“
Snaží se mi vlichotit, řekl si a po malé pauze přesvědčí tedy sám sebe a vstane.
Sesypou se na něj jako švábi: Tak všechno nejlepší. Teď už jsi dospělý. Hlavně to zdraví.
Hlavně aby někdo něco nezanotoval, herdu do zad snesu líp, pomyslel si.
Celý den pak kolem sebe slyšet: Tak to udělej sám, když už jsi dospělý. To si musíš rozhodnout ty. To je tvoje věc.
Nějakou živou vodu, kterou když se omyji, budu zase dítě, to nemáte?
Tak před ním leží široká pláň budoucnosti a on si vybírá jeden bod. Až mi bude dvacet jedna, naučím se řídit autobus.
Pláň budoucnosti se přiblížila, zmenšila a zvlnila, uprostřed se vytvořila cesta. Vstává se v pět. Napřed ponožky a posadit se, sleduje ho pozorně pár hnědých psích očí. Žena na lůžku chce ještě půlhodinku spánku, ale když se on vrací se šťastným vylítaným psem, má už připravenu snídani. Žena je v koupelně.
„Utřel jsi mu packy?“
„Jak je tam?“
Ona vyjde a dá mu pusu a hned: „Připravila jsem ti tu šunku, co máš rád. Chceš opéct topinku? Ředkvičky, rajče?“
Je rád, kamarádovi žena snídani nedělá, ale zase po něm nikdo nechce, aby venčil psa. Zato vodí dítě do školky. Ona, podívá se na svou ženu, chce také dítě. Měli bychom syna. Nebo dceru. Vodili je do školky, na prolejzačky, na hřiště. Spalo by s námi v pokoji. Brečelo by. Děti vřískají, mají pronikavé hlasy. Neposlouchalo by nás. Chodil bych se synem na fotbal, hráli bychom si s míčem, jezdili lyžovat na hory.
„Dneska přijdu později,“ políbí ženu u dveří.
„Nezapomeň zavolat bráchovi!“ řekne mu.
„Nemysli za mě,“ odpoví, ale ona se neurazí, jenom máchne rukou.
Ptáci už nezpívají, protože je pozdní srpen, zato se něco děje na zahradě, někdo hodně malý píská jak o život a pak je slyšet tlukot křídel. Nemusím vstávat, nic nemusím a zvlášť nemusím vstát takhle brzo, neboť je půl šesté a všude je ještě šero. Rovnou z postele mohu sledovat zahradu, stromy, keře a oblohu. Za hodinu už bude všechno jinak, světlo zaplaví verandu a já vstanu, protáhnu se a půjdu močit. Možná bude rosa, i když je už týden hodně teplo, předevčírem večer trošku zapršelo a ráno byla hladina řeky pokryta převalující se párou. Houby nerostou, především je sucho, a pak předcházející zběsilá těžba dřeva, traktory, tahače a těžké boty lesních dělníků zadupaly podhoubí.
Tak vstanu, řeknu si, ale zasměju se a znovu si řeknu, že vstanu, a znovu to neudělám.
Pustím si rádio, napětí ve světě trvá, na východě se stupňuje, zejména v Koreji. Jako kdyby někdo vrátil film s životem a znovu tu byla doba mého mládí. Staré šlágry z rozhlasu mě určitě nakonec přinutí vstát a začít se starat o tento den. Cvičit, snídaně, mírný úklid, nákup ve vesnici, oběd, poležení v zahradě, pár telefonátů, procházka k večeru snad zažene pocit zbytečnosti, povídání se sousedem, večer kniha. Tak dobře, vstanu.