Jsem si vědom toho, že tři „případy“, o nichž se chci zmínit tentokrát, se ve veřejných i neveřejných diskusích už probíraly ze všech stran, přesto mám potřebu k nim cosi podotknout. Doufám totiž, že když se ze své frustrace, již mi přivodily, vypíši, mohlo by se mi trochu ulevit. Také se mi občas stává, že se mi při popisování nepřijatelného chování jistých jedinců vybaví vzpomínky na osoby, jejichž postoje a způsoby si naopak zaslouží úctu a sympatie, a tak slouží jako vítaný a účinný protijed, kterého v intoxikovaných dobách není nikdy dost.
Člověk zvláštního ražení versus Jasná páka
Komunista Filip se nechal pozvat do Ruska od chlapa, který má zakázaný vstup do států Evropské unie a USA. To je od místopředsedy parlamentu členského státu EU nehoráznost. Skutečnost, že Sergej Železňak je shodou okolností místopředsedou ruské Státní dumy, nemůže Filipovo jednání nijak omluvit. Už dávno ovšem víme, že komunisté jsou „lidé zvláštního ražení“ a Vojtěch Filip je zkrátka jedním z nich. Na cestu se vydal přesto, že mu ji nedoporučil organizační výbor parlamentu. A když mu ji Miroslav Kalousek důrazně vytknul, opáčil, že mu může odpovědět slovy pěkné písně skupiny Jasná páka: „Pal vocuď, hajzle!“
To je tedy chucpe! Představitel strany, která před více než třiceti lety skupinu zakázala, aby jí (to už měla jméno Hudba Praha) až do listopadu 1989 znepříjemňovala život, si do své huby dovolí brát slova její písně. Jako by každému, včetně komunistů samotných, nebylo jasné, o kom se v písni zpívá. „Máťušku“ partaj v ní zastupuje Veřejná bezpečnost ve žlutém žigulíku, kterému se slangově říkalo „žlutej pes“.
Skupina Jasná páka se proti komunistově parazitování na své práci důrazně ohradila na webových stránkách. Jako její nehrající člen se z nevolnosti, způsobené nestydatostí komunistického předáka, vyznávám zde. Ostatně bezprostředně před větou, kterou pan Filip cituje, se v té samé písni zpívá: „Tak teď už toho mám tak akorát dost!“ Uchýlím-li se nakonec k výpůjčce i já, nebudu hledat v táboře protivníků. Volím titulek někdejší Magorovy odpovědi Ivanu Svitákovi (který si Jirous také vypůjčil, z prostonárodní staropražské písně) a říkám: „Jdi do hajzlu, ty sajrajte!“
Už víte, co znamená Pussy Riot?
Prezident těch, kteří si ho zvolili, Miloš Zeman, se rozhodl promluvit v Hovorech z Lán jako kanál. Když si vzal na paškál ruskou dívčí skupinu Pussy Riot, přes opakovanou nápovědu komentátora zatvrzele vyslovoval „pasy“, což neznamená, jak se domnívá, kunda, ale cosi jako hnisavý. Takový významový posun je ovšem pro Zemanovu rétorickou pointu naprosto nevhodný. Ze jména kapely, jejíž sprosťáctví se rozhodl pranýřovat, zbylo totiž nakonec cosi jako „podebraná výtržnost“ – a to je myslím velmi výstižný název především pro rozhlasové vystoupení jejich prezidenta.
Vulgarita názvu, na které stavěl své teze o pornografickém sdružení, se tak jeho vlastním přičiněním vytratila, o to víc však vynikla pro pamětníky důvěrně známá „argumentace“ a dikce, již používala normalizační státní moc, například během procesu s Plastic People of the Universe, když se hudebníky upoceně pokoušela vykreslit jako sprosťáky a společenský odpad, aby marginalizovala společensko-kritický obsah jejich práce.
V případě jejich prezidenta navíc křičí „Chyťte (údajného)sprosťáka“ sprosťák skutečný, sprostotu právě v tuto chvíli praktikující. Stydím se už při pouhé představě, kam až může ve svých „dobře promyšlených“ slovních eskapádách zajít. Co když na nějakém mezinárodním fóru označí Baracka Obamu, který zrovna nebude souhlasit s některým z jeho vynikajících nápadů, za pitomého negra? Také by se ovšem mohl před objektivy kamer televizních štábů dobře obejít i beze slov a při nějaké oficiální příležitosti sáhnout Angele Merkelové na, jak on říká, kundu. Lidově se tomu říká „dát jí hrábě“, to „jejich“ pan prezident jistě ví, lidový je dostatečně. Tlačenka, cigárko, bůček, panáček a nafukovací člun, večer viróza a hajdy na kutě. Zkrátka a dobře, ať jde pražské intelektuální kavárna a její přejemnělý hlas do prdele. Musím rychle končit. Nakonec by ve mně jejich prezident ještě probudil dřímající koprolálii.
Dospělý život dětské hvězdy a chytrý horák
Filip Renč, bývalá dětská hvězda, dnes filmový režisér, převzal z rukou svého prezidenta vysoké státní vyznamenání. Vysvětluje si ho prý jako ocenění celé své dosavadní práce a vylučuje možnost, že by mohlo být odměnou za reklamní spoty pro Zemanovu prezidentskou kampaň. Pan režisér prý nechápe, o čem jeho kritici vlastně hovoří, čímž se ovšem bezděčně opět stává dítětem, tentokrát bez hvězdného přívlastku. Poté co Jan Němec na protest proti klientskému způsobu rozdávání metálů odevzdal ten svůj, nechal se Filip Renč 31. října v Rádiu Impuls slyšet, „že pan Němec tady dělá takový gerontofiligický [?] gesta, že vrací svoje vyznamenání, který dostal od pana Havla, mně to přijde směšný a smutný zároveň. Když se dožiju jeho věku, tak bych nechtěl být takhle zapšklý a hloupý stařík, jako je on…“ Člověk by si přál, aby měl Filip Renč v Němcově věku alespoň zlomek jeho rozumu, když už ho nemá teď! Jenže přísloví, že z mladého blbouna vyroste blboun starý, má bohužel hodně do sebe. Na věci nic nemění ani dodatečná Renčova omluva. Taky na prodělané nevolnosti, kterou mi dopřál, už nic změnit nemůže.
Všeobecnou pozornost vzbudil i Robert Sedláček, další z vyznamenaných filmařů, mj. autor snímku o jejich prezidentovi, když dorazil na setkání laureátů v mikině, na níž mu prezident metál slavnostně připjal. Vypadal pak jako dekorovaný vítěz závodu v hodu polenem na kterémsi z dávných pionýrských táborů. Pro volbu oděvu mohl mít různé důvody. Buď je mu tepláková bunda pohodlná a pohodlí se odmítá vzdát. Nebo je velmi chudý a jiné oblečení než to, v němž přišel, nevlastní. Může také pocházet z prostředí, kde se takové věci „neřeší“. Mezi řadou dalších možností je i ta, že se zachoval po vzoru chytré horákyně: přišel oblečený, a přece neoblečený, aby dal svým oděvem najevo, že tu ve skutečnosti vlastně není. Což mu ovšem nezabránilo odnést si metál domů.
Jestli chtěl vyjádřit, že Zemanem pořádané slavnosti za žádné slavnosti nepovažuje, stačilo se pouze omluvit a zůstat v mikině doma. S úctou si připomínám loňský postoj Vladimíra Mišíka.