Géniovi pomocníci aneb Karel Malich v Jízdárně Pražského hradu

„Malich je vizionář a génius. Pomocí drátů svázaných provázky vytváří svoje vlastní světy, v nichž dochází k propojení s přírodou a vesmírem,“ zvěstuje Petr Volf v letáčku k právě probíhající reprezentativní výstavě dosud plodného osmaosmdesátiletého umělce. „V jeho dílech je obsaženo poznání vyplývající ze soustavného hledání a také předávání zkušeností z okamžiků osvícení,“ pokračuje v témže odstavci, aby v následujícím nechal promluvit samotného autora: „Něco si mě vzalo samo pod křídlo a vymýšlelo to ve mně.“

Je mi jasné, že ve třiatřiceti řádcích (počítám-li i podpis) se dá jen těžko zachytit esence více než půl století kontinuální tvorby, tím spíš by však Volfův text neměl připomínat středoškolský pokus o parodii kunsthistorické dikce. Kdo pak má brát vážně třeba označení génius, byť by bylo stokrát pravdivé?

Malichovy transcendentální sklony, názvy mnohých děl, stejně jako některé úryvky z jeho deníkových textů v expozici, které vyjadřují zklamání nad banalitou současného kulturního provozu, mohou u jedinců citlivých na exaltovanou vzletnost a štědře servírovaný patos vykouzlit na rtech i úsměv. Bude však rozhodně jiné povahy než ten, který vyvolává Volfův komentář, v němž je sice možná všechno „správně“, ale ve skutečnosti každopádně úplně špatně.

Ani Volfova po povrchu sklouzávající apotheosa, ani vizionářské rozumování samotného Mistra (Pán Bůh připoutal člověka k zemi tím, že mu dal schopnost plodit pokračování sebe sama. Těm několika z mnohých ponechal možnost uvidět a pochopit nicotu všeho.) však nemůže nakonec narušit skutečnou hloubku a krásu valné většiny vystavovaných děl. Snad i proto, že jejich proklamativní meditativnost plynule přechází v jakési obsedantní voyeurství, nebo lépe autorovo upřené zírání, které zároveň rozostřuje i posiluje výsledek sdělení. Totemové jsou v tomto smyslu především drátěné plastiky, působivě neučesané a zároveň velice zábavné, což v současném umění není obvyklé a v okázale transcendentálním kontextu expozice působí o to osvěživěji. Nejvíc mi v paměti utkvěla Lidsko-kosmická soulož, která by ze své působivosti a monumentality neztratila nic, i kdyby se jmenovala třeba Na boku odpočívající vorvaň, podobně mě zasáhla díla Sedím, kouřím, dívám se nebo Ještě jedno pivo?. Ne tak silně na mě zapůsobila Krajina s věčnem a ještě menší pochopení mám pro geometrizující reliéfy inženýrské inspirace, s výjimkou skupiny minimalistických prací (namátkou Bez názvu nebo Nástěnná plastika). Z kreseb mě oslovily ty, které nejméně připomínají mediumní práce, například Vápno a saze, jež byla ovšem k vidění v přízemí, takže nevím, zda ji nemám počítat mezi reliéfy.

Autorem architektonického řešení výstavy je Malichův žák Federico Díaz, který expozici v přízemí pojal jako cestu k oltáři jakéhosi tajemného kultu, nebo snad gigantické prasklé galusce (?), nazvanému Místo k odtékání Energie. Možná ale také Věčna, nebo dokonce Absolutna – nepamatuji si přesně. Za tímto dílem se v provizorní cylindrické kapli skrývá již zmíněná Lidsko-kosmická soulož. K vyvrcholení expozice vede Díaz návštěvníky sálem pomocí důmyslného rozmístění zavěšených drátěných plastik a působivé světelné instalace po koberci šedé barvy, jejíž intenzita slábne od vstupních dveří směrem k Oltáři-Galusce. Autonomní osvětlení jednotlivých soch vrhá podivuhodné stíny, které se samy stávají podstatnou součástí výstavy. Kresby, pastely a kvaše v patře jsou rovněž instalovány mimořádně efektně: v pravidelném ortogonálním rastru, upevněné ke zdi v ostrém úhlu za levý vertikální okraj. Popisky se skrývají za nimi, nenarušují harmonickou skladbu stěny a navíc mohou být i nečekaně velké. (Suverénní typografie i propagační materiály výstavy jsou dílem Aleše Najbrta.)

Celkově tedy na první pohled skvěle odvedená práce, která je však zároveň největší slabinou výstavy. Mnohem raději bych totiž viděl Malichovo dílo než jeho artistní interpretaci od architekta expozice. Díazův přístup sice nedosahuje obvyklé zpupnosti kurátorských výstav, v nichž se práce autorů stávají pouhými panely v rukou samozvaných vykladačů, skálopevně rozhodnutých sestavit z nich svůj vlastní příběh, ale ani on neodolá k Malichově práci „cosi“ osobního dodat. Taková nevyžádaná informace se jistě dá vnímat jako pokus o hold obdivovanému Mistru, jako návštěvník však o ni nestojím. Dávám přednost výstavám, na nichž architekti zbytečně nestrhávají pozornost ke své práci na úkor exponátů, ale „pouze“ zváží možnosti výstavního prostoru, zakreslí do plánů, kde co bude viset, a postarají se o to, aby díla byla dobře (pokud možno „nenáladově“) osvětlena. Účelně použité nové technologie přitom neodmítám – 3D projekce může například zpřítomnit fyzicky nedostupné práce –, to však není případ této výstavy.

Už na výstavě Zdeňka Sklenáře v Domě U Kamenného zvonu jsem nedokázal vytěsnit rušivý dopad silně zvětšených částí jeho obrazů, využitých v expozici jako tapet (někde dokonce přecházejících i na podlahu) a neblaze konkurujících exponátům komornějších formátů. Navíc byly vytištěny z evidentně nedostatečných zdrojových dat a v době mé návštěvy výstavy již tu a tam odpadávaly ze zdí. Ale i kdyby byly vytištěny dokonale a na stěnách galerie držely perfektně, stejně by si s vystavenými obrazy překážely. Jako Sklenářův žák si troufám Malichovu žáku Díazovi říct, že Sklenář by ho za takovou „pomoc“ hnal jako nadmutou kozu. A nic na tom nemění ani skutečnost, že Federico Díaz je podle mého názoru sám výborný umělec, na jehož výstavu půjdu vždy velmi rád. Pro jeho nutkavou potřebu přiložit ruku k dílu a stát se spoluautorem výstav těch, jimž by měl především sloužit, však valné pochopení nemám.

Výsledný dojem, který jsem si odnesl z výstavy Karla Malicha, jsou rozpaky. Podmanivá ironie a hloubka objektu Ještě jedno pivo?, s naznačeným stanovištěm pro vhled do jeho útrob ve tvaru otisku obličeje – a vedle ní prvoplánový patos „úběžníkového“ díla expozice, „hlasitost“ instalace, která ač je špičkovou prací ve svém oboru, se s nejsvětlejšími momenty Malichova díla míjí. Vedle rozpaků jsem si odnesl také jistotu, že obdiv, profesionální schopnosti a nepochybně i dobrá vůle pomáhat ve výsledku nemusí být ani nejmenší zárukou úspěchu. To, suma sumárum, není málo.

Při bloumání touto výstavou jsem si také nemohl nepovšimnout přítomnosti urostlého galeristy Zdeňka Sklenáře (synovce před chvílí zmíněného malíře): jeho bílá košile zářila zšeřelým sálem, jako by i on byl rafinovaně nasvícen a pověřen na onom konkrétním místě vrhat efektní vibrující stín. Cosi právě vysvětloval chápavě přikyvujícímu sexuologovi Radimu Uzlovi, přičemž měkce obouruč gestikuloval. Nedovedl jsem v tu chvíli zapudit pocit, že jejich setkání i aranžmá není náhodné a vytváří jednu z promyšlených součástí expozice. A nemohu se ho zbavit dodnes.

Foto Lucie Holá.