Pukotikony
Češi (Moravané a Slezané) mají opět příležitost semknout se v expertní skupinu posuzující nesmlouvavě práci grafických designérů. Tentokrát se v centru jejich pozornosti ocitají Petr Štěpán a Bohumil Vašák, autoři loga a vizuálního stylu mistrovství světa v ledním hokeji, které se bude konat příští rok v Praze. Hokejový svaz podobu představil nedávno na tiskové konferenci za účasti autorů a zástupců agentury, která stojí za vznikem této práce. Je to táž, v jejíž režii probíhala prezidentská kampaň generála v. v. Petra Pavla, ve spolupráci se stejným designérským týmem.
Na otázku, zda se mu logo líbí, odpověděl v úvodu tiskovky hokejista Jakub Voráček, že „mohlo být horší“, což následně obrátil v žert. S tím, že to mohlo být horší, však nezbývá než souhlasit – stačí si vzpomenout na otřesný redesign národních hokejových dresů, které v kampani obhajoval další ze slovutných hokejistů české zlaté generace Patrik Eliáš. Projevil tím značnou míru nevkusu, ač se o něm říká, že je milovníkem a znalcem módy.
Mně se logo nastávajícího mistrovství líbí. Je hravé, což se hodí, vždyť hokej přece původně býval hrou, předtím, než se stal v první řadě strojem na generování zisku. Štěpán s Vašákem nenabízejí pouze logo, ale především řadu emotikonů, které překřtili na „pukotikony“ a jimiž bude možné reagovat na různé, často možná nečekané situace, které během šampionátu nastanou. Už teď mi připadají praktické, přestože některým zatím bez kontextu nejsem schopen porozumět, což ovšem není podstatné, předpokládám, že mladší lidé si s pukotikony hravě poradí. Puk coby základní symbol je zvolen vhodně – žádný jiný sport se s ním nehraje a navíc je Česká republika velmocí v jejich výrobě. V použití designérů se tu stal přátelským „smajlíkem“ a v následných modifikacích i informačním polem jakousi komiksovou bublinou, do níž je možné umístit řadu dalších informací.
Celý návrh působí profesionálně, nezakomplexovaně, vesele a mladistvě, což může být omyl způsobený tím, že v mém věku mi připadá mladistvé vše, co se neopírá o hůl očekávatelné nudy. Každopádně srovnám-li na závěr práci dvojice Štěpán a Vašák s výkonem agentury Go4Gold, která navrhla zmíněné dresy české hokejové reprezentace, je to, jako bych se pokoušel srovnávat reprezentační hokejové mužstvo Kanady a Albánie.
Na Seznam.cz jsem se dočetl, že logo MS vytvořil také sedmadvacetiletý hokejista Jakub Illéš. „Píšou mi lidé, že chtějí sdílet můj design dále a proto udělám ještě tento příspěvek. Podotýkám, že toto logo vzniklo z mé vlastní vůle a chuti do práce. Příspěvkem nechci nikoho hanit nebo podrývat autoritu, ve finále i rozumím funkčnosti ‚emotikonů‘ v nynějším logu.“ V anketě dává jeho logu přednost 94 % respondentů. „Za mě určitě daleko lepší, působí daleko profesionálněji, významněji a zároveň zachovává jednoduchost,“ píše jeden z rozumbradů. „Pecka logo. Když porovnám tvé a oficiální, tak se mi chce docela i smát,“ píše další. Ano, smích bývá jednou z možných reakcí, hledí-li neopodstatněně sebevědomý jedinec na cosi, čemu nerozumí.
Kiks? Ani náhodou!
Vlasta Třešňák je mi ze všech českých písničkářů nejbližší, ostatně píšu sem o něm a jeho práci už potřetí. Proto je pro mě každé jeho další album velkou, i když bohužel velmi zřídkavou událostí, zejména od doby, kdy už ho nelze spatřit na koncertních pódiích. Všechna nečetná Třešňákova alba od Zeměměřiče až po nejčerstvější Kiks (snad jen s výjimkou supraphonského porevolučního pokusu nacpat „to nejpodstatnější“ ze Zeměměřiče a Koh-i-Nooru na jednu LP desku) mají logiku i pevnou stavbu, přestože pro jejich natáčení neměl ideální podmínky ani po „vítězném listopadu“, kdy se dostal do nepříjemně vleklých tahanic s jistou vydavatelskou firmou.
Mnozí autoři, kteří se své práci věnují dlouho, začnou své dílo časem rozmělňovat, případně všelijak zdobit atd. Třešňák zbavuje svoje verše zbytných kudrlinek, takže lépe vynikne škála hořkých slovních hříček, žene se bez samoúčelných tanečků za pointou, a přesto zůstává okouzlujícím způsobem tajemný, jako by se styděl doříci to, co je zřejmé. Jeho lexikální paleta vstřebala germanismy i archaismy a s jistotou se podílí na přesvědčivosti obrazů, které se nám rozhodl ukázat. Těmi se jeho písně stávají čím dál víc – jsou to obrazy univerzálních situací, namalovaných podle příběhů nepochybně velmi individuálních. Ideální spojence, schopné přesně dotvořit a podporovat atmosféru jeho příběhů, nalezl Třešňák již podruhé v Temporary Quintetu.
Protože tentokrát sám nehraje na kytaru, mohl se plně soustředit na zpěv, který je mimořádně podmanivý a i ve vypjatých pasážích srozumitelný. (Podobnou „proměnou“ prošel na bohužel definitivně posledních dvou albech také Třešňákův velký obdivovatel Michal Ambrož, jemuž hru na kytaru znemožnila nemoc.) Texty mě silně oslovují, hořkým humorem, vztekem i nostalgií, stejně jako smířením se stavem těch věcí, které není v lidských silách změnit. Nedokázal bych ani vybrat ze třinácti písní tu nejlepší, protože tou je podle okamžité nálady pokaždé nějaká jiná. Skvělá deska! Kdyby všichni dělali takové „kiksy“ jako Vlastimil, byl by svět prakticky bez chyb.
Chmelnice v Besedě
Třetího dubna se v Malostranské besedě konala vernisáž výstavy fotografií a tiskovin z někdejšího Junior klubu Na Chmelnici, založeného na žižkovském Jarově roku 1981. Setkalo se na ní, často po mnoha letech, množství bývalých zaměstnanců, přátel a příznivců tohoto legendárního klubu. Návštěvníky přivítali několika písněmi Pavel Skála a Jaroslav Olin Nejezchleba. Poté krátce promluvil Milan Pešík, koordinátor pracovního týmu chystané publikace. Po něm se ujal slova Lubomír Pupi Schmidtmajer, někdejší dramaturg a vedoucí, který za pomoci taháku vzpomněl některá významná data v dějinách klubu. Za hudebníky, kteří „byli u toho“, promluvil David Koller, kdysi benjamínek Jasné páky, dnes „chlápek, kterej jede sedmý gumy“. Za mladší publikum promluvil Marek Huňát, známější coby Mardoša z Tata Bojs, kteří si ještě v závěru totalitních let stačili na Chmeldě zahrát. Mimochodem, příští rok mu bude padesát.
Vbrzku bude na platformě Donio vyhlášena sbírka na výpravnou publikaci o aktivitách tohoto legendárního klubu, koncentrovanou především na léta totality, kdy byl jedním z ostrůvků svobody v moři totalitní stupidity. Ctižádostí knihy Tenkrát Na Chmelnici, kterou připravuje širší tým a na které se také podílím, je představit textem i obrazem „highlighty“ oněch let: koncerty, divadelní představení, výstavy, přednášky a jiné aktivity. Množství návštěvníků a četné ohlasy jsou snad známkou toho, že by o chystanou knihu mohl být zájem a její vznik nalezne dostatečnou finanční podporu.
Od 17. května je výstava v rozšířené podobě po dobu více než tří měsíců k vidění v prostorách Popmusea U Kaštanu v Břevnově.
