Nedávno jsem dostal knižní memoáry pozoruhodného rockera Marka Lanegana (1964–2022), frontmana kapely Screaming Trees a později také zpěváka skupiny Queens of the Stone Age. Časopisy Rolling Stone, Variety a několika dalšími byla tato publikace označena v době svého vydání (2020, Hachette Books) za knihu roku, měla velký čtenářský ohlas a byla přeložena do mnoha jazyků, u nás vyšla v nakladatelství Host.
 


Syrovost Laneganových záznamů a živost vyprávění doslova bere čtenáři dech. Každou chvíli jsem musel knihu odkládat, abych se jejím obsahem nepředávkoval. Mark Lanegan se narodil v zapadlé vesnici státu Washington, v díře, jakou si většina z nás nedovede představit, matce, kterou by si přál jen málokdo poznat. Neutěšené poměry v rodině, vrozený odpor k autoritám a podvědomá nedůvěra ke všemu, co nějak souviselo s establishmentem se jistě podílely na tom, že brzy propadl alkoholu a fascinaci drogami a narkomany. Sám v úvodu knihy hrdě přiznává: „Když se mi jako náctiletému dostala do rukou kniha Williama Burroughse Feťák, bylo mi tehdy hned jasné, že jednou budu taky závislý na heroinu“.

Osou neradostného příběhu je nerovnováha Laneganovy reálné existence a jeho tužeb. V reálném světě propadává stále hlouběji do „všech těch sraček“, zatímco v ideálním zoufale prahne po „vysvobození“ a lásce. A to ne jen tak ledajaké, i když by si nejspíš raději ukousl jazyk, než by něco podobného vyslovil. Je zjevné, že si byl vědom toho, že takovou ideální svobodu a lásku mu může přinést pouze jakési andělské stvoření, jinak by jistě tak příkře neodmítal například nadbíhání čerstvé vdovy Courtney Love. Ale kde takovou osobu potkat v polosvětě, který byl jeho teritoriem? Proto tak hořce zalituje ztracené lásky, jíž byla Selene Vigilová, zpěvačka kapely Seven Year Bitch. „Tak tohle je láska? (…) Nikdy před tím jsem nikomu neodhalil tolik ze svého nitra. Selene mě i přes moje vážné nedostatky a traumata, která sahala stejně hluboko jako Mariánský příkop, přijala, aniž zaváhala byť jen na jediný okamžik. Poprvé v životě mě napadlo, že jsem možná konečně našel člověka, který mě pochopí, naučí mě lidskosti a nebude mě soudit za všechny moje zvrácené, sebestředné prohřešky. Nikdy jsem si nedokázal představit, že by něco takového bylo možné. Třeba jsem konečně našel člověka, na kterého jsem vždycky čekal.“

Nabízí se otázka, jak by asi jejich společný život vypadal, ale nevychází mi na ni žádná aspoň trochu optimistická odpověď. Rozhodně za ni nelze považovat tenhle úryvek: „Neměl jsem žádné morální zásady a bez cavyků jsem ošukal číkoliv přítelkyni, sestru, kohokoliv. Šukal jsem manželky známých, přátel, spolupracovníků a ostatních muzikantů. Zřídka jsem odmítl příležitost ošoustat kohokoliv, koho jsem alespoň vzdáleně považoval za žádoucího – zaměstnankyně hudebních vydavatelství, fotografky a hudební novinářky, číšnice, barmanky, fanynky a promotérky klubů, ve kterých jsme hráli, holky, co jsem náhodně sbalil, sousedky z vedlejšího vchodu, prostě nezáleželo na tom, koho.“

Jako důkaz jisté citové vazby by snad bylo možné chápat následující úryvek, sporné ovšem zůstává, ke komu. „Přiznal jsem se Selene, že jsem zase závislý. Řekl jsem jí, že z toho důvodu by nebyl dobrý nápad, aby se ke mně nastěhovala. (…) Přestože mě Selene přitahovala způsobem, jaký jsem nikdy v životě nezažil, ulevilo se mi. Vůbec se mi nelíbilo, že ji musím nechat jít a cítil jsem, že možná zahazuju jedinou šanci na štěstí, kterou jsem za dlouhé roky měl, ale moje čerstvě obnovená posedlost Annou mě svírala jako další droga, které jsem nedokázal odolat.“

Historky ze života rockových hvězd, Laneganových přátel, mezi něž patřili třeba Kurt Cobain, Courtney Love, Layne Staley nebo Josh Homme, nejsou příliš odlišné od historek ze životů lůzrů, feťáků a společenského lógru, v němž se Lanegan po většinu života pohyboval. S těmi prvními ho pojil úspěch a drogy, s těmi druhými pak zase drogy a neustálý nedostatek peněz na to, aby si jich mohl opatřit dostatečné množství.

Ten, kdo nesnáší rozmazleného fracka Liama Gallaghera, si užije při čtení pasáže o jeho nafoukanosti a srabáctví. Bude jistě litovat, že se mu podařilo ze společného turné pláchnout dřív, než mu Mark po jeho soustavných dětinských provokacích, vždy zbaběle pojištěn přítomností dvou bodyguardů, stačil rozbít držku. Alespoň ho ale v knize stačil po mém soudu znamenitě charakterizovat: „Jeho způsoby silně připomínaly chování děcka zkaženého přílišnou shovívavostí, které však mělo nevyzpytatelnou zálibu v krutosti a spalující touhu po pozornosti, nezměrnou jako oceán, žravou jako černá díra. Dokázal jsem si ho představit jako kluka v kraťáscích, který si za jasného slunného dne rozjařeně hraje se svým miniaturním pindíkem a pálí při tom mravence pod lupou.“

Scény, v nichž Lanegan buď chlastá, nebo shání další dávku heroinu, cracku a jiných patáků, jsou jakýmsi podivným způsobem neodolatelné. Čtenář čte a děsí se prostředí, v němž se odehrávají, i společnosti, se kterou se protagonista stýká. Překvapí ho Laneganův razantní odsudek členů vlastní kapely, které považuje za bandu slabomyslných hovad. Čte a zapleten do osidel vyprávění téhle „podivně dobrodružné literatury“ si ani neuvědomuje, jak skvěle je kniha napsaná a jak velký literární talent se skrýval v depresivním cholerikovi, který už pomalu neměl, kam si píchnout další dávku.

Navzdory nikdy nekončícímu mejdanu a v podstatě permanentnímu rauši však Lanegan také s maniakální posedlostí psal nové písně, v nichž se urputně snažil přiblížit dokonalému tvaru a zvuku, které se mu zdálo mít ve světlých chvílích na dosah ruky. Jeho diskografie je na to, jak relativně mlád umřel a kolik neoblouzeného času měl k dispozici, obdivuhodně rozsáhlá. Osm studiových alb vydal s mateřskou skupinou Screaming Trees. K nim patří také pět EP a sedm singlů. Jako sólový umělec natočil jedenáct studiových alb a dvě EP. A to není výčet úplný, protože se jako zpěvák i autor objevil i na nahrávkách jiných hudebníků.

Kniha Zpívej pozpátku a plač je naturalistická, Lanegan je nemilosrdný k sobě i ke svému okolí, ale všem měří stejným metrem, snaží se být po svém spravedlivý. Proti jeho knize jsou i ve svých nejsilnějších pasážích prózy Bukowského a Millera téměř čtením pro gymnazistky. Zároveň pod vší očekávatelnou veteší „rockového života“ v duchu donekonečna omílaného klišé o sexu, drogách a rokenrolu prosvítá poctivé úsilí o autentický výraz a potřeba „být slyšen“. A také několik překvapivých, nikoli však nelogických zjištění. Například že Lanegan byl milovníkem country, jehož dávným idolem byl Johnny Cash.

Skvělá kniha, která mi dopodrobna ozřejmila, jaký život bych rozhodně nechtěl žít i jaké to asi je, když nemáte na vybranou.

S výjimkou názvu jsem téměř všemu rozuměl. Vysvětloval jsem si ho skrze motto knihy, které zní:

Fet
Ten nelže
Pořád prší, zlato
V hlavě mám tak krystalicky čisto
Budu se dívat z balkónu
Zpívat pozpátku a plakat

Stejně mi to ale nějak nesedělo. Až do chvíle, kdy jsme s kamarádem P., který už větší polovinu života tráví v Británii, před pár dny zasedli k pivu v košířské hospodě Na Zámyšli. V tomhle mimořádně zachovalém pivním skanzenu sedmdesátých let mi vyprávěl o country rebelovi, který si říká Johnny Paycheck. Pseudonym si prý odvodil od jména Laneganova idolu, „muže v černém“, aby se stal jeho pomyslnou juxtapozicí. Na závěr P. se smíchem dodal: „V anglicky mluvících zemích je dost známej takovej wisecrack, kterej praví, že když zazpíváš jakoukoliv countryovou písničku pozpátku, máš tu natotata zpátky prachy, který jsi kdysi lehkomyslně probendil, vrátí se ženská, která ti vzala roha, z popela vstane i tvůj barák, kterej shořel už před léty, a nebudeš muset ani s károu do servisu, protože ji nenabouráš.“ Koukal jsem na něj jako vejr. Zpívej pozpátku a plač! Viděno touhle optikou je přece také ono „plač“ pobídkou k smíchu. Inu, jak se anglicky říká – live and learn.

P. S. Jsem trochu rozpačitý z překladu (Vojtěch Nemčok Březík), v němž je k nalezení několik snad úsměvných omylů a jehož lexikální paleta mi přijde značně nevyrovnaná. Jisté výhrady mám také k redakční práci, ale obojí ponechám na posouzení odborníkům.