Od 12. října do 8. ledna se v Domě U Kamenného zvonu konala výstava fotografií Johna Wehrheima Paradise Lost. Ztracený ráj. V poslední z výstavních místností je na několika barevných snímcích zachycen zánik osady Taylor Camp, jejíž stromové domy byly roku 1977 za policejní asistence spáleny. Pozemek na havajském ostrově Kauai, na němž v roce 1969 osada vznikla, zakoupil bratr hollywoodské hvězdy Elizabeth Taylor, Howard, který jej podle anotace v tiskovině doprovázející výstavu poskytl k užívání „skupině hippies, surfařů, volnomyšlenkářů a veteránů z vietnamské války“. Wehrheimův fotografický cyklus, který život osady nazírá značně idealisticky, vznikal od roku 1972 až do hořkého konce o pět let později. Bezpochyby má silnou výpovědní hodnotu, za to však vděčí především samotnému tématu a „modelům“, méně pak výkonu toho, jenž je zaznamenal. Jeho fotografie však nejsou tím, nad čím se tu chci krátce zamyslet.
foto © Galerie hlavního města Prahy
Zaujaly mě především velmi podrobné popisky, přesněji řečeno příběhy doprovázející jednotlivé snímky, stejně jako výpovědi někdejších obyvatel „ztraceného ráje“ v dokumentárním filmu, který byl také součástí výstavy. Ty jsou ve svém součtu ve značném rozporu s atmosférou a duchem většiny fotografií, které zobrazují pitoreskní „architekturu“ stromových obydlí, bujnou vegetaci, panenské pláže a především nahé nebo polonahé osazenstvo Campu, muže a ženy, dospělé i děti tak, aby byla navozena představa rajské nevinnosti společenství, o němž se v doprovodném tiskovině píše, že „zde utvořilo soudržnou komunitu, aniž by bylo sešněrováno oficiálními regulemi a vedlo pro nás velice inspirativní úsporný životní styl“.
foto © Galerie hlavního města Prahy
Z popisků i filmu ale vysvítá, že ne každý ze zúčastněných tohle „svobodné inspirativní prostředí“ považoval za ráj. Z textu u portrétní fotografie dvou sester (uvádět jména jednotlivých členů mezinárodní společnosti, která tu vznikla, zde není důležité) se například dočteme, jakou nevoli vzbudilo, když si prostor, který obývaly v kolektivním domě, vybavily dveřmi, aby si uchovaly jakés takés soukromí a vyhnuly se nekončícímu proudu návštěv. A nejen proto: „Většina lidí tu měla svrab a filcky, takže si moc nepřejete, aby vám posedávali po posteli…“ pokračuje popiska. Z filmu se zase třeba dozvíme, že i v případě osady o necelé dvacítce staveb (na pohled velmi romantických, včetně společenského domu a kostela) může vzniknout „centrum“ a „předměstí“, zanedbanější a drogově závislejší než „city“, ač je dělí několik drobných kroků.
foto © Galerie hlavního města Prahy
Zajímavé také je, jak v roce 2018 vypadají a co si myslí někdejší obyvatelé téhle komunity. Dělí se zhruba do dvou skupin. Příslušníci jedné vypadají dosud tak, jak vypadaly děti květin, byť dnes jsou to již slaměnky. Takřka bez výjimky vzpomínají na léta v Taylor Campu jako na nejkrásnější období svých životů a zdůrazňují, že bez téhle zkušenosti by dnes byli zcela jistě naprosto jinými, podle svého přesvědčení méně kvalitními lidmi. Příslušníci druhé skupiny na ona léta strávená v „blažené nevinnosti“ vzpomínají s pobaveným nadhledem. Podle jejich hodnocení tehdejší situace, ale dnešních účesů i oděvů se již dávno stali příslušníky ne-li přímo konzumní, tak tedy většinové společnosti. Také oni jsou přesvědčeni, že je pobyt v komuně trvale změnil, ovšem v poněkud jiném, řekněme kritičtějším smyslu.
foto © Galerie hlavního města Prahy
Z obou skupin se pak rekrutují lidé žehrající na narkomany, kteří to tam všechno pokazili, ač ze vzpomínek všech tehdejších obyvatel vyplývá, že LSD a marihuana byly nedílnou součástí života příslušníků celé komunity, včetně dětí. Jedna žena ve filmu popisuje, jak dorazila do školy asi ve dvanácti letech v kyselinovém oblouzení, a dodává, že děti z Taylor Camp se cítily v kolektivu opuštěné, protože místní školáci je mezi sebe nepřijali. Jiná žena, kterou tam přivedla v šesti letech její dvaadvacetiletá matka, konstatuje, že máma s partnerem byli sice pořád v rauši, ale ona nestrádala, protože se o ni moc hezky starala rodina z vedlejšího stromového domu.
foto © Galerie hlavního města Prahy
Všichni dotazovaní se shodují v tom, že jejich životy by se bez téhle zkušenosti s vysokou pravděpodobností ubíraly jiným směrem. Menší shoda už panuje v tom, zda by chtěli dopřát podobnou zkušenost svým dětem a vnoučatům.
foto © Galerie hlavního města Prahy
Prohlížel jsem si fotografie tančících lidí a nahých žen, polehávajících v romanticky provizorních příbytcích, rodinné portréty s kojícími matkami, štíhlé postavy mladých bytostí, obdělávajících políčka zeleniny i marihuany, a četl si jednotlivé popisky. Vybavovaly se mi při tom i sekvence právě zhlédnutého filmu a přemýšlel jsem o tom, co jsem vlastně zač. Vyšlo mi, jako ostatně už několikrát, že na poezii utopických rájů jsem příliš racionální. Na to, abych si je jednoznačně ošklivil, jsem ale racionální málo. Přesto však dávám přednost záchodům se stropem a dveřmi před mísou umístěnou na malebné vyvýšenině s překrásným výhledem do krajiny. Rád (a podle adiktologů asi i zbytečně často) se opiji, ale netoužím po soustavné „změně vědomí“. Jsem si jist, že pohled na všudypřítomnou nahotu bych v jistém ohledu považoval za silně demotivující. Nemluvě o svrabu a filckách. Co se dětí týče, souhlasím, že by neměly žít sešněrované zbytečnými zákazy a měly by mít jistou volnost. Nemusely by ovšem chodit už do školy v rauši a možná je i lepší, když se o ně starají vlastní hodní rodiče než hodní lidé „z vedlejšího stromu“.
foto © Galerie hlavního města Prahy
Jsem tedy nakonec zřejmě konformista. I když mě podobný způsob „svobody“ neděsí, rozhodně mě nepřitahuje. Ale i tak se necítím být členem konzumní společnosti. Paradise Lost byla zajímavá výstava – především jako podnět k zamyšlení nad sebou samým. V knihkupectví galerie si lze pořád pořídit výpravnou publikaci. Cena cca 2500,– korun je nejspíš pro většinu „hippies, surfařů, volnomyšlenkářů a veteránů“ všeho druhu značná, pro konformisty však únosná. Neváhejte, můžete mít v knihovně zprávu o životě, jakým byste asi žít neuměli, a přitom můžete poctivě sami v sobě pátrat, jestli závidíte, nebo jste za to vděčni. Ale komu?