Irena Obermannová čerpá náměty ke svým knihám ze života, což je pochopitelné, kde jinde by je také měla hledat? Při jejich psaní si nevede o mnoho hůř než její respektovanější kolegové typu Michala Viewegha nebo Ireny Douskové. Není sice tak vtipná jako Dousková, ale občas si i sama ze sebe umí tropit poměrně nemilosrdnou legraci. Neskrývá, že si chvílemi „nevidí do huby“, a dokonce čtenáře čas od času upozorní, že si je toho vědoma. Nemá Vieweghovu stylistickou zručnost, ale její příběhy mají hlavu a patu. Obvykle osciluje mezi dikcí gymnazistky právě probuzené k milostnému životu a protřelé femme fatale, občas však překvapí nečekaně silným obrazem nebo břitkým postřehem, který nepředpojatému čtenáři může nasadit brouka do hlavy: Nečetl jsem doposud nepozorně? Není to náhodou docela dobré?

Proč tedy byla Tajná kniha Ireny Obermannové tolika recenzentskými hlasy rovnou vylučována z literatury? Takový Viewegh či Dousková, kteří přece rovněž vycházejí ze svých intimních prožitků, doposud kritiku ani své kolegy spisovatele zdaleka takovou měrou nepohoršili. Irena Obermannová také rozhodně není jedinou ženou, které se poštěstilo prožít „zakázaný vztah“; na rozdíl od většiny je ovšem navíc spisovatelkou, která prozaické ztvárnění svého vztahu s „mimozemšťanem“ pochopila jako své poslání. V rozhovoru pro přílohu Blesku z 26. 10. se dokonce svěřila s domněnkou, že si ji Václav Havel možná našel právě proto, aby jejich společný příběh vyprávěla. To nemusí být úplná fantasmagorie – je snadné představit si dramatika na konci sil, chystajícího efektní finále své neodvratně poslední inscenace.

Nehodlám se tu zapojovat do diskuse, zda Obermannová svou knihou prezidenta pošpinila. Chci jen vyjádřit přesvědčení, že měla a má za všech okolností plné právo sdělit, co prožila, ať už se to někomu líbí nebo ne. Paní Obermannová jistě není naivní, alespoň do té míry, aby si nebyla vědoma důsledků svého počínání, a jsem si jist, že se vzrušenou reakcí publika počítala. A také – lidé se rádi pochlubí. Rybář doširoka roztahuje ruce, aby předvedl, jak velkého sumce ulovil. I paní Irena nám předvádí svůj kapitální kousek a zároveň upozorňuje, že lovcem byla ona. Podezírat ji však, že zprávu o lásce k výjimečnému muži (kterou by možná bylo přiměřenější nazývat méně pateticky zprávou o několika intimních setkáních) napsala ve snaze vytáhnout peníze z kapes skandálů lačného publika, považuji za sprosté.

Nebýt Tajné knihy, zůstal by ostatně závěr Havlova života v paměti veřejnosti patrně podivně zkreslený. Byl by obrazem chřadnoucího muže, pod snad láskyplným, ale přísným dohledem dominantní manželky, jejíž kuratela mu byla těsná. Ať si říká kdo chce, co chce, Irena Obermannová prokázala Václavu Havlovi mnohem větší službu než většina samozvaných ochránců jeho památky a odkazu, kteří se na ni po vydání knihy obořili. Podařilo se jí totiž rozlámat tuhnoucí krustu živoucího pomníku, když celkem plasticky popsala Havlovy reakce a obsedantní neurózy, čímž ho o kousek přiblížila „obyčejným smrtelníkům“. Muži, který začínal být obecně vnímán jako nemocná a poslušná marioneta, animovaná manželkou, tak přinejmenším vrátila pošramocenou důstojnost. Osobně bych její Tajné knize vytknul snad jen zástupné citoslovce Tramtadadá – asociuje mi totiž až příliš naléhavě slova písně Včera večer u sila, prvně jsem to zkusila, a to ani já, při vší své lehkověrnosti, nemohu Ireně Obermannové uvěřit.

Jinak jí celkem rozumím i věřím, i když mou víru a pochopení poněkud nalomila vydáním Panoptika českého. Prý si to v něm vyřizuje se svými kritiky, což je v Čechách oblíbená kratochvíle ublížených spisovatelů (vyniká v ní výše zmiňovaný Viewegh), a bylo by mi mnohem sympatičtější, kdyby Obermannová kritické hlasy prostě ignorovala. Svůj příběh jednou odvyprávěla, není nejmenší důvod ho rozmělňovat. Těm, kdo se ji rozhodli odsoudit a odmítají pochopit protiargumenty, tím pouze nahrává. Panoptikum české tedy číst nebudu: k Ireně Obermannové dosud chovám jisté, poměrně iracionální sympatie, a nerad bych si ji zprotivil.