Z lásky k dílu Bohuslava Reynka se musím vyznat hned úvodem, aby snad nedošlo k nedorozumění. Z jeho vlídné eremitské skromnosti a schopnosti navodit silný duchovní prožitek se raduji již dlouho, od konce šedesátých let, kdy jsem měl také to štěstí se s ním osobně setkat v Petrkově. Proto jsem se na letošní výstavu ve Valdštejnské jízdárně velice těšil, i když ve mně postupně sílící propagační kampaň budila čím dál větší rozpaky.

Její barnumská neurvalost postupovala s razancí buldozeru přímo proti podstatě Reynkova díla. Už jen výkon copywritera(ů), založený na skutečnosti, že umělcovo příjmení začíná slabikou „re“, stejně jako mnoho dalších přemýšlivě znějících slov! Re-inkarnace, re-start, re-volta, re-zonance, re-alita – hlásaly billboardy, a vytvářely tak kolem výstavy kostrbatě bezobsažný, kvaziintelektuálsky umělý „příběh“, který se s tím Reynkovým naprosto míjí. Prostoduché a klopotně konstruované pozérství nemá nic společného s autentickou vírou a umírněnou čistotou tvorby. Něco takového je ovšem pochopitelně lhostejné reklamní agentuře, jejíž strategií je upoutat pozornost méně informované části publika prostřednictvím silných a efektně znějících slov. (Spolupořadatel výstavy Richard Fuxa shodou okolností jednu takovou agenturu – BigMedia – vlastní.) Dalo by se očekávat, že podobně „efektní“ budou plakáty a billboardy také po grafické stránce, když už rezignovaly na ambici souviset obsahově s umělcem, jehož práci propagují. Plakáty a billboardy k výstavě jsou však kupodivu pouze nosičem onoho sdělení s odtrženou první slabikou, kterému obrazová část – reprodukce vždy některého z Reynkových grafických listů – na tiskové ploše zjevně překáží. Také žluto-černá barevnost typografie je zarážející: má nám snad připomenout, že se umělec narodil ještě za Rakousko-Uherska? Připadá vám to hloupé? Nebylo by to o nic hloupější než celková úroveň této „reklamní kampaně“.

Richard Fuxa spojil už před časem síly s galeristou Zdeňkem Sklenářem u příležitosti výstavy Muchových plakátů ze sbírky Ivana Lendla. S prací „génia, na kterého jsme měli zapomenout“ (tento propagační slogan k Reynkově výstavě je příslovečnou třešničkou na dortu), ho prý Sklenář seznámil před dvěma lety. Známost to tedy není nikterak dlouhá. Co se týče označení génius: pan Sklenář si v něm libuje a užívá ho velmi často. Jako by nebyl schopen domyslet, že čím více géniů, tím menší se bude jejich genialita jevit.

Autorem architektonického řešení výstavy je Miroslav Vavřina, supervizorem fantom soudobého výstavního provozu Federico Díaz a kurátorkou Veronika Reynková. Výsledek jejich práce pokládám za vcelku zdařilý, ač je instalace vzhledem k povaze Reynkovy prosté religiozity poněkud papeženská – jistá intimita a kontemplativní ladění se jí ale upřít nedají. Tlumené osvětlení a decentní barevnost instalačních stěn však ostře kontrastuje s monstrózním mediálním hlukem, který kolem výstavy panuje. I když (snad) nemá sílu Reynkovu dílu ublížit, může soudného člověka otrávit natolik, že už ani nebude mít chuť výstavu navštívit.

Máslo na hlavě tedy tentokrát taje iniciátorům a vynálezci(cům) reklamních sloganů, korunovaných výkřikem „Reynek do každé rodiny“(sic!), a vůbec všemožných doprovodných taškařic, počínaje slavnostním zahájením výstavy v katedrále sv. Víta mší, celebrovanou kardinálem Dukou, při níž byla posvěcena Bible s Reynkovým výtvarným doprovodem ve dvou provedeních – levnějším (7 600 Kč) a sběratelském (65 000 Kč) –, a s velikonočním procesím do Valdštejnské jízdárny. Chybí snad už jen prodej odpustků a vyhlášení křížové výpravy.

Pan Fuxa je obchodník, těžko se na něj tedy zlobit, zvlášť když se na Muchově výstavě přesvědčil, že podnikat s touto komoditou nemusí být marné. Větší údiv vzbuzuje počínání galeristy Zdeňka Sklenáře, který se pasoval na znalce umění a jeho provozu a při každé příležitosti neopomene velkými slovy připomenout svou lásku k výtvarným dílům. Jak mu ji ale věřit, když nedokáže projevit elementární vkus a uvádí do zahanbujících souvislostí tvůrce, který se navíc už nemůže bránit? Jeho vnučce, která se na koncepci výstavy podílela, nerozumím. Připadal jí snad přístup autorů „námětu výstavy“ (podle webových stránek výstavy pánům Fuxovi a Sklenářovi) přiměřený? Pokud ne, proč se oběma libretistům včas nevzepřela? Nerozumím ani roli studia Najbrt, které je uvedeno na webových stránkách výstavy v kolonce grafický design společně se subjektem Kroll – vizuální komunikace. Na rozdíl od něj se ale studio Najbrt billboardy ani plakáty na svých webových stránkách nepyšní. Omezilo se tedy jen na výstavní grafiku a (společně se Zdeňkem Zieglerem) na úpravu obou verzí Bible? Pevně doufám!

Napsal-li Reynek kdysi verš „Blázen jsem ve své vsi“, nemohl tušit, že tato slova po mnohých desetiletích zcela po svém uchopí skupina lidí, kteří se rozhodli jeho výstavu propagovat pod heslem „Reynek do každé rodiny!“. S napětím očekávám další kroky ekonomicko-popularizátorského tandemu Sklenář – Fuxa. Co bude následovat? Diviš do každé rodiny? Váchal do každé rodiny? Nebo snad Sobotka? Další „géniové, na které jsme měli zapomenout“? Nemyslím to úplně vážně, zkušenost ale zároveň říká, že výkony některých jedinců dokážou předčít i ty nejdivočejší představy.

Foto © Karel Cudlín, 2014