Tak už máme nového prezidenta, přečetl a podepsal slavnostní přísahu. Zároveň tím podal pádný důkaz o úspěšném naplnění základního předpokladu práce všech tvůrců písma, kaligrafů i autorů konstruované typografie. Potvrdil tak totiž v praxi její čitelnost. Ale abych nepředbíhal.
 


Dne 7. března 2023 se na adrese www.idnes.cz/zpravy/domaci objevil článek dlouze nazvaný „Grafika slibu pro Pavla budí rozpaky kvůli nezvyklému fontu mladých umělců“. Zabývá se reakcemi na podobu tohoto dokumentu, jehož fotografii sdílela předsedkyně Poslanecké sněmovny předtím na Twitteru. To prý „vyvolalo na sociálních sítích rozpaky nad grafickým zpracováním. Podle některých z nich je to přehnané a nehodí se pro takovou událost.“ „Autorem desek je Karel Matějka, písmo pro slavnostní arch vytvořila Petra Dočekalová. Jsem moc ráda, že jsme takto mohli podpořit mladé umělce,“ napsala v onom příspěvku na Twitteru Markéta Pekarová Adamová. „První reakce na webu jsou spíše negativní,“ dočteme se v článku dále. Podle ankety, jíž se v době jeho uveřejnění údajně zúčastnilo 13 535 respondentů, by bylo ovšem mnohem přesnější konstatovat, že se grafika tohoto dokumentu nelíbí drtivé většině, konkrétněji 69 % dotázaných. Pouze 14 % odpovědí je kladných, 16 % respondentů uvedlo, že jim na tom nezáleží. „Nikdy to nebylo úplně pěkný ale v případě Pavla je to docela grafická divočina,“ píše na Twitteru jeden z těch, kterým se současná podoba státního dokumentu nelíbí, poznal však, a to v celkovém kontextu stojí za pozornost, že to „nikdy nebylo úplně pěkný“.

Jistě není třeba znepokojovat se nad názory osob, které jsou ve své většině přesvědčeny, že typografii rozumí každý gramotný jedinec, a podle toho se vyjadřují. Znepokojujícím faktem ovšem zůstává, že stejně naivních a duševně neohrabaných, ač značně sebevědomých, je téměř 70 % účastníků ankety, která se tváří, jako by měla nějakou vážnost. Když už se podobných „průzkumů“ s oblibou účastní lidé, kteří nejsou těmi nejostřejšími tužkami v penálu, možná by bylo zajímavější položit jim aspoň jinou otázku, například: Jak by podle vás měla vypadat grafická podoba prezidentského slibu? Většina rozumbradů se totiž obvykle odpovědi na konkrétní dotaz vyhne tím, že to je přece věc odborníků, jejichž práci ovšem zároveň neváhají podrobovat své sebevědomě nekompetentní kritice. Není žádnou novinkou, že to, čemu odborníci tleskají, laická veřejnost často šmahem odmítá. Nevěřím příliš v přirozenou moudrost „prostého lidu“, ale s lidovým doporučením „ševče, drž se svého kopyta“ vřele souhlasím.

Tady by za jistých okolností mohla moje reakce končit, ale jako někdejší pedagog Ateliéru tvorby písma a typografie na pražské UMPRUM považuji za svoji povinnost přidržet se teď chvíli svého kopyta. Předcházející provedení prezidentských slibů se od roku 1989 jedno od druhého téměř neliší. Je patrné, že byly s nejvyšší pravděpodobností vyvedeny v nějaké z vládních kanceláří některou z tamních sekretářek za použití defaultních fontů. Proto není divu, že se na zběžný pohled podobají protokolu o převzetí klíčů od kočárkárny, zhotoveného svépomocí někoho z příslušného baráku. Nemá smysl ani vyčíslovat počet typografických chyb, které je na nich možné nalézt. Proč taky, když zjevně nejsou výkonem profesionálního typografa.

To ovšem není případ „mladé autorky“ nového řešení. MgA. Petra Dočekalová, PhD. (* 1991) si totiž navzdory mládí už stačila vydobýt svou prací významnou reputaci a respekt jako kaligrafka, typografka, pedagožka a publicistka, a to nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Tato její práce je od dob Menhartových (jestlipak víte, kdo byl Oldřich Menhart, milí respondenti zmíněné ankety?) prvním seriózním pokusem o slavnostní a přitom současnou podobu tak specifického oficiálního dokumentu, navíc v přímé návaznosti na kaligrafickou tradici. Petra Dočekalová vychází z hluboké znalosti dějin kaligrafie i své pilné praxe, obojí se jasně odráží v tvarosloví jednotlivých liter. Také proto se nemusí uchylovat k planému historizování ani rádoby slavnostnímu zdobení zbytnými prvky. Na tradici navazuje s úctou, avšak s vědomím, že ulpívání a strnulá neměnnost není synonymem respektu. Její řešení významného státního dokumentu má po mém soudu přesně takovou důstojnost, jakou by měl mít úřad prezidenta republiky, i v Čechách. Uvidíme, zda k ní nový prezident doroste.