Curyšská výstava sbírky obrazů rodiny Nahmadovy (21. 10. 2011–15. 1. 2012), nazvaná vzhledem k daleko širšímu záběru poněkud nelogicky Miró Monet Matisse, má podtitul Weltpremiere, nur im Kunsthaus Zürich! Proč se této pochybné cti dostalo pouze Curychu, není zřejmé. Třeba tak chtěli majitelé sbírky nepřímo upozornit na skutečnost, že její kvalitou je především finanční hodnota. To by ve městě, v jehož bankách je uložen nemalý kapitál, dávalo smysl.
Nelze popřít, že se rodině podařilo nashromáždit slušné množství obrazů malířů zvučných jmen. Kolekce sahá od impresionistů až po Joana Miróa, který v ní reprezentuje „současné“ trendy. Záměr je tedy přehledný a snadno pochopitelný: orientace se na „sběr“ umění, které prověřil čas, bez rizika, že nákupem děl současných umělců získají cosi, co dobu svého vzniku dlouho nepřežije a nestane se klasickým dílem.
A to je dobře, protože na dobrý odhad příslušníků sběratelské rodiny Nahmadových bych si nevsadil ani xerokopii obrazu od Kristiána Kodeta. Posuďte sami: Je normální, aby někdo, kdo má peníze a pravděpodobně chová lásku k umění (snažím se tomu uvěřit), nashromáždil taková díla Renoira, Moneta, Lautreca, Matisse, Picassa, Kandinského, Maleviče, Ernsta, Chirica, Modiglianiho, Tanguyho, Legéra, Mondriana, Magritta a Miróa, která ukazují především to, kde jsou největší slabiny jednoho každého z vyjmenovaných umělců? Snažil jsem se pochopit, proč to asi Nahmadovi dělají. Že by pouze ukládali peníze do osvědčené komodity? Nebylo by pak ale lepší nakupovat rovnou zlato? Nebo je to složitější a ruku sběratelů řídila zlomyslná touha upozornit na skrytá úskalí modernismu? To by bylo mimořádně rafinované, ale nezní to příliš věrohodně…
Jistě, sbírka obsahuje i pár světlých výjimek, například drobnou Mondrianovu Kompozici II s červenou (1926) či Monetovy obrazy, a tolerovatelný je také zlomek z asi deseti portrétů Amadea Modiglianiho. Poměrně důstojně je zastoupen Max Ernst a vyšší standard reprezentují i některá z děl Picassových, Miróových nebo soubor prací Vasilije Kandinského a Kazimira Maleviče, které ovšem nereprezentují jejich nejkvalitnější tvorbu. Budu-li hledat dál, mohl bych snad jmenovat i drobný obraz Reného Magritta La saucisse casquée z roku 1929, na němž je k vidění klobáska s kovovou čepičkou, ukončenou kroužkem k zavěšení, na zeleném pozadí. Ten se stal „logem“ expozice, přestože ani v nejmenším nevystihuje jejího ducha a jeho autor je v celé rozsáhlé kolekci zastoupen pouze tímto jediným obrazem.
Kromě několika zmíněných děl je sbírka rodiny Nahmadovy přehlídkou nepodarků autorů veleslavných jmen. Výstavu otevírá půlakt Augusta Renoira v očekávatelně uzenářských barvách. Kolorit i chvějivá kontura, které u zdařilejších obrazů tohoto malíře vzbuzují napětí, dokážou v tomto případě vyvolat leda rozpaky. Celé výstavě neblaze „vévodí“ dva drobné akty Henriho Matisse, nezdařilé od barevnosti přes kompozici až po téměř dojemně bezmocný pokus o perspektivní zkratku. Korunu jim nasazuje lišácký pokus vyhnout se zobrazení dlaní a chodidel jejich odsunutím mimo formát obrazu. Řeči o vysoké stylizaci, inspiraci primitivním uměním nebo o pokusu nekompromisně rozbít donedávna panující akademické klišé by na jeho obhajobu mohl vést jen ten, kdo je skálopevně přesvědčen, že mistři nemohou mít slabé chvilky. Právě naopak! Zdá se totiž, že nejméně polovina přítomných exponátů byla v takových okamžicích vytvořena.
Před Modiglianiho portréty se divákovi sevře hrdlo ze vzpomínky na slizce podbízivou eleganci Oty Janečka. Nadechnout se může před obrazy Maxe Ernsta, když před tím odpustil sympatickému Henrimu de Toulouse Lautrecovi nesoustřednou umanutost, s jakou donekonečna kříženým šrafováním zalepil drapérii na zádech modelky na drobnějším obraze představujícím mladou, zeleně oděnou ženu v zahradní židli.
Odpustit však nelze, a to ani při nejlepší vůli, Giorgimu de Chiricovi barevnou skladbu a odpudivě hnětenou texturu maleb. Tomuto malíři také zjevně nesvědčí menší formát. V rozměrnějších obrazech (kterými ovšem v této sbírce zastoupen není) bývá, stejně jako Lautrec, mnohem přesvědčivější.
Zbývá se zastavit u dvou větších celků, téměř samostatných kolekcí, tvořených obrazy Pabla Picassa a Joana Miróa. První z nich je tu zastoupen několika „klasickými“ kousky, z nichž poutá největší pozornost portrét jeho syna Paola jako pierota (Malý pierot s květinami) z roku 1924, a dále souborem prací ze sedmdesátých let, na nichž si po mém soudu především ověřoval, zda je možné použít kombinaci zelené, šedivé a fialové barvy za pomoci jediného nevymytého štětce. Na rozměrná plátna psával tehdy pro jistotu den a měsíc jejich vzniku, v některých případech dokonce i čas. Smekám před takto neklidným a intenzivním hledačstvím, ale mám dojem, že sloužilo především autorovi samotnému a že se těmito obrazy neobracel k publiku.
Surrealistické východisko Joana Miróa je v této kolekci zastoupeno voničkou typických, na šedo-okrovém podkladu organizovaných biomorfních tvarů ostré barevnosti, s příznačným černým ukotvením v ploše pomocí kontury, aby byl dále prezentován rozměrnými obrazy uvolněných znaků na nešepsovaném plátně. Co však jsou platné všechny sympatie k autorovi, když se z něj postupem času stalo jakési podivné „logo“ Španělského království. Při spatření jeho práce si tak začneme klást mimoděk nejprve otázku, co že to ti Španělé zase pořádají. Mistrovství Evropy ve fotbale, Světovou výstavu nebo jenom lákají k turistickému pobytu na Costa Brava?
Sečteno a podtrženo: zvláštní pocit z premiérového představení rozsáhlé sbírky s nemalými ambicemi je tím nejlepším důkazem, že mnohem zajímavější než shromáždit množství velkých jmen je uspořádat výstavu vynikajících prací. Je-li tento text bajkou, neváhám poslední odstavec označit za moralitu.