Potíže s logem pro zvířátka
Vzpomínáte si ještě na vizuální styl pražské ZOO, který vytvořil Michal Cihlář? Jsem si jist, že jeho komunikativní a vtipná vyobrazení zvířat, přitažlivá jak pro děti, tak pro dospělé, bude mít s touto institucí podvědomě spojeno velké množství lidí ještě dlouho. Dodnes se v duchu usmívám třeba při vzpomínce na caparty v tričku s nápisem „Jsem prase bradavičnaté“, přestože od doby, kdy vzniklo, uplynulo mnoho vody – v případě ZOO v reálném i přeneseném smyslu slova. Po Cihlářově roztržce s někdejším ředitelem Petrem Fejkem se práce ujal Cihlářův nepříliš přesvědčivý plagiátor a celá věc pokračovala v zdlouhavém jednání soudní cestou.
V roce 2012 se pak ZOO rozhodla vyzvat k práci na novém vizuálním stylu několik zahraničních a jedno české studio. V tendru vybrala práci renomované newyorské společnosti Chermayeff & Geismar, která vytvořila loga a vizuální styl pro Mobil Oil, NBC, National Geographic, Chase Manhattan Bank nebo Cornell University.
Zadat práci zahraničním designérům, za nimiž stojí množství respektované práce, je dobrá volba, mimo jiné vylučující v našich krajích rozšířené podezírání, že vyhrála firma „blízká zadavatelskému subjektu“. Zdá se mi však, že studio Chermayeff & Geismar vzdor svému renomé k práci přistoupilo poněkud „lehkou nohou“. I když její východiska a cíle popisuje velmi sofistikovaně (viz informace na webu ZOO), nemohu se ubránit pocitu, že pracovalo hluboko pod svými možnostmi a obvyklým standardem, jako by vycházelo z přesvědčení, že tam, kdesi „na východě “, to bude bohatě stačit.
Přesto však studio Chermayeff & Geismar dodalo manuál, který ač neřeší důsledně všechny situace, jež při práci s ním mohou nastat, stanovuje poměrně přesně ty, ke kterým by za žádných okolností docházet nemělo. Neumožňuje například barevnou redukci loga na jedinou z pěti barev ani podporu jeho lepší viditelnosti na obrazové ploše pomocí všelijakých prapodivných „stínů“. Uznávám, že se s navrženým logem nepracuje snadno, protože se minimálně jedna z barev při umístění do barevné fotografie obvykle jaksi ztratí, ale řešit tuhle patálii v souladu s doporučeními stanovenými manuálem by mělo být úkolem designérů, kteří ho používají. Svévolný bývá i výběr a zpracování doprovodné typografie (ač logo nabádá k užití abecedy News Gothic). Jednu dobu se jí autoři dokonce pokoušeli vtisknout „vintage“ charakter takového druhu, že při pohledu na ni se mohl citlivější jedinec i rozplakat.
Nejde však ani tak o pomyslné prolité slzy a estetická muka jako spíš o peníze. Je-li jich obecně na kulturu tak žalostně málo, je třeba utrácet v řádu milionů za cosi, co není moc hezké a co navíc ani ti, kteří s tím pracují, nerespektují?
Připadá mi zábavné, že jména vedoucích osob mívají občas vazbu k tomu, co řídí. Těšilo mě, že ředitelem Botanické zahrady byl svého času Ing. Větvička. Ani jméno Bobek není pro ředitele Zoologické zahrady marné. Ve věci, o níž pojednává tato glosa, výstižně popisuje mimo jiné i situaci v oblasti zacházení s vizuální prezentací podniku, neboť neodbytně připomíná úsloví „hodit na něco bobek“.
Only the God Knows
Již delší čas se snažím sledovat aktivity Michala Nanoru. Ať už je to publikační a editorská činnost, nebo kurátorská práce, jsou to obvykle zajímavé počiny, nahlížené z hipsterského a přitom vždycky velmi zasvěceného úhlu pohledu.
Jeho zatím poslední kurátorskou prací byla výstava Only the Good Ones v Galerii Rudolfinum (24. 1. – 6. 4.), zabývající se momentkou a ozřejmující půvab a zákonitosti snapshotové estetiky na více než dvou stech ukázkách prací takových autorů, jako jsou třeba Nobuyoshi Araki, Tim Barber, Richard Billingham, Mike Brodie, Larry Clark, Barbara Crane, Bill Dane, Corinne Day, William Eggleston, JH Engström, Walker Evans, Lee Friedlander, Luigi Ghirri, Nan Goldin, Jacob Holdt, Jerry Hsu, William Christenberry, William Klein, Jacques-Henri Lartigue, Ari Marcopoulos, Ryan McGinley, Joel Meyerowitz, Slava Mogutin, Daido Moriyama, Mark Morrisroe, Ed Panar, Tod Papageorge, Walter Pfeiffer, Jack Pierson, Stephen Shore, Dash Snow, Joel Sternfeld, Gus Van Sant, Jürgen Teller, Andy Warhol, Henry Wessel nebo Garry Winogrand.
Nerežírované zachycení okamžiku je podstatnou částí fotografické produkce přinejmenším od poloviny 20. století. V tom následujícím ještě zbytněla díky snadno dostupným kamerám, chytrým telefonům a sociálním sítím. Jistou obdobu snapshotu lze nalézt také v lomografii, pin hole fotografii nebo voyeurském stalkingu, např. u kyjovského introverta Miroslava Tichého. Jeho fotografie se v určitých bodech snapshotovým snímkům nápadně podobají mimo jiné tím, že je ze sféry privatissim do centra výtvarného dění exportovali kunsthistorici a kurátoři. V rozhovoru pro časopis Reflex (č. 31/2014) Nanoru uvedl, že snapshot považuje za „rock’n’roll fotografie“, s čímž lze do jisté míry souhlasit. Na tuto tezi navázal tvrzením, že rock’n’roll zemře společně s Mickem Jaggerem. Tady však musím oponovat – pokud opravdu s někým zemře, bude to nejspíš Keith Richards, skutečný rocker, z něhož se na rozdíl od druhého z členů někdejších Glimmer Twins nestala podivná karikatura vlastního mládí. Každopádě otázkou zůstává, s kým zemře snapshot.
K výstavě vyšel pozoruhodný katalog, který je dobré mít.
Šedesát? Jasná páka!
Palác Akropolis je věrohodnou nástupnickou scénou předlistopadového centra místní nové vlny Junior klubu na Chmelnici, a to nejen v osobě svého ředitele Lubomíra Schmidtmajera. Ke kmenovým souborům Junior klubu neodmyslitelně patřila také Jasná páka i její pokračovatelka Hudba Praha. Protagonistou obou souborů je Michal Ambrož, který v lednu oslavil šedesáté narozeniny. Málokoho tedy překvapí, že se opožděná gratulace k jeho životnímu jubileu konala 12. února právě v Akropoli.
Gratulantů se sešlo velké množství, v čele s Michalovým dávným učitelem na pražské konzervatoři Jiřím Jirmalem, jenž pronesl úvodní zdravici a obdaroval oslavence vlastní fotografií Českomoravské vysočiny, kterou mají oba dva hluboko pod kůží. Popřát písní přišli Luboš Pospíšil, Vladimír Mišík, Joe Karafiát a Vratislav Brabenec, Tony Ducháček, Jan Haubert a také Tata Bojs, kteří se představili podmanivou verzí Michalovy písně Špinavý záda. Osou koncertu bylo vystoupení tří kapel, ve kterých Ambrož v současnosti působí – Hudby Praha, Divokého srdce a Jasné páky. Před vyprodaným sálem se v přátelské atmosféře střídali hudebníci různých žánrů a jejich koncert se podle živých reakcí hlediště líbil nejen mně. Tak tedy ještě jednou: Všechno nejlepší, Michale! Do dalších let přeju snadno rozpoznatelné nepřátele, setrvalou přízeň publika a, poněkud nerockersky, především hodně zdraví.
6. března se na témže místě konal křest hned tří nosičů Jasné páky, reinkarnované v roce 2008: LP a CD Jasná páka / Černá deska a 2CD Jasná páka / Stará vlna s novým obsahem, jež přinášejí záznam koncertního turné a jako bonus i novou nahrávku Černá deska, která je prvním studiovým albem kapely od dob jejího založení v roce 1981. Kmotry nahrávky byli Roman Holý a Matěj Ruppert.