Nedávno informoval v periodiku His Voice Jan Hocek o vydání trojalba (Indies Scope, 2019), které shrnuje živé sólové nahrávky Filipa Topola pořízené na dvou koncertech v rozmezí jednoho roku. „Zažil jsem Filipa po koncertě s krvavými prsty a téměř rozdrcenými klouby na rukou, sotva popadajícího dech,“ začíná svůj text z 18. 4. vskutku objevným svědectvím, aby po chvíli konstatoval, že „někdejší enfant terrible je v klubu Na rampě v Jablonci nad Nisou 27. prosince roku 2000 a 28. prosince 2001 ukázněný, zklidněný, přesto (nebo právě proto) více ponořený do písničkářské formy sdělení a multižánrové klavírní hry. Jeho výpovědi o sobě samém, o lidech vůkol, o strachu, vzpouře, lásce, o démonech v sobě i obyčejných krásách světa zde dostávají až filozofický, ba duchovní rozměr.“ Dále sděluje, že „písně jsou osekány až na dřeň, zhutněné interpretační samotou a individualitou z masa, kostí a kůže vrženou mezi posluchače“ a že „Topol i z obyčejných situací a všedních zážitků dokáže vykřesat fatálnost a vybudovat sugestivní minidrama“. Publicista zdá se o svých čtenářích soudí, že jsou duševně hodně pomalí, o Filipu Topolovi nic netuší a je třeba jim pomoci při orientaci v houštinách rafinovaných náznaků a přirovnání, jež pro ně připravil.

Mým cílem však není dikce Hockova referátu, nýbrž výtvarná podoba alba, s níž má tento výlev leccos společného a také o ní pojednává: „Zároveň si vydavatel Indies Scope dal záležet na vizuální stránce, takže jde o skutečný umělecký artefakt – grafika: Zuzana Pálešová, autorem Topolova portrétu na přední straně obalu je rockerka Eva Turnová, která znala Filipa Topola nejlépe, a do té malby se to očividně promítlo…“

Nejprve k práci rockerky, překladatelky, spisovatelky a v tomto případě malířky Evy Turnové. Předně je třeba poznamenat, že kdyby k takové zdařilé práci stačilo pouze to, že někoho známe „nejlépe“, nabízelo by se oslovit nejspíš nějakého blízkého příbuzného. Je dost pravděpodobné, že Bob Dylan sám sebe zná „nejlépe“, na kvalitě obalů alb, které si navrhl, se to ale valně neprojevuje. Malba Evy Turnové (ostatně odkud pochází představa, že právě ona ze všech lidí na světě „znala Filipa Topola nejlépe“?) pracuje se stejnou patetickou veteší jako Hocek ve svém referátu o pozoruhodné nahrávce. Rádoby osudová palčivost pronikavého pohledu zobrazeného umělce, tajemný vědoucí úsměv, náznak jakési svatozáře a podivný bělavý chuchvalec na místě pravého ucha (odkaz na vangoghovská tvůrčí muka?) jsou neúplným výčtem arzenálu, který nám Turnová předvádí a jež je korunován „hádankou“ v pozadí. Tou je neobratně podaný odraz levého ucha v jakémsi tušeném zrcadle – nebo jsou to snad poměrně realisticky vyobrazená levitující zevní rodidla? A pokud ano, mají zde symbolizovat umělcovu vášnivost? A jestli – tak proč? Nebo má zmíněný útvar naznačit, že jeho tvorba vyrostla z let, v nichž bylo všechno v… I takové asociace žel nad výjevem pozorovatele napadají.



Z ryze technického hlediska je obraz namalován dvěma způsoby – s předstíranou živelností a rozevlátostí tam, kde to jde snadno (tedy v pozadí a od brady níže), a s nepřesvědčivou umrněností všude tam, kde už to tak snadné není. Dílo samotné jsem si vygoogloval a shledal, že je ve skutečnosti patrně namalováno blíže k akordu hnědých tónů. Za jejich posun do škály modrých na titulní straně trojalba je tedy zřejmě zodpovědná Zuzana Pálešová, které její díl práce s takovým materiálem, jímž je Turnové obraz, upřímně nezávidím. Když hledala cestu, jak z toho ven, rozhodla se nejspíš následovat výtvarnou strategii malby. Podle jednoduchého klíče blue (blues) = potemnělá (žádoucí!) nálada zvýraznila modrou, kterou podtrhla typografií rukodělné povahy, sugerující poněkud urputně velmi konvenční představu o nezávislosti. Na titulu pak „překvapila“ tím, že název alba a jméno autora otočila o devadesát stupňů vpravo vzhledem k horizontálnímu účaří, tedy tak, jak je zvykem v angloamerickém prostředí popisovat hřbety knih. V záplavě náznaků si nejsem jist, zda tato zdánlivá drobnost (kterou je možné označit také za nelogický úkrok od ostatní organizace textu) nemá upozornit na „světovost“ alba.

Představuji si, že zavírám oči. Hodlám je nechat zavřené tak dlouho, než si tu věc přijde někdo odnést. Až uslyším kroky a šramot na stole, řeknu: „Ty nahrávky mi tu ale nechte.“ Potom ještě chvíli počkám, než oči otevřu. Nerad bych totiž viděl toho, pro něhož by mohl být obal cenný sám o sobě.