Dneska je 2. listopadu 2022, Památka zesnulých neboli Dušičky. Podivnou ironií osudu s Luďkem Kubíkem právě pracujeme na grafické podobě parte skvělého muzikanta a textaře Michala Ambrože, který umřel před dvěma dny. Kamarádili jsme se padesát čtyři let. Tedy Michal a já, čtyřletého Luďu bychom na počátku našeho přátelství přes všechnu naši tehdejší dětinskost přece jen nemohli ještě považovat za skutečného partnera. Ale během pozdějších dlouhých let, po která pro jeho kapely Jasná páka, Hudba Praha a Divoký srdce společně pracujeme, se i z Michala a Luďka stali blízcí přátelé. Není divu, že máme náladu pod psa, nepomáhá ani práce, která obvykle dovede odpoutat od černých myšlenek. Přestože situace nedávala už delší dobu žádný důvod k optimismu, přesněji řečeno byla téměř beznadějná, ukázalo se, že ani jeden z nás nebyl na jeho smrt doopravdy připraven. Dohadovat se zrovna teď o tom, jestli sloupec textu posunout víc doleva nebo zvětšit o trochu řádkový proklad, se zdá být najednou tak malicherné a nedůležité! Naštěstí se profesionální rutina podprahově prosazuje sama. Z přehrávače zní dvacet let staré album Kajuvej skupiny Divoký srdce. Právě teď je to píseň Bouře, jejíž druhá sloka se stává mottem smutečního oznámení:
Ať kolem nás klidně bouří
Ať kolem nás blesky jdou
Pryč se vším, co nás teď souží
Všechno ať vlny odnesou
Snad nějaké vlny časem odnesou i hořkou vzpomínku na můj poslední písemný kontakt s Michalem. Vyměnili jsme si totiž mailem pár zbytečných jízlivostí týkajících se designu trička Jasné páky, které mělo být k mání při křtu nového EP Starej bejt každej neumí!. Zatím mě tahle vzpomínka trýzní dost. Naposled jsem Michala viděl, když jsme ho byli s jeho sestrou Sašou a kapelou navštívit v nemocnici. Přišli mu zahrát a rozloučit se. Bylo patrné, že má tu nejlepší možnou péči. Pro lékaře, kteří se o něj starali, byly Jasná páka a Hudba Praha kapelami, co formovaly jejich mládí. Krátký rozhovor s nimi byl dojemný a silný. Nebýt ale různých hadiček a přístrojů, které monitorovaly funkce Michalových orgánů, vypadal by v umělém spánku vlastně docela spokojeně. I barvu měl – jak to jenom říci, aby to neznělo divně – snad zdravou…
Jednou z pěti nebo šesti písní, kterou mu kamarádi z kapely zahráli, byl velký hit Jasné páky a později i Hudby Praha – Špinavý záda. Vzpomněl jsem si, jak mi tuhle písničku poprvé hrál před jedenačtyřiceti lety na španělku v obýváku okrouhlického bytu. Zrovna jsem přijel z Prahy a rovnou z nádraží ho šel navštívit. Mezi řečí mi předváděl, jaký připravil „materiál“, než za ním přijede kapela na týdenní soustředění. Seděl na kanapi, na klíně kytaru, za ním na zdi viselo Údolí smutku od jeho prastrýce Jana Zrzavého. Na stolku stál plný popelník a dvě lahve piva. Já se rozvaloval naproti němu v ušáku jeho otce Jana, přezdívaného Starej Rumpál, což bych si v jeho přítomnosti nejspíš nedovolil. Byl na to křeslo dost „háklivej“. Pootevřeným oknem doléhal do prosluněné místnosti hukot splavu na Sázavě. Tam kdesi „venku“ zuřila „normalizace“ a její ochotní „krýzlové“, ale tady jakoby mávnutím kouzelného proutku neexistovala. Nebo tenkrát, když…
„Jestli si na kamaráda chcete sáhnout, tak můžete,“ řekla usměvavá sestřička, „ale musíte si postříkat ruce dezinfekcí“. Nejprve jsem váhal, pak jsem ale nabízený sprej použil a na chvíli se dotknul Michalovy ruky. Náhle se mi vybavilo, že jsme se kdysi dávno silně opilí pobratřili – řízli jsme se oba do zápěstí a nehluboké ranky přitiskli k sobě. Zřejmě jsme to viděli v nějakém filmu, nejspíš v jedné z východoněmeckých indiánek o statečném Old Shatterhandovi a ušlechtilém náčelníku Apačů Vinnetouovi. Byli jsme v tu chvíli vlastně ještě chlapci – Michalovi bylo sotva patnáct a mně stěží osmnáct. Když jsem si necelé dva roky nato bral za ženu jeho sestřenici Vendulu, nemohl mi jít za svědka, protože ještě nebyl plnoletý. Myslím, že mu to bylo líto. Ostatně on a moje matka, pokud si dobře vzpomínám, byli jediní svatebčané, kteří měli slzy v očích.
Poprvé jsme se s Michalem viděli, když právě dokončil osmou třídu základní školy. Vypadal o dost starší, už mu rostly vousy a prsty na pravé ruce měl chlapácky žluté od kouření cigaret bez filtru. Tehdy se kouřily hlavně Startky a kubánské Ligerosky. Přijížděl za námi občas do Prahy na návštěvu, chodívali jsme tehdy s partou kamarádů do hospody na Ovocném trhu, které se říkalo U dvou bab. Pravidelné kontroly dvoučlennými hlídkami tehdejší policie, která se licoměrně nazývala Veřejná bezpečnost (kde je veřejná bezpečnost, není bezpečná veřejnost, říkávalo se tehdy), proběhly obvykle tak, že zkontrolovali občanské průkazy všem kromě Michala, který jediný nebyl plnoletý. Teď mě napadlo, že…
„Budeme na tom ještě něco měnit?“ ptá se Luděk. „Zatímco jsi tu seděl a čuměl do blba, tak jsem tu fotku udělal trochu kontrastnější. Chceš ještě hejbat s tou typoškou?“ „Já bych to nechal, už bysme to stejně jenom zbytečně zdobili.“ „Taky si myslím. Tak já z toho udělám pédéefka a pošleme to rodině ke zkouknutí a korektuře,“ uzavřel Luděk dnešní grafickou seanci, „pudeme si sednout do obýváku, přinesu tam z lednice pivo. A pustíme už si něco jinýho než Michala. Třeba Strummera, toho měl rád.“
„Tak na zdraví a na Michala,“ klepnul Luďa zlehka svou plechovkou o tu mojí, kterou jsem k němu natáhl v levačce. Pravou rukou jsem právě obracel stránky rozsáhlého bookletu Strummerovy výpravné kolekce LP. „Pěkný, co? Něco takovýho bysme měli udělat Michalovi. Třeba se nám podaří přemluvit firmy, u kterejch vydával. Nemuselo by toho bejt tolik, jako v tom Strummerovi, stačilo by klidně trojalbum – něco z Páky, něco z Hudby Praha a něco z Divočáků. A výpravnej booklet, ale spíš takovej obyčejnější, trochu DIY – ofseťák, černobílý fotky, rastry. Zkrátka ne tak navoněnej jako tohle. To by se mi líbilo. Co tomu říkáš?“ „To by bylo skvělý, úplně to vidím,“ souhlasil jsem s jeho snad jen prozatím utopickou vizí a prohlížel si parciální laky na lesklém papíře v bookletu alb někdejšího předáka The Clash.
„Jak vy jste se s Michalem vlastně seznámili?“ zeptal se po chvíli mlčení Luděk. „To by bylo dlouhý vyprávění. A navíc už mám ten příběh takovej navrčenej, říkám ho jako básničku.“ „Tak já se tě budu ptát na to, co zajímá mě. Rozhovor si natočíme a přepsanej ho použijeme v bookletu toho trojalba.“ „Jo, to by mohlo bejt fajn, tak ještě jednou na Michala,“ řekl jsem a pozvednul plechovku. „Lidi by to mohlo zajímat hlavně proto, že on byl mimořádně zajímavej člověk. Už teď mi chybí a jsem si jistej, že zlepšovat se to nebude. Neskočil bys do lednice ještě pro jedno? Já zatím vysypu vajgly.“
Radovan Jelínek, Marek Minárik, Luděk Kubík, Karel Haloun, Marek Gregor, Michal Ambrož
Luďa se v kuchyni nějak zaseknul. Přemýšlím, co bych mu tak mohl vyprávět. O začátcích Jasné páky? Stokrát přemleto. O ostrově svobody na Chmelnici? Jakbysmet. Ale najednou se pomalu začínám těšit. Třeba to, jak jsem byl coby „manažer“ s jeho folkovou skupinou Musica Nova na hradě Zvíkov, kde měli tři týdny působit v dobových kostýmech jako hrající součást prohlídky. Trvalo to skoro celé dva dny, pak nás kastelán všechny vyhodil. Nebo jak jsme spolu v roce 1976 vyrazili stopem na památný Koncert mladosti do Pezinku. Můžu mu vyprávět i o následující cestě na Počúvadlo, což je chatová oblast poblíž Banské Štiavnice, kam jsme jeli navštívit budoucí ženu Vládi Mišíka. Cestu noční lokálkou jsme si krátili hulením trávy ubalené do stránek Mladého světa. Moc to netáhlo. Taky bych mu mohl popsat, jak v sedmdesátkách vypadaly mejdany v otevřeném bytě Vládi Mišíka, nebo později, v raných osmdesátkách v někdejším ateliéru Jana Zrzavého na Zámeckých schodech. Nebo jaký to bylo tou dobou v Mikulově, když jsme začali jezdit k Brichtům. Proč si nevzpomenout, jak nás Bohouš, pingl z okrouhlické hospody, vzal v noci k jezu, když táhli úhoři. A zkusit popsat co nejplastičtěji, jak jsme tam jednoho ze sedmi ulovených na místě opékali a pak se probudili ranním chladem u prázdných bas piv. Taky by ho možná zajímaly naše cesty na fichtlech pod kopec Melechov, kam jsme jezdívali na houby. Cestou tam anebo zpátky jsme se koupali v lomech na Lipnici nebo v rybníku Ředkovák. Teplo nebylo podmínkou – Michal říkával, že si počasím nenechá kazit prázdniny. Moc dobře si taky pamatuju, jak mě hnal sekerou ze zabíjačky, protože jsem prý přijel záměrně pozdě, abych nemusel pomáhat. Nebo…
„Nemáš hlad? Můžu vohřát šunkofleky,“ zeptal se Luděk a postavil na stůl konečně další plechovky piva. „Ani ne, spíš dopiju tohle pivko a vyrazím domů. Tak do třetice, na Michala!“
Dušičky nejsou veselý den. Zvlášť ne ty letošní. Ale vzpomínky na Michala si budu hýčkat. Životy lidí, i těch, co jsou si velmi blízcí, se jeden druhému podobají jen velmi málo, většinou pouze tím, že mívají začátek, prostředek a konec. Mládí, dospělost a stáří. Ten Michalův už má, bohužel, už i ten konec. Míšo, kamaráde, tak zatím!
Knihu Excentrici v přízemí otevírá text Josefa Zuba Vlčka Nová vlna v Čechách aneb příběh dušičkový. Michal Ambrož byl jedním z jejích nejvýznamnějších exponentů a Jasné páce i Hudbě Praha je v ní věnována zasloužená pozornost. Podtitul mojí vzpomínky se mi jevil nejen případně, ale také podezřele povědomě. Teď už vím proč. Měnit ho ale nebudu. Buď jak buď, kruh se uzavřel.
V Praze, 2. a 3. listopadu 2022